25 Cdo 5059/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106/19, IČO 42196451, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Čestmírem
Sekaninou, advokátem se sídlem v Boskovicích, Hybešova 17, o 95.374,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 214/99, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. července
2009, č. j. 44 Co 229/2006-198, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2009, č. j. 44 Co
229/2006-198, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 10. dubna 2006, č. j.
6 C 214/99-147, pokud jimi bylo rozhodováno o povinnosti k zaplacení 84.374,-
Kč se 17% úrokem z prodlení od 6. 5. 1998 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě
nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v
Blansku k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně 17% úroku z prodlení z částky
84.374,- Kč od 1. 4. 1998 do 5. 5. 1998, a proti výroku, jímž byl zrušen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně 11.000,- Kč se 17%
úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení a řízení bylo v tomto rozsahu
zastaveno, se odmítá.
do částky 11.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27.
2. 2004, č. j. 17 Co 39/2002-49, rozsudek ve vyhovujícím výroku zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Blansku následně
rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č. j. 6 C 214/99-102, žalobu zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. I tento rozsudek byl Krajským soudem v Brně zrušen a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 10. 4. 2006, č. j. 6 C 214/99-147,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 95.374,- Kč s příslušenstvím a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že matka žalovaného J. S.
zamýšlela prodat své lesní pozemky R. P. Za tímto účelem žalovaný tyto pozemky
v terénu označil, R. P. v průběhu ledna až února 1998 na vyznačených místech
vytěžil 62 kusů smrků a modřínů a žalovanému za to předal peníze. Protože však
žalovaný zaměnil pozemek své matky s pozemky, které měl v nájmu žalobce (nájem
s právem hospodaření, resp. těžby dřeva ve smyslu zákona č. 289/1995 Sb.), bylo
dřevo vytěženo z nesprávného pozemku. Podle soudu prvního stupně je osobou
odpovědnou za porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. R. P.,
který i kdyby byl ujištěn žalovaným o osobě vlastníka porostů, měl si tyto
informace ověřit a opatřit si povolení k těžbě. Oproti tomu v jednání
žalovaného neshledal soud porušení právní povinnosti, které by bylo v příčinné
souvislosti se škodou (ušlým ziskem z plánované těžby podle nájemní smlouvy)
způsobenou žalobci.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 7. 2009, č. j. 44
Co 229/2006-198, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil
žalovanému, aby zaplatil žalobci 84.374,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 6. 5.
1998 do zaplacení, ohledně 17% úroku z prodlení z částky 84.374,- Kč za dobu od
1. 4. 1998 do 5. 5. 1998 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ohledně částky
11.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se závěrem, že škodu žalobci
způsobil R. P., který dal pokyn ke kácení lesa a k odvozu vytěženého dřeva.
Žalovaný jako osoba angažovaná ve věci prodeje „dřeva na stojato“ však rovněž
porušil svou právní povinnost dbát, aby dřevo nebylo odňato někomu jinému než
jeho matce, jejíž záležitost obstarával. Mezi jednáním žalovaného a škodlivým
následkem je proto třeba spatřovat příčinnou souvislost. Zavinění žalovaného
alespoň ve formě nedbalosti nebylo z jeho strany zpochybněno, pokud vlastnické
hranice lesních pozemků nebyly vůbec zaměřeny a ani matka žalovaného si tedy
nemohla být jistá jejich hranicemi. Výši ušlého zisku odvolací soud dovodil z
obsahu obchodní smlouvy č. 975606, kterou si žalobce pronajal lesní pozemky
ing. R. R. s oprávněním těžit na nich dřevo a nakládat s výtěžkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podal
žalovaný dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Je
přesvědčen, že řízení je zatíženo vadou, neboť přes řádné poučení žalobce podle
§ 118a a § 119a o.s.ř. před soudem prvního stupně odvolací soud doplnil
dokazování, ačkoli důkazy mohly být žalobcem navrženy a provedeny již v rámci
řízení prvostupňového. Nejednalo se o prokazování skutečností již známých,
nýbrž o doplnění dokazování, proto se žalovaný cítí být dotčen na svých
procesních právech. Dovolatel má dále za to, že nebyl prokázán jakýkoli vztah
žalobce k předmětným lesním pozemkům, tedy nebyla prokázána jeho aktivní
legitimace ve sporu. Ušlý zisk nelze určit jako cenu utrženou za dřevní hmotu,
neboť žalobce by musel splnit povinnost uloženou mu § 24, § 28, § 28a zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, tj. dovést pozemek do zajištěné kultury či vyplatit vlastníkovi
náhradu. Škoda tak žalobci vzniknout nemohla nebo přinejmenším nebyla z jeho
strany prokázána její výše. Nesprávně byla odvolacím soudem posouzena také
otázka pasivní věcné legitimace, neboť žalovaný za ušlý zisk žalobce neodpovídá
za situace, kdy je zřejmé, že žalobce má přímý nárok vůči R. P. odpovědnému za
vytěžení nesprávné části lesa, a to zejména s ohledem na to, že jde o
podnikatele působícího v oboru, u něhož se nejedná o první pochybení tohoto
charakteru. Ustanovení § 415 obč. zák. nelze aplikovat na situaci, kdy žalovaný
ukázal v terénu pozemky ve vlastnictví jeho matky; jednalo by se o příliš
extenzivní výklad uvedeného ustanovení, a pokud odvolací soud neformuloval
další předpoklady odpovědnosti žalovaného včetně zavinění (obdobně např.
nedodržení pravidel sportovní hry apod.), nelze jej použít. Žalovaný by pak
mohl odpovídat nejvýše R. P. za škodu způsobenou mu tím, že by zaplatil ušlý
zisk žalobci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby bylo dovolání žalovaného pro nedůvodnost zamítnuto.
Odvolací soud využil ustanovení § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. a zopakoval stejný
důkaz, jaký již byl proveden před soudem prvního stupně před poučením žalobce
podle § 118a odst. 3 o.s.ř. Aktivní věcná legitimace žalobce nemůže být
prokázána nájemní smlouvou, neboť nájemní vztah je založen zákonem (§ 22 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku). Výši ušlého zisku žalobce jednoznačně prokázal obchodní smlouvou č.
975606, ze které vyplývá i způsob výpočtu ve vztahu k jednotlivým smluvním
ujednáním. Na tom nic nemění námitky žalovaného, že s ohledem na budoucí
náklady by takto vyčíslený zisk žalobci nezůstal. K otázce nedostatku pasivní
věcné legitimace žalovaného žalobce poukazuje na zásadu solidární odpovědnosti
škůdců podle § 438 odst. 2 obč. zák. Zmiňuje i lehkovážnost žalovaného, který
není ochoten uhradit žalobci ušlý zisk s tvrzením, že se na vzniku uvedené
situace nepodílel sám, ačkoliv má na jejím vzniku zásadní podíl. Výklad
ustanovení § 415 a 420 obč. zák., který provedl odvolací soud, nepovažuje za
extenzivní, neboť nelze jednoznačně stanovit veškerá určitá pravidla pro každý
model chování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání
napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl.
II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dospěl k
závěru, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.)
a v souladu se zákonem bylo sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.). Dovolání zčásti směřuje proti výrokům, proti nimž není tento mimořádný
opravný přípustný, proti výroku ve věci samé o platební povinnosti žalovaného
je pak dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a je v tomto
rozsahu důvodné.
K dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně části příslušenství, a to 17%
úroku z prodlení z částky 84.374,- Kč od 1. 4. 1998 do 5. 5. 1998, není
žalovaný subjektivně legitimován, neboť z povahy dovolání jakožto opravného
prostředku plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž
nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit
zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud potvrzením zamítavého výroku
nevyhověl odvolání žalobce a tím, že požadovaná povinnost žalovanému uložena
nebyla, nevznikla mu újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí.
Dovolací soud odmítl rovněž dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky
11.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení zrušen a řízení
v tomto rozsahu zastaveno. Přípustnost dovolání proti takovému výroku sice
zakládá ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak dovolatel nevznáší
konkrétní výhrady proti rozhodnutí, jímž byla napravena procesní chyba soudu
prvního stupně. Nelze proto dovodit, že by dovolání podané výslovně proti všem
výrokům rozsudku odvolacího soudu, mohlo za této situace být opodstatněné. Jde
naopak v tomto rozsahu o dovolání zjevně bezdůvodné, proto je dovolací soud
odmítl podle § 243b odst. 1 o.s.ř.
Ve věci samé dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci
[důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], které může spočívat v
tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu závěr
o pasivní legitimaci, tj. o porušení právní povinnosti žalovaného za situace,
kdy vytěžení dřeva provedla třetí osoba, a závěr o výši ušlého zisku.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Obecná odpovědnost za škodu podle této úpravy je založena na současném splnění
čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné
souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak
fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak
jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a
smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající
každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na
jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní
povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu.
Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vychází z
nezpochybněného skutkového základu, že to byl právě on, kdo označil v lese
nesprávně za pozemek ve vlastnictví své matky určený k těžbě dřeva pozemek
jiný, vlastnicky jí nenáležející. Přispěl tak nepochybně ke vzniku újmy
spočívající v tom, že R. P. vytěžil neoprávněně dřevo z cizího pozemku, neboť
bez jeho označení žalovaným by k těžbě na tomto místě nedošlo. Zcela správně v
tom odvolací soud shledal porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč.
zák. na straně žalované jakožto osoby vystupující za vlastníka pozemku.
Povinností vlastníka ve vztahu k vlastníkům sousedních nemovitostí jsou nejen
povinnosti výslovně v zákoně vyjmenované - zdržet se všeho, čím by nad míru
přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv
(srov. § 127 obč. zák.), nýbrž i další povinnosti, jež zákon v § 415 obč. zák.
ukládá každému, a to ve vztahu ke všem subjektům. Povinnost počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka nemovitosti povinnost užívat a
spravovat svůj majetek tak, aby přitom nedošlo ke škodě jiné osoby, tedy
konkrétně dbát i o to, aby při plánování či organizování těžby dřeva nebylo
zasaženo do vlastnických práv vlastníků sousedících pozemků, a to zejména za
situace, kdy hranice těchto pozemků nebývají zpravidla zřetelně rozlišeny a kdy
při činnosti třetí osoby takový zásah hrozí.
Okolnost, že škodu způsobil neoprávněnou těžbou R. P., na tom nic nemění, neboť
podle § 438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni
společně a nerozdílně. Úprava společné odpovědnosti více osob odpovědných za
škodu vychází ze zásady solidarity, která má obecnou platnost a vztahuje se
nejen na případy, kdy škůdci způsobili škodu společným jednáním či souběžnou
(na sobě nezávislou) činností, případně nečinností nebo opomenutím, vedoucí ke
vzniku jediného škodlivého následku, ale rovněž na případy, kdy jednotliví
škůdci odpovídají na základě odlišných principů. Při škodě způsobené více
subjekty tedy dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti
vůči poškozenému s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle
účasti na způsobení škody (§ 439 obč. zák.). Nelze proto dovolateli přisvědčit,
že by odpovědnost R. P. za škodu vylučovala odpovědnost žalovaného.
Podmínkou odpovědnosti je i vznik škody, tj. majetkové újmy vyjádřitelné v
penězích. Žalobce v posuzované věci nebyl vlastníkem pozemků, z nichž byly
vytěženy porosty, nepožaduje proto náhradu za jejich ztrátu jako takovou, nýbrž
náhradu ušlého zisku, kterého mohl dosáhnout, pokud by za pravidelného běhu
událostí sám těžbu provedl jako nájemce pozemků.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi. Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedošlo v
důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo při
pravidelném běhu věcí očekávat. Takovou újmou může být i ztráta očekávaného
příjmu v souvislosti s předpokládanou těžbou dřeva na pronajatých pozemcích.
Při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých
okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s
přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit;
ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi
celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu.
Tomu ovšem vyčíslení nároku v posuzované věci neodpovídá, resp. z odůvodnění
výše náhrady v rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakých
skutečností lze považovat přisouzenou částku za hodnotu odpovídající uvedeným
východiskům. Rozsudek odvolacího soudu je v tomto směru nepřezkoumatelný, neboť
obsahuje pouhý poukaz na obchodní smlouvu žalobce s ing. R., aniž by jakkoliv
vyložil, proč za ušlý zisk považuje právě částku určenou podle sjednaného
ceníku dřeva, která přitom zřejmě představuje pouze hodnotu vytěženého dřeva
jako takovou.
Protože tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o platební povinnosti
žalovaného v částce 84.374,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 6. 5. 1998 do
zaplacení není z hlediska určení výše škody správné, Nejvyšší soud České
republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě
nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního
stupně (soud prvního stupně se vzhledem k odlišnému právnímu názoru na porušení
právní povinnosti otázkou výše škody nezabýval), zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud prvního stupně v
dalším řízení určí přezkoumatelným postupem výši škody (ušlého zisku) a v novém
rozhodnutí o věci samé rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu