25 Cdo
5080/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129,
zastoupeného JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem Třebíč, Karlovo nám.
16/22, proti žalovanému 1) M. T., zastoupenému opatrovníkem J. F., vyšší soudní
úřednicí Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, a 2) R. M., o 48.627,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově
pod sp. zn. 107 C 114/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 19. 6. 2007, č. j. 42 Co 106/2007-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu proti prvnímu žalovanému a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j.
42 Co 106/2007-122, rozsudek okresního soudu v napadených výrocích ve vztahu k
prvému žalovanému potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že oba žalovaní
odpovídají za způsobenou škodu, a vznikla jim tedy povinnost k plnění, které
poškozenému vyplatil žalobce. Jelikož žalobce neprokázal, že vyzval prvního
žalovaného k plnění, a ani žaloba obsahující výzvu k plnění nebyla prvnímu
žalovanému doručena, nenastala dosud splatnost pohledávky žalobce (§ 563 obč.
zák.), a proto žaloba proti němu byla pro předčasnost zamítnuta. Soud prvního
stupně ustanovil sice prvnímu žalovanému opatrovníka pro řízení podle § 29
odst. 3 o. s. ř. a jeho procesní práva tak byla plně chráněna, ovšem
hmotněprávní účinek spojený s doručením žaloby nemohl vůči němu nastat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a odvolacímu soudu
vytýká nesprávné právní posouzení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Namítá, že
odvolací soud rozhodl v rozporu se smyslem § 563 obč. zák. a popřel právo
žalobce na soudní ochranu, když žalobu zamítl, přestože žalobce vyčerpal
všechny možnosti k uplatnění práva, a nemá žádnou možnost prvního žalovaného
kontaktovat. Vyzval ho dopisem ze dne 29. 4. 2005 k uhrazení toho, co za něho
plnil, na adrese v J. H. se nepodařilo mu dopis doručit, a podal tedy žalobu u
příslušného soudu. Dovozuje, že pokud věřitel se nemůže svého práva domoci,
uplatní je u soudu, který musí zajistit ochranu jeho oprávněného nároku. Podle
názoru dovolatele soud nesprávně vyložil ust. § 563 obč. zák., jehož účelem je
umožnit věřiteli vyvolat splatnost závazku. Poukazuje na to, že zákon nestanoví
splatnost závazku dnem následujícím poté, co dlužník nepřevezme výzvu věřitele,
nýbrž pouze požaduje, aby věřitel dlužníka o plnění požádal. Dovozuje, že
podáním žaloby splnil žalobce podmínky § 563 obč. zák., doručením žaloby na
adresu trvalého pobytu prvního žalovaného mu byla doručena žádost žalobce o
plnění a skutečnost, že tuto žádost fyzicky nepřevzal, je bez právního významu.
Jestliže je žaloba kvalifikovanou upomínkou, je procesním instrumentem k
vymožení práva, a proto se řídí procesními předpisy, tj. je-li řádně doručena
podle občanského soudního řádu, je též řádně doručena i výzva věřitele k
plnění. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 19. 6. 2007,
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov.
bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem
prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno
[§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat
jen právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že
na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího soudu, ostatně i soudu prvního stupně, spočívá na závěru,
že za situace, že žalobce nedoložil, že prvního žalovaného vyzval k plnění, a
ani soudu se přes opakované pokusy nepodařilo zjistit jeho pobyt na adrese
uvedené žalobcem, ani na adrese podle centrální evidence obyvatel, a žaloba
byla proto doručena opatrovníkovi, ustanovenému prvnímu žalovanému podle § 29
odst. 3 o. s. ř., nebyla splněna podmínka hmotněprávního ustanovení § 563 obč.
zák. Žaloba věřitele na plnění proti dlužníkovi je sice považována za tzv.
kvalifikovanou upomínku neboli výzvu k plnění ve smyslu § 563 obč. zák., avšak
nikoliv její podání u soudu, nýbrž až její doručení dlužníkovi znamená, že
dlužník byl o plnění věřitelem požádán.
Z obsahu spisu vyplývá, že první žalovaný se na zjištěných adresách již několik
let nezdržuje, a žaloba na tyto adresy doručovaná se tedy nedostala ani do jeho
dispoziční sféry. Doručil-li soud prvního stupně žalobu tzv. procesnímu
opatrovníkovi, kterého mu ustanovil pro řízení podle § 29 odst. 3 o. s. ř.,
nevznikl tím hmotněprávní účinek spojený s doručením žaloby podle § 563 obč.
zák. Tento právní závěr odvolacího soudu je plně v souladu s hmotným právem i
judikaturou soudů (srov. např. R 27/1977, bod 17), neboť zákon k vyvolání
splatnosti dluhu vyžaduje, aby dlužník byl o plnění věřitelem požádán, a nelze
přisvědčit žalobci, že podmínky § 563 obč. zák. splnil podáním žaloby a že
doručení výzvy věřitele dlužníkovi obsažené v žalobě se řídí procesními
předpisy. Dovolatel tak nepřípustným způsobem směšuje problematiku vyplývající
z procesních předpisů a otázky plynoucí z ustanovení hmotného práva.
Je tedy zřejmé, že napadený rozsudek není rozhodnutím, které by z hlediska
výkladu § 563 obč. zák. mělo zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je
proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, že
žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24.února 2010
JUDr. Marta Škárová,
v. r.
předsedkyně
senátu