25 Cdo 5175/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně JUDr. D. C., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. p., a. s.,
V. I. G., zastoupené advokátem, a 2) České republice – Krajskému státnímu
zastupitelství v B., o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 66/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 3. září 2008, č.j. 69 Co 248/2008-225, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2008,
č.j. 69 Co 248/2008-225, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 4. prosince 2007, č.j. 27 C 66/2005-163, ve výroku, jímž bylo
rozhodnutí o části žalobkyní uplatněného nároku a o náhradě nákladů řízení
vyhrazeno konečnému rozsudku, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2008, č.j. 69 Co
248/2008-225, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak,
že se žaloba ohledně částky 408.600,- Kč zamítá, zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví, a to odškodnění bolestného ve
výši odpovídající trojnásobku základního bodového ohodnocení (náhrada
bolestného v základní výši již byla uhrazena), náhrady za ztížení společenského
uplatnění včetně zvýšení na trojnásobek základního bodového ohodnocení a
odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 4. 12. 2007, č.j. 27 C
66/2005-163, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.360.080,- Kč (výrok I),
žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni 2.892.600,- Kč s tím, že v
rozsahu plnění poskytnutého žalovanou 2) povinnost plnění zaniká (výrok II),
žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobkyni 2.484.000,- Kč s tím, že v
rozsahu plnění poskytnutého žalovanou 1) povinnost plnění zaniká (výrok III), a
rozhodl, že o zbylé části nároku na doplacení základního odškodnění ztížení
společenského uplatnění z medicínského oboru neurologie, jakož i o přiznání
dalšího trojnásobku základního odškodnění ztížení společenského uplatnění z
medicínského oboru neurologie, o nároku na náhradu ztráty na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v
konečném rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla dne
29. 4. 2002 kolem 12:10 h v B. na přechodu pro chodce, když světelné znamení
signalizovalo „volno“, sražena nákladním vozidlem AVIA, ve vlastnictví K. C.,
které bylo ke dni dopravní nehody pojištěno u žalované 1). Žalobkyně při střetu
utrpěla vážná poranění, která si vyžádala dlouhodobé léčení a znemožnila jí
vykonávat její dosavadní profesi státní zástupkyně. Soud prvního stupně
uplatněné nároky posoudil podle právních předpisů účinných ke dni 29. 4. 2002.
K námitce promlčení vznesené oběma žalovanými soud prvního stupně dovodil, že
nároky uplatněné vůči žalované 1) podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se
promlčují v obecné tříleté promlčecí době (§ 101 obč. zák.), neboť se nejedná o
právo na náhradu škody, ani o právo na výplatu pojistného plnění, nýbrž o
specifické originární právo založené zvláštním předpisem, a při posouzení
nároků uplatněných vůči žalované 2), která uznala úraz žalobkyně jako pracovní,
protože k nehodě došlo při plnění pracovních úkolů, se uplatní subjektivní
dvouletá promlčecí lhůta podle § 263 odst. 3 zák. práce. Žaloba byla podána dne
12. 7. 2005, proto je nárok na náhradu bolestného vůči oběma žalovaným
promlčen. Při posuzování nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění
vycházel soud z toho, že k ustálení zdravotního stavu z oboru traumatologie
došlo dne 29. 4. 2004 a z oboru psychiatrie a klinické psychologie na jaře roku
2006, a shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou 2), a to ve
vztahu k nároku na doplacení základního odškodnění ztížení společenského
uplatnění z oboru traumatologie (uplatněnému u soudu až podáním ze dne 22. 2.
2007), neboť subjektivní promlčecí lhůta uplynula dne 29. 4. 2006. Žalované 1)
uložil doplatit částku 219.600,- Kč jako rozdíl mezi částkou odpovídající
bodovému ohodnocení (995.400,- Kč) a tím, co již bylo ze strany žalované 1)
hrazeno (775.800,- Kč). Nárok na zvýšené odškodnění ztížení společenského
uplatnění shledal z hlediska traumatologie, psychiatrie a klinické psychologie
vůči žalované 1) opodstatněným v celém rozsahu a vůči žalované 2) v rozsahu
zohledňujícím částečné promlčení nároku na základní odškodnění.
K odvolání žalobkyně a žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9.
2008, č.j. 69 Co 248/2008-225, zrušil částečný rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku pod bodem I (ohledně částky 1.360.080,- Kč) a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení, ve vyhovujícím výroku pod bodem II ve vztahu k
žalované 1) napadený rozsudek zrušil ohledně částky 2.484.000,- Kč a v tomto
rozsahu řízení zastavil, protože žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení
žalobu v uvedeném rozsahu zpět, ohledně částky 408.600,- Kč změnil rozsudek
soudu prvního stupně v témže výroku tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku pod
bodem IV, jímž bylo rozhodnutí o zbytku nároku a o nákladech řízení vyhrazeno
konečnému rozsudku, jej potvrdil. Odvolací soud, stejně jako soud prvního
stupně, věc posuzoval podle právních předpisů účinných ke dni 29. 4. 2002.
Odkazuje na současnou právní úpravu promlčení práva na plnění z pojistné
smlouvy (§ 8 zákona č. 37/2004 Sb.) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25
Cdo 113/2006, dovodil, že právo na plnění uplatněné poškozeným proti
pojistiteli podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se promlčuje v obecné
tříleté promlčecí lhůtě (§ 101 obč. zák.), která však podle § 104 obč. zák.
začíná běžet jeden rok od pojistné události, neboť se jedná o právo na pojistné
plnění. Nárok na bolestné tak byl proti žalované 1) uplatněn ještě před
uplynutím promlčecí lhůty. Co se týče nároků na náhradu za ztížení
společenského uplatnění, je pojistnou událostí rovněž dopravní nehoda ze dne
29. 4. 2002, promlčecí lhůta tak uplynula dne 29. 4. 2006, proto žalobkyni
nelze přiznat nároky uplatněné v podáních ze dne 22. 2. 2007 a ze dne 18. 10.
2007. Jelikož žalobou ze dne 12. 7. 2005 žalobkyně uplatnila nárok na
odškodnění ztížení společenského uplatnění v celkové výši 2.327.400,- Kč a ze
strany žalované 2) jí byla uhrazena částka 2.484.000,- Kč, neshledal odvolací
soud další nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši
408.600,- Kč důvodným.
Rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku pod bodem II, jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně co do částky 408.600,- Kč, a ve výroku pod bodem
III napadla žalobkyně dovoláním podaným z důvodu nesprávného právního posouzení
věci. Pochybení odvolacího soudu spatřuje ve stanovení počátku běhu promlčecí
lhůty. Domnívá se, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu za ztížení
společenského uplatnění nemůže začít běžet dříve, než dojde k ustálení
zdravotního stavu poškozeného, a to i v případě, že je tento nárok uplatňován
podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. proti pojistiteli. Okamžik ustálení
zdravotního stavu poškozeného je totiž pojistnou událostí (jak ji za současného
právního stavu definuje zákon č. 37/2004 Sb.), zatímco dopravní nehoda, při níž
došlo k poškození zdraví žalobkyně, je škodní událostí. Odvolací soud tak
pochybil, když odvozoval počátek promlčecí doby již od škodní události, kterou
však v posuzovaném případě nelze z časového hlediska ztotožnit s pojistnou
událostí (jak bývá obvyklé kupř. u škody na věci). Odvolacímu soudu vytýká
rovněž rozdělení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, resp.
vyhrazení rozhodnutí o jeho části konečnému rozhodnutí ve věci. Dle dovolatelky
nelze (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21
Cdo 244/2007) nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění „rozštěpit“
na jednotlivé nároky posuzované z pohledu různých medicínských oborů. Za
ustálený je možno zdravotní stav poškozeného považovat až tehdy, když dojde k
jeho stabilizaci z hlediska všech relevantních medicínských oborů, a pak je
nutno nárok poškozeného posoudit jako celek. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve svém vyjádření k dovolání obsáhle polemizuje s výkladem
promlčení nároku uplatněného poškozeným přímo vůči pojistiteli podle § 9 odst.
1 zákona č. 168/1999 Sb. ve smyslu právní úpravy platné v rozhodné době, jak
byl předestřen v dovolání. Žalovaná 1) má zejména za to, že promlčecí lhůta
podle § 104 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, byla stanovena k
ochraně práv pojištěných, nikoliv poškozených, že i kdyby právo poškozeného
uplatněné podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. bylo chápáno jako zvláštní
nárok, nelze opomenout, že základem nároku uplatněného poškozeným proti
pojistiteli je odpovědnostní vztah mezi poškozeným a škůdcem, tudíž ve vztahu
mezi pojistitelem a poškozeným platí promlčecí lhůta podle § 106 odst. 1 obč.
zák.; u škody na zdraví tedy dvouletá subjektivní promlčecí lhůta. Žalovaná 1)
tak má za to, že v posuzovaném případě začala promlčecí lhůta k uplatnění
nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění běžet nejpozději v červnu
2003, kdy lze s ohledem na lékařské posudky vydané v této věci považovat
zdravotní stav žalobkyně (dovolatelky) za ustálený. Žalovaná 1) navrhuje, aby
dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolatelka na vyjádření žalované 1) reagovala podáním, v němž s odkazem na
komentář k občanskému zákoníku – C.H.Beck, 9. vydání 2004, s. 1229 – 1230 – a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uvádí,
že přímý nárok poškozeného uplatněný vůči pojistiteli není nárokem na náhradu
škody, nýbrž nárokem na pojistné plnění, pro nějž platí promlčecí lhůta podle §
104 a § 101 obč. zák. ve znění platném v rozhodné době.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je
zčásti přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v tomto
rozsahu i důvodné, a zčásti nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolání proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 408.600,- Kč
zamítá, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka předkládá dovolacímu přezkumu otázku vymezení pojistné události pro
účely stanovení počátku běhu promlčecí doby podle § 101 a § 104 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“) v případě, kdy
poškozená podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. uplatnila proti pojistiteli
přímý nárok na pojistné plnění spočívající v poskytnutí náhrady za ztížení
společenského uplatnění.
Podle § 9 odst.1 zákona č. 168/1999 Sb. má poškozený právo uplatnit svůj nárok
na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o
nárok na plnění z garančního fondu podle § 24. Tento nárok je originárním
nárokem poškozeného na plnění vůči pojistiteli založený zvláštním právním
předpisem a představující výjimku z obecně platného pravidla, že poškozený nemá
přímé právo na plnění vůči pojistiteli škůdce (§ 823 obč. zák.), jež se
promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle § 101 obč. zák., která podle §
104 obč. zák. začíná běžet rok po pojistné události (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 2008, pod č. 93).
Podle § 788 odst. 1 obč. zák. se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje
poskytnout ve stanoveném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě
blíže označená. Součástí pojistné smlouvy jsou všeobecné pojistné podmínky
pojistitele (pojistné podmínky), na něž se pojistná smlouva odvolává, a které
jsou k ní připojeny nebo byly před uzavřením smlouvy tomu, kdo s pojistitelem
smlouvu uzavřel, sděleny (odst. 2). Podle odst. 4 tohoto ustanovení obsahují
všeobecné pojistné podmínky mimo jiné vymezení události, ze které vzniká právo
na plnění pojistitele.
Podle § 797 odst. 2 obč. zák. právo na plnění vznikne, nastane-li skutečnost,
se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit (pojistná událost).
Pojistná událost je tedy obecně vymezena jako skutečnost, se kterou je spojen
vznik povinnosti pojistitele plnit. Tato skutečnost je pak v souladu s
ustanovením § 788 odst. 4 obč. zák. konkrétně definována v pojistné smlouvě a
pojistných podmínkách.
Povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je
svým charakterem pojištěním odpovědnosti za škody (§ 823 a násl. obč. zák.).
Vymezení pojistné události se u jednotlivých druhů pojištění odpovědnosti za
škody liší, pojistnou událostí může být tzv. škodní událost, okamžik vzniku
povinnosti pojištěného nahradit škodu, popř. může být stanoven i jiný způsob
určení. Pro stanovení, co je v konkrétním případě, resp. v konkrétním
pojištění, pojistnou událostí, je tedy nutné vycházet z pojistných podmínek,
popř. pojistné smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu.
Obdobně pojistnou událost chápe i současná právní úprava pojistné smlouvy dle
zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, kde je pojistná událost definována
jako nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním
právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen
vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění [§ 3 písm. b) zákona č.
37/2004 Sb.], zatímco škodnou událostí se rozumí skutečnost, ze které vznikla
škoda a která by mohla být důvodem vzniku práva na pojistné plnění [§ 3 písm.
u) zákona č. 37/2004 Sb.].
Zákon č. 168/1999 Sb., jímž je pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla upraveno, definici pojistné události neobsahuje, definuje
toliko škodnou událost, jíž se rozumí způsobení škody provozem vozidla [§ 2
písm. h) zákona č. 168/1999 Sb.]. Škodnou událostí v posuzovaném případě byla
dopravní nehoda, z níž žalobkyni vznikla škoda na zdraví. Pro vymezení pojistné
události bylo nutno vycházet z pojistné smlouvy, resp. všeobecných pojistných
podmínek žalované 1). Z obsahu spisu však nevyplývá, že by odvolací soud, resp.
soud prvního stupně, v rámci dokazování zjišťoval jejich obsah. Odvolací soud
tedy rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a pokud
bez dalšího ztotožnil škodnou a pojistnou událost, tedy vázal počátek běhu
tříleté promlčecí lhůty na uplynutí jednoho roku od dopravní nehody, aniž by
zjišťoval, co se podle všeobecných pojistných podmínek žalované 1) rozumí
pojistnou událostí, je jeho právní posouzení věci neúplné, a proto nesprávné,
resp. předčasné. Dovolání je tak v části směřující proti měnícímu výroku
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu důvodné.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání v části směřující proti
výroku III. napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnutí o části uplatněného nároku včetně
rozhodnutí o náhradě souvisejících nákladů řízení vyhrazeno konečnému rozsudku.
Dovolání v této části není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadeným
výrokem nebylo rozhodováno ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod pořadovým
číslem 61, případně usnesení ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997, pod poř. č. 88).
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s.
ř., neboť výrok o tom, že o části nároku bude rozhodnuto v konečném rozsudku,
nelze podřadit žádnému z tam uvedených případů přípustnosti.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti potvrzujícímu
výroku III. rozsudku odvolacího soudu, podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b
odst. 5 větou první o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti části výroku II. rozsudku odvolacího
soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do
částky 408.600,- Kč zamítá, bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v této části podle § 243b odst. 1 věty za středníkem
o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2009
JUDr. Robert
Waltr, v. r.
předseda senátu