25 Cdo 519/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní
zastupování se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471) proti žalovaným 1) R. D.,
zastoupenému advokátem, a 2) J. P., zastoupenému advokátem, o 1.647.908,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 136/99, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince
2001, č. j. 44 Co 321/2000-45, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 28.185,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
na účet advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení.
1.647.908,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky a o povinnosti žalovaných zaplatit státu soudní poplatek ze
žaloby. Ve věci samé vyšel ze zjištění, že oba žalovaní byli trestním příkazem
Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 1997, č. j. 5 T 73/97-134, shledáni
vinnými trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b),
odst. 3 písm. a) trestního zákona, jehož se dopustili tím, že dne 12. 4. 1996 v
autoparku VÚ 1852 B. v rozporu s bezpečnostními předpisy, s nimiž byli
seznámeni, použili zápalky k osvětlení prostoru, v důsledku čehož došlo k
zažehnutí benzínových výparů a následnému požáru, který zničil v garážovém
stání zaparkovaná vozidla URAL 4302, s pojízdnými laboratořemi a objekt garáží,
čímž vznikla vojenskému útvaru škoda ve výši 1.647.908,- Kč. Trestní příkaz
nabyl právní moci vůči žalovanému 1) dne 3. 6. 1997 a vůči žalovanému 2) dne
13. 6. 1997. Soud nejprve k námitce promlčení, kterou vznesli oba žalovaní,
dovodil, že nárok žalobkyně promlčen není. Počátek běhu subjektivní promlčecí
lhůty (okamžik, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá)
vztáhl ke dni 15. 4. 1996, kdy vojenská policie ukončila vyšetřování, předala
věc Policii ČR a kdy bylo žalovaným sděleno obvinění; žalobkyně totiž musela
získat objektivní vědomost o škodě i o osobách, které za ni odpovídají, právě
vzhledem k tomu, že proběhlo šetření vojenskou policií. Jestliže pak dne 7. 6.
1996 uplatnila nárok na náhradu škody jako poškozená v trestním řízení, běh
promlčecí doby se zastavil (§ 112 obč. zák.) a pokračoval až od právní moci
trestního příkazu. Ke dni podání žaloby (9. 2. 1999) tak v případě žalovaného
1) uplynul z promlčecí lhůty jeden rok, 9 měsíců a 28 dnů, v případě žalovaného
2) jeden rok, 9 měsíců a 18 dnů, tedy k promlčení nároku ve dvouleté
subjektivní promlčecí lhůtě podle § 106 obč. zák. nemohlo dojít. Soud kromě
toho dovodil, že žalovaní v době spáchání trestného činu sice byli vojáky,
avšak k vozidlům, která poškodili, neměli žádný služební vztah a neplnili v
souvislosti s nimi žádnou služební povinnost. Z výpovědí obviněných v trestním
řízení totiž vyplynulo, že si v garáži, kam přivezli služební vozidlo,
prohlíželi další zaparkovaná vozidla a protože bylo šero, rozsvítili zápalky a
od prostor okolo nádrže vozů vznikl požár, jemuž se oba žalovaní následně marně
snažili zabránit. Jejich odpovědnost proto posuzoval podle ustanovení § 420 a
násl. obč. zák. a dospěl k závěru, že na straně obou žalovaných jsou dány
předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. porušení právní povinnosti, vznik škody
a příčinná souvislost, aniž by shledal důvody pro snížení náhrady škody podle §
450 obč. zák.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, č. j.
44 Co 321/2000-45, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil
tak, že žalobu zamítl, změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního
stupně, zrušil výrok o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Zabýval se především otázkou promlčení a na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že nárok je promlčen. Zatímco konstantní judikatura
požaduje, aby poškozený, který se připojil k trestnímu řízení, kromě jiného
specifikoval (vyčíslil) škodu, z obsahu trestního spisu Městského soudu v Brně
sp. zn. 5 T 73/97 vyplývá, že žalobkyně při tomto úkonu pouze uvedla, že „škodu
uplatňuje“. Nepřipojila se tedy řádně s požadavkem na náhradu škody v rámci
trestního řízení, ačkoliv není pochyb, že v okamžiku sdělení obvinění jí byly
všechny podstatné údaje pro uplatnění škody známy. K tzv. stavení promlčecí
doby proto nedošlo a od 15. 4. 1996 (v otázce počátku běhu subjektivní
promlčecí doby se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil) do
podání žaloby uplynula doba delší dvou let. Vzhledem k tomuto závěru odvolací
soud nepovažoval za podstatné, že věc měla být zřejmě posouzena podle zákoníku
práce; navíc dovodil, že v daném případě zřejmě došlo ke spoluzavinění ze
strany žalobkyně, neboť hasící přístroje v areálu byly nesprávně složené,
částečně nefunkční a v nedostatečném počtu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a namítá, že odvolací soud nesprávně
posoudil počátek běhu promlčecí lhůty. Dovozuje, že ke škodní události došlo
dne 12. 4. 1996 a že tímto dnem začala běžet objektivní tříletá promlčecí doba,
která skončila dne 12. 4. 1999. Trestní řízení bylo pravomocně ukončeno vydáním
trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 1997, č. j. 5 T
73/97-134, který nabyl právní moci dne 3. 6. 1997 v případě žalovaného 1),
resp. dne 13. 6. 1997 v případě žalovaného 2). Protože jednou ze základních
zásad trestního řízení je presumpce neviny, podle níž nelze na toho, proti
němuž je vedeno trestní řízení, hledět jako by byl vinen, a to až do
pravomocného rozhodnutí soudu, nelze proto ani v posuzovaném případě mít do
pravomocného skončení trestního řízení za jednoznačně prokázanou odpovědnost
obou žalovaných za vznik požáru, a to i přesto, že se na místě požáru od jeho
samého počátku pohybovali; nebyla totiž jednoznačně vyloučena ani jiná možnost
jeho vzniku. Teprve pravomocně ukončené trestní řízení, kterým bylo způsobení
škody prokázáno oběma žalovaným, je rozhodným okamžikem, kdy se žalobkyně jako
poškozená dozvěděla, kdo za škodu odpovídá. Vzhledem k tomu, že škoda vznikla v
důsledku trestné činnosti, začala podle názoru dovolatelky teprve dnem 3. 6.
1997, resp. 13. 6. 1997, běžet subjektivní dvouletá promlčecí lhůta, která
skončila uplynutím objektivní lhůty dne 12. 4. 1999. Protože žalobkyně
uplatnila nárok na náhradu škody podáním žaloby dne 9. 2. 1999, učinila tak
včas, bez ohledu na to, zda byl nárok již v trestním řízení uplatněn řádně.
Dovolatelka ohledně eventuální spoluodpovědnosti dále uvádí, že uhašení požáru
v prostředí nasyceném hořlavými párami, v počtu pouze dvou osob a způsobem,
jakým se o to žalovaní snažili, bylo nereálné. Namítá konečně, že v dané věci
byla škoda na majetku způsobena při činnosti jednoznačně vybočující z rámce
plnění úkolů zaměstnavatele, jde tedy o zřejmý exces a na věc se vztahuje
občanský zákoník. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s názorem žalobkyně o počátku
běhu subjektivní promlčecí lhůty pro náhradu škody, který by znamenal negaci
ustáleného výkladu významu adhezního řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 tr.
řádu a institutu stavení promlčecí lhůty podle ustanovení § 112 obč. zák.
Žalobkyně se tedy k trestnímu řízení z hlediska ustanovení § 43 odst. 2
trestního řádu podle dovolatele řádně nepřipojila. Žalovaný 2) je dále
přesvědčen, že v případě funkčnosti hasících přístrojů by společně se žalovaným
1) požár uhasil. Nesouhlasí dále s názorem žalobkyně, že žalovaní neměli žádný
vztah ke garážované technice a má za to, že škoda by měla být posuzována podle
zákoníku práce. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může
spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2
tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a
jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události,
z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
U práva na náhradu škody je tedy stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a
to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, případně desetiletá
(jde-li o škodu způsobenou úmyslně). Jejich počátek je stanoven odlišně a
jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu,
jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez
ohledu na druhou promlčecí dobu.
Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže promlčení práva uplynutím subjektivní
promlčecí doby na podmínku vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj.
osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Promlčecí doba začíná běžet ode dne,
kdy se poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl, je tedy třeba
vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě,
která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž počátek běhu subjektivní lhůty může
být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a k jeho vědomosti o
škůdci. Za splnění těchto předpokladů může poškozený svůj nárok na náhradu
škody uplatnit u soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9.
1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1975).
Dovolatelka má za to, že v posuzovaném případě bylo teprve právní mocí
trestního příkazu oběma žalovaným (tehdy obviněným) prokázáno, že spáchali
trestný čin, kterým jí způsobili nyní uplatňovanou škodu ve výši 1.647.908,-
Kč. S tímto závěrem lze sice v obecné rovině souhlasit, avšak z hlediska
promlčení neplatí automaticky, že teprve datem právní moci trestního příkazu
(rozsudku) se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni
odpovídá. Datum právní moci rozhodnutí je totiž závislé především na procesních
okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě
a škůdci přímo nesouvisí. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k
okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která
konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Tomu odpovídá i institut tzv. stavení
běhu promlčecí doby (§ 112 obč. zák.), kdy od okamžiku uplatnění nároku na
náhradu škody u soudu nebo u jiného příslušného orgánu promlčecí doba neběží, a
to ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede; to platí i v případě
uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, kdy soud v pozdějším
občanskoprávním řízení o náhradu škody, jemuž předcházelo adhezní řízení, k
případné námitce promlčení zkoumá, zda byl nárok na náhradu škody v trestním
řízení řádně uplatněn (tedy ještě před právní mocí trestního rozhodnutí) a zda
poškozený v adhezním řízení řádně pokračoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 29. 10. 1973, sp. zn. 2 Cz 14/73, publikovaný pod č. 31 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974).
Pokud dovolatelka tvrdí, že subjektivní promlčecí lhůta začala v dané věci
běžet až od data právní moci trestního příkazu a že její nárok vůči žalovaným
proto není promlčen, ztotožňuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby
nesprávně s datem právní moci rozhodnutí soudu v trestní věci, jímž byli
žalovaní odsouzeni za trestný čin, kterým dovolatelce způsobili škodu, a
nevychází tak z prokázané vědomosti žalobkyně (jako poškozené) o osobách, které
za vzniklou škodu odpovídají.
Odvolací soud tedy posoudil věc po právní stránce správně, jestliže počátek
běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby spojil s okamžikem, kdy vojenská
policie ukončila své šetření a předala věc Policii ČR (15. 4. 1996). Za
situace, kdy nárok na náhradu škody nebyl v trestním řízení řádně uplatněn a ke
stavení promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. nedošlo, je zřejmé,
že nárok dovolatelky byl v době podání žaloby promlčen. Vzhledem k této
okolnosti by již bylo nadbytečné se dále zabývat otázkou spoluodpovědnosti
žalobkyně nebo právního režimu náhrady škody.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] správný,
dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek
dovolacího řízení má žalovaný 2) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem a žalovanému 1) v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Výše odměny žalovaného 2) byla
vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (1.647.908,-
Kč), podle § 3 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
vyhlášky č. 49/2001 Sb., sazba byla snížena podle § 18 odst. 1 věty první
citované vyhlášky o 50% (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na
výsledných 28.110,- Kč; žalovanému 2) kromě toho náleží paušální částka náhrady
hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu