25 Cdo 5192/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Z. z. s. O. k., zastoupené advokátem, proti žalované V. z. p. Č. r.,
o 143.136,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 57 C 146/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 11. září 2007, č. j. 55 Co 229/2007-118, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2007, č. j. 55 Co
229/2007-118, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. března 2007, č.
j. 57 C 146/2004-107, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k
dalšímu řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 143.136,- Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě
nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku. Žalobkyně se domáhala zaplacení
paušální úhrady za zdravotní péči poskytnutou v měsících únor – červenec 2003
dle smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 30. 5. 1995 ve znění
následných dodatků. Soud vyšel ze zjištění, že dne 14. 8. 2002 byl uzavřen mezi
původní žalobkyní (tj. zdravotnickým zařízením) a žalovanou (tj. zdravotní
pojišťovnou) dodatek č. 3, 4Q/2002 ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní
péče, v jehož článku I. bylo sjednáno, že zdravotnická záchranná služba bude
hrazena paušální sazbou, jejíž výše ve 4. čtvrtletí roku 2002 činí 284.559,- Kč
s tím, že pokud zdravotnické zařízení vykáže méně ošetřených pacientů než v
porovnávacím období, bude paušální sazba snížena vynásobením koeficientem změny
počtu ošetřených pojištěnců pojišťovny. Z tohoto důvodu žalovaná provedla v
roce 2003 srážku ve výši 44.347,- Kč z původní smluvené paušální sazby
284.559,- Kč. Avšak kromě této nesporné regulační srážky provedla v roce 2003
ještě další srážku ve výši 143.057,- Kč, a to započtením na žalovanou částku.
Soud dovodil, že cena zdravotní péče hrazená z veřejného zdravotního pojištění
v posuzovaném období byla cenou regulovanou dle ust. § 3 odst. 1 zák. č.
526/1990 Sb., o cenách, zařazenou do Seznamu zboží s regulovanými cenami
vydaného výměrem Ministerstva financí ČR č. 01/2001, a že i paušální úhrady
zdravotní péče podléhají této cenové regulaci. Pokud při proplácení zdravotní
péče paušálními úhradami došlo k překročení stanovené maximální ceny, došlo k
porušení zákona o cenách. Cenové ujednání sjednané mezi účastníky v dodatku ke
smlouvě č. 3, 4Q/2002 přesahující regulovanou cenu je proto neplatné a
pohledávka žalované ve výši 143.136,- Kč z regulační srážky byla zcela po právu
započtena. S ohledem na zjištěnou oprávněnost pohledávky žalované, kterou
započetla proti pohledávce žalobkyně, se soud dále nezabýval oprávněností
žalované pohledávky, neboť v částce minimálně 143.136,- Kč žalovaná zcela po
právu započetla svou pohledávku na pohledávku žalobkyně, která i kdyby byla
prokázána, musela zaniknout.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, č. j.
55 Co 229/2007-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, které jsou v souladu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 32 Odo 1166/2005.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť řeší právní otázku, která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Namítá především, že po vydání
rozhodnutí odvolacího soudu došlo k zásadní změně v judikatuře, kdy velký senát
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 31 Cdo 3142/2006,
zaujal sjednocující výkladové stanovisko k dané problematice, a to zcela shodné
s právním názorem žalobkyně. Nejvyšší soud uvedl, že paušální úhrady sjednané
dle ust. § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění,
nepodléhají cenové regulaci dle zákona o cenách. Je zřejmé, že oba soudy v
daném případě posoudily otázku podřízení paušálních úhrad cenové regulaci zcela
jinak (přesně opačně), než tak učinil Nejvyšší soud v uvedeném sjednocujícím
rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná v obšírném vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí velkého senátu
Nejvyššího soudu je sice významné, ale striktně právně závazné pro obdobné
případy není. Poukazuje na to, že zdravotní pojišťovny a zdravotnická zařízení
jsou při uzavírání smluv výrazně omezeny veřejnoprávními předpisy v možnosti
svobodně si sjednat, co uznají za potřebné, takže neplatí zásady „smluvní
autonomie“ ani „rovnosti smluvních stran“ a“pacta sunt servanta“, jak jsou
uvedeny v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, a tyto zásady, jež jsou
typické pro soukromé právo, neplatí pro právo veřejného zdravotního pojištění,
jež náleží do odvětví práva veřejného, a spory ze smluv o poskytování a úhradě
zdravotní péče by měly být proto projednávány ve správním soudnictví. Dále
polemizuje s některými argumenty v odůvodnění rozsudku velkého senátu
Nejvyššího soudu a uvádí, že dovolání považuje za nesprávné. Navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., napadené
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
je důvodné.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
jelikož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť
řeší právní otázku, jež byla dosud odvolacími soudy i dovolacím soudem
posuzována rozdílně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Vedle zjištění, že ve smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče si strany
sjednaly paušální způsob úhrady za zdravotní péči, je pro posouzení nároku dále
významné, že pro rozhodnou dobu platil výměr Ministerstva financí ze dne 28.
11. 2001, č. 01/2002, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami,
který stanovil maximální cenu jednoho bodu částkou 1,10 Kč a určoval, že
maximální cena zdravotního výkonu je součinem maximální ceny jednoho bodu a
počtu bodů. Počet bodů je stanoven v Seznamu zdravotních výkonů s bodovými
hodnotami.
Podle ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. v tehdy platném znění, za účelem
zajištění věcného plnění při poskytování zdravotní péče pojištěncům uzavírají
Všeobecná zdravotní pojišťovna a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle
zvláštního zákona, smlouvy se zdravotnickými zařízeními o poskytování zdravotní
péče. Smlouvu o poskytování zdravotní péče lze uzavřít jen na ty druhy péče,
které je zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat. Smlouvy se nevyžadují při
poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče pojištěnci (odstavec 1). Smlouva
podle odstavce 1 uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením
se řídí rámcovou smlouvou, která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci
svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních
zdravotnických zařízení zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Jednotlivé
rámcové smlouvy jsou předkládány Ministerstvu zdravotnictví, které je posoudí z
hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, a poté je vydá jako
vyhlášku. Jestliže před ukončením platnosti smlouvy nedojde k uzavření smlouvy
nové, bude platnost smlouvy prodloužena až do doby, než bude uzavřena nová
rámcová smlouva. Pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o
obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva
odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu, je oprávněno učinit rozhodnutí
Ministerstvo zdravotnictví. Rámcová smlouva obsahuje vždy ustanovení, které se
týká doby účinnosti, způsobu a důvodu ukončení smlouvy podle odstavce 1 s tím,
že smlouvu je možno ukončit vždy k 1. lednu následujícího roku, přičemž
výpovědní lhůta musí být nejméně šest měsíců. Tato výpovědní lhůta neplatí v
případech, že v důsledku závažných okolností nelze rozumně očekávat další
plnění smlouvy. Dále rámcová smlouva musí obsahovat způsob provádění úhrady
poskytované zdravotní péče, práva a povinnosti účastníků smlouvy podle odstavce
1, pokud nejsou stanoveny zákonem, obecné podmínky kvality a účelnosti
poskytování zdravotní péče, podmínky nezbytné pro plnění smlouvy podle odstavce
1, kontrolní mechanismus kvality poskytované péče a správnosti účtovaných
částek, jakož i povinnost vzájemného sdělování údajů nutných ke kontrole plnění
smlouvy o poskytování zdravotní péče, způsob a důvody ukončení smlouvy podle
odstavce 1, ustanovení o rozhodčím řízení (odstavec 2). Do doby nabytí
účinnosti vyhlášky podle odstavce 2 je rozhodnutí o způsobu úhrady ponecháno na
dohodě příslušného zdravotnického zařízení s příslušnou zdravotní pojišťovnou
buď na základě bodového hodnocení zdravotních výkonů, nebo na základě paušálů
za poskytnuté služby. Paušály se rozumí platby za počet registrovaných
pojištěnců a agregovaná platba za lůžko/den v nemocnici či platba za diagnózu
(odstavec 3).
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o cenách (ve znění tehdy účinném), regulací
cen se rozumí stanovení nebo přímé usměrňování výše cen cenovými orgány a
místními orgány.
Dle ustanovení § 5 zákona o cenách úředně stanovené ceny jsou ceny určeného
druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální,
nebo místními orgány jako maximální (odstavec 1). Maximální cena je cena,
kterou není přípustné překročit (odstavec 2). Maximální, pevné nebo minimální
ceny platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží a jejich
uplatnění mohou cenové orgány nebo místní orgány omezit dalšími věcnými,
popřípadě časovými podmínkami. Cenové orgány mohou stanovit u stejného zboží
souběžně maximální a minimální cenu (odstavec 5).
Předchozí judikatura Nejvyššího soudu v této oblasti, včetně rozhodnutí sp. zn.
32 Cdo 1166/2005, na něž poukázal odvolací soud, zastávala názor, že pokud cena
zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním byla v rozhodném období
regulovanou cenou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o cenách, stanovenou v seznamu
zboží s regulovanými cenami, vydaném výměrem Ministerstva financí, publikovaném
v Cenovém věstníku Ministerstva financí (§ 10 zákona č. 265/1991 Sb., o
působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), pak v souladu s § 5 odst. 1
zákona o cenách byla úředně stanovenou cenou, tj. cenou určeného druhu zboží
danou cenovými orgány (§ 2 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb.), tedy cenou
maximální, kterou nebylo přípustné překročit, a to ani způsobem úhrady za
poskytnutou zdravotní péči povoleným podle zákona č. 48/1997 Sb.
Důvody, které Nejvyšší soud vedly k přehodnocení jeho dřívějších názorů a ke
změně dosavadní judikatury v rozhodnutí velkého senátu ze dne 19. 9. 2007, sp.
zn. 31 Cdo 3142/2006 (přijatého občanským a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu
k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 37/2008) jsou
následující:
Závěr, že paušální úhrada dovolená výslovným zněním § 17 odst. 3 zákona č.
48/1997 Sb. může být na principu neplatnosti právního úkonu následně krácena
(snížena) o částku převyšující maximální cenu, jak ji v návaznosti na zákon o
cenách stanovil výměr Ministerstva financí, ve svých důsledcích nutně vede ke
střetu, jenž posuzované normy staví proti sobě.
Podstata jakýchkoliv paušálních náhrad nebo úhrad dovolených smluvně nebo
stanovených právními předpisy i v jiných právních oblastech tkví ve
zprůměrování příslušných nákladů tak, že vybočení z tohoto průměru jedním či
druhým směrem je pro konkrétní případy oběma stranám takového vztahu
vynahrazeno zjednodušením systému dokládání těchto náhrad či úhrad a vede ke
snížení administrativní náročnosti při vykazování příslušných výdajů a při
jejich kontrole. Smyslu úpravy paušálních úhrad či náhrad se protiví, je-li
takový paušál nastaven nebo vykládán způsobem, který jednostranně bez rozumného
opodstatnění zvýhodňuje pouze jednu stranu smluvního vztahu, v jehož rámci byl
paušál sjednán.
Ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., které sjednání paušálu
dovoluje, je z hlediska toho, zda paušální způsob úhrady automaticky
zvýhodňuje (se zřetelem k cenové regulaci podle zákona o cenách) zdravotní
pojišťovnu, neutrální (takový záměr z něj neplyne). Závěr, že zákon o cenách
zasahuje do smluvního vztahu stran při sjednání paušálu způsobem, který
narušuje princip rovného postavení stran smluvního vztahu, by za této situace
nutně musel vést k rozporu řešitelnému toliko Ústavním soudem (odklizením těch
pasáží dotčeného zákona či zákonů, které rozpor způsobují). Takový střet lze
řešit především ústavně konformním výkladem zkoumaných norem. Za ústavně
konformní pak Nejvyšší soud pokládá takový výklad zkoumaných zákonných úprav,
který nepřipisuje zákonodárci úmysl narušit regulací podle zákona o cenách
dohodu o paušálním způsobu úhrady předjímanou zákonem č. 48/1997 Sb. Tento
závěr je v souladu i s principem smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní
soud např. v nálezu ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99 (uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I.,
pod pořadovým číslem 1).
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, jakož i soudu prvního
stupně, že paušální úhradu smluvenou podle § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb.
lze podrobit cenové regulaci podle zákona o cenách a citovaného výměru
Ministerstva financí přepočtem na bodové ohodnocení, není podle současné
judikatury Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, správný a uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. je naplněn.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a protože
důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2 , 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Marta Škárová, v.
r.
předsedkyně senátu