25 Cdo 528/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce M. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 84 C 200/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. 9. 2007, č.j. 11 Co 300/2007-85, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na státu náhrady škody ve výši 761.263,- Kč s
příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního
stíhání a odnětí zbrojního průkazu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, č.j. 11 Co 300/2007-85,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2007, č.j. 84 C
200/2005-64, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobci bylo uloženo nahradit
žalované náklady řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 13. 9. 2000 vyšetřovatel Policie ČR
sdělil žalobci obvinění ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle § 8
odst. 1 a § 222 odst. 1 trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) a výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák. Rozhodnutím Policie ČR, Okresního ředitelství K.
ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. (dále jen „rozhodnutí o zajištění“), byl žalobci (z
důvodu zahájení uvedeného trestního řízení) podle § 44 a § 50 odst. 1 zákona č.
288/1995 Sb., o střelných zbraní a střelivu, ve znění do 31. 12. 2002, zajištěn
zbrojní průkaz pro skupiny B, E a G. Následně Krajský soud v Ostravě rozsudkem
ze dne 13. 5. 2003, č.j. 3 To 218/2003-215, který téhož dne nabyl právní moci,
žalobce zprostil obžaloby z uvedených trestných činů, neboť jeho jednání
naplňovalo znaky nutné obrany podle § 13 tr. zák. V srpnu 2000 se žalobce
dohodl se Z. S. jako budoucím zaměstnavatelem na uzavření pracovní smlouvy,
podle níž měl být od 1. 10. 2000 zaměstnán jako ozbrojená ostraha majetku s
měsíční mzdou ve výši 25.000,- Kč; k sjednaným předpokladům uzavření
pracovního poměru patřilo vlastnictví zbrojního průkazu a čistý trestní
rejstřík. Žalobce oznámil Z. S., že nenastoupí do pracovního poměru, neboť
zřejmě přijde o zbrojní průkaz, a Z. S. na místo předpokládaného zaměstnání
žalobce již nikoho nepřijal. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu ušlé mzdy za období od 1. 10. 2000
do 30. 6. 2003 podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění do 30. 4. 2001 (dále jen
„zákon č. 82/1998 Sb.“) není důvodný. Předně rozhodnutí o zajištění nebylo jako
nezákonné zrušeno nebo změněno, neboť žalobce proti tomuto rozhodnutí nepodal
žádný opravný prostředek, přestože proti tomuto rozhodnutí je přípustné
odvolání. Ze skutečnosti, že žalobce byl v trestním řízení zproštěn obžaloby,
nelze usuzovat na nezákonnost rozhodnutí o zajištění, neboť toto rozhodnutí
bylo vydáno správním orgánem ve správním řízení, a pro odpovědnost státu podle
zákona č. 82/1998 Sb. je nezbytné, aby došlo k jeho změně či zrušení příslušným
orgánem rovněž v rámci správního řízení. Odvolací soud neshledal opodstatněným
ani nárok žalobce dovozovaný ze sdělení obvinění a navazujícího trestního
stíhání, neboť tím, že žalobce na základě vlastního vyhodnocení dané situace
nenastoupil do pracovního poměru ke Z. S. v době, kdy ještě byl držitelem
zbrojního průkazu a měl „čistý trestní rejstřík“, přerušil běh událostí, a není
tedy dána příčinná souvislost mezi sdělením obvinění a vznikem škody
spočívající v ušlém výdělku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.) a odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, neboť řeší otázku existence příčinné souvislosti mezi
sdělením obvinění, resp. rozhodnutím o zajištění, a vzniklou škodou v rozporu s
hmotným právem. Dovolatel pokládá za nesprávný závěr, že svým jednáním tuto
příčinnou souvislost přerušil, když odmítl nastoupit do pracovního poměru u Z.
S. Za situace, kdy Z. S. trval na tom, aby jeho budoucí zaměstnanec vyhověl jím
stanoveným podmínkám, a nezaměstnal by proto osobu, u níž by v brzké době
hrozilo odsouzení a ztráta zbrojního průkazu, je pro posouzení příčinné
souvislosti bez významu, že to byl právě žalobce, kdo panu S. sdělil, že proti
němu bylo zahájeno trestní stíhání. Podstatné totiž je, že Z. S. „se s tímto
vyhodnocením ztotožnil“ a rovněž dospěl k závěru, že žalobce stanovené podmínky
nesplňuje, a proto jej nezaměstnal. Z tohoto důvodu žalobce považuje závěr
odvolacího soudu za nelogický a účelový, učiněný ve snaze odepřít mu právo na
náhradu vzniklé škody. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že rozhodnutí o
zajištění nelze považovat za nezákonné, nebylo-li jako nezákonné příslušným
orgánem zrušeno či změněno. Protože se jedná o rozhodnutí navazující na sdělení
obvinění, pro závěr o jeho nezákonnosti postačuje vydání meritorního
zprošťujícího rozsudku; není již třeba, aby v takovém případě bylo formálně
zrušeno, což ostatně zákon č. 28/1995 Sb. (správně 288/1995 Sb.) ani
nepředpokládá. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního
stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém
rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném)
rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody
(srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen
za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách
(závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém
případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu).
V posuzované věci dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, jež by činila
napadené rozhodnutí zásadně významným.
Pokud dovolatel nesouhlasí se závěrem, že mezi sdělením obvinění a vzniklou
škodou v podobě ušlé mzdy neexistuje příčinná souvislost, jelikož v době, kdy
žalobce měl do zaměstnání nastoupit, splňoval veškeré požadavky zaměstnavatele
pro přijetí do pracovního poměru, zpochybňuje otázku existence příčinné
souvislosti mezi sdělením obvinění a vznikem škody, která je však otázkou
skutkovou a nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru
civilních rozhodnutí NS), neboť v řízení se zjišťuje, zda tato právem
kvalifikovaná okolnost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru
příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení,
mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována; proti tomu,
že příčinná souvislost má být v dané věci zjišťována mezi trestním stíháním
žalobce, popřípadě rozhodnutím o zajištění, a skutečností, že žalobce
nenastoupil do pracovního poměru u Z. S. a tím mu vznikla škoda (ušlý příjem z
pracovního poměru), však uplatněné dovolací námitky nesměřují. Odvolací soud
vyšel ze zjištění, že bezprostřední příčinou, proč žalobce do zaměstnání
nenastoupil, bylo jeho rozhodnutí, čímž byla přerušena příčinná souvislost mezi
trestním stíháním a vznikem škody. Pokud na tomto skutkovém základě dovodil, že
odpovědnost žalované za škodu pro absenci příčinné souvislosti není dána,
neodchýlil se od standardní judikatury (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 635/2002). Dovolatel však především
zpochybňuje závěr o nedostatku příčinné souvislosti na základě odlišné skutkové
verze, neboť oproti zjištěním soudů obou stupňů, které vycházely z toho, že
žalobce do zaměstnání nenastoupil na základě vlastního rozhodnutí (byť případně
motivovaného jeho trestním stíháním), v dovolání žalobce tvrdí, že do
zaměstnání nenastoupil proto, že Z. S. trval na tom, aby jeho budoucí
zaměstnanec vyhověl jím stanoveným podmínkám, že by proto nezaměstnal osobu, u
níž by v brzké době hrozilo odsouzení a ztráta zbrojního průkazu, že (rovněž)
dospěl k závěru, že žalobce stanovené podmínky nesplňuje, a že jej proto
zaměstnat nemůže. Avšak zpochybnění skutkových zjištění není způsobilé založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. rozhodnutí
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod č. 8).
Otázka, zda rozhodnutí o zajištění bylo překážkou, která žalobci rovněž
zabránila v nástupu do zaměstnání, a zda je pro posouzení věci významné, že
rozhodnutí o zajištění nebylo pro nezákonnost ve správním řízení zrušeno,
nemůže být otázkou zásadního právního významu již proto, že rozhodnutí o
zajištění bylo vydáno dne 22. 1. 2001, tedy téměř čtyři měsíce poté, co měl
žalobce dle dohody nastoupit do pracovního poměru u Z. S.
Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam
po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání tak směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť procesně neúspěšný žalobce nemá na
jejich náhradu právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda senátu