25 Cdo 5282/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: J. E. K., zastoupený JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v
Praze 1, Národní 138/10, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 249/2000, o dovolání žalobce i
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 2007, č. j. 18
Co 606/2006-199, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2007, č. j. 18 Co
606/2006-199, pokud jím byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o
platební povinnosti žalované tak, že se žaloba ohledně částky 128.319,- EUR
zamítá, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce zamítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 13 C 249/2000-130, ve
znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č. j. 13 C 249/2000-170, a
opravného usnesení ze dne 22. 9. 2006, č. j. 13 C 249/2000-174, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci 96.780,03 Kč a 324.155,75 EUR, žalobu ohledně částky
89.892,97 Kč a 289,65 EUR zamítl, řízení z důvodů částečného zpětvzetí žaloby
ohledně nákladů léčení ve výši 527,97 EUR zastavil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 31. 8. 1998 bylo žalobci sděleno obvinění pro
trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona a
ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 242 odst. 1 a § 217 odst. 1 písm. b)
trestního zákona. Tentýž den byl z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního
řádu vzat do vazby, z níž byl dne 4. 12. 1998 propuštěn, a usnesením Policie ČR
ze dne 1. 11. 1999, ČSV:OVCH-1124/10/98-Mř, bylo trestní stíhání proti žalobci
zastaveno (právní moc dne 23. 11. 1999). Žalobce u žalované uplatnil žádost o
odškodnění za vazbu, jíž žalovaná podle sdělení ze dne 28. 8. 2000 nevyhověla.
Soud dovodil odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě podle §
9 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále
též jen „zákon“/. Ztotožnil se se zjištěnými důvody poklesu zisku žalobce
včetně jeho ztrát v letech 1999 až 2000 uvedenými ve znaleckém posudku Ing.
Michaela Ledviny a vyčíslil výši ztráty na zisku z podnikání žalobce, která
vznikla v příčinné souvislosti s jeho vazbou, v roce 1999 ve výši 179.545,-
EUR, v roce 2000 ve výši 75.312,- EUR a v roce 2001 ve výši 55.007,- EUR, tj.
celkem částkou 309.846,- EUR, avšak vázán návrhem žalobce přiznal mu ušlý zisk
v požadované výši 298.916,30 EUR. V plném rozsahu shledal důvodný nárok na
náhradu nákladů právního zastoupení v trestním řízení JUDr. Janouškem ve výši
90.518,- Kč, nákladů právního zastoupení v SRN Dr. Langem ve výši 1.500,- DM a
nákladů na překlady tlumočníka Dr. Ulricha ve výši 58.129,64 DM, neboť trestní
stíhání žalobce v SRN bylo zahájeno právě v souvislosti s trestním stíháním v
České republice. Za škodu, která je v příčinné souvislosti s vazbou žalobce,
soud považoval taktéž částku 1.918,70 DM, vzniklou rozdílným kurzem při složení
a zpětné výměně peněžité záruky ve výši 800.000,- Kč ve vazebním řízení,
1.500,- Kč jako převodní poplatek bance, vyjma 10% úroku z prodlení ve výši
80.000,- Kč za přečerpání peněžních prostředků na účtu v souvislosti s výběrem
peněz na složení kauce, neboť nebylo zřejmé, že by zde k prodlení došlo. Za
důvodné soud považoval i nároky na náhradu poštovného ve výši 83,- DM a 14,-
DM, nákladů na výpis z rejstříků trestů ve výši 30,- DM, nocležného manželky
žalobce ve výši 1.642,- Kč a 3.120,03 Kč a cestovného manželky žalobce ve výši
5.591,20 DM, kromě nákladů na stravování. Na žádost žalobce přiznal soud částku
v EUR.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 8. 2007, č. j. 18 Co 606/2006-199, k
odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti
žalované změnil tak, že žalobu co do částky 33.279,- Kč a 164.558,45 EUR
zamítl, ve zbytku jej potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně dovodil odpovědnost žalované
podle § 9 zákona č. 82/1998 Sb., avšak náklady obhajoby shledal v příčinné
souvislosti s trestním stíháním pouze ve výši 63.501,- Kč a vzhledem k již
pravomocně přiznaným 63.042,- Kč zavázal žalovanou k zaplacení 459,- Kč;
nepřiznal ani náklady na nocležné manželky žalobce ve výši 1.642,- Kč a
3.120,03 Kč a náhradu za převodní poplatek kauce ve výši 1.500,- Kč. Ohledně
náhrady ušlého zisku z podnikání žalobce soud uzavřel, že jej nelze přiznat za
rok 2000 ve výši 75.312,- EUR a za rok 2001 ve výši 53.007,- EUR (správně
55.007,- EUR), tj. celkem 130.319,- EUR, neboť tento nárok nebyl uplatněn u
žalované, což je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u
soudu podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Ani další uplatněné náklady (celkem ve
výši 34.239,45 EUR) neshledal v příčinné souvislosti s trestním stíháním, resp.
s rozhodnutím o vazbě. U výdajů za advokáta v SRN ve výši 1.500,- DM žalobce
nedoložil, že by proti němu bylo i v SRN zahájeno trestní řízení jako důsledek
trestního stíhání za stejný skutek v České republice. Neoprávněné jsou i výdaje
na překlady a tlumočení německého tlumočníka ve výši 58.129,64 DM, neboť
žalobce měl nárok jednat před orgány činnými v trestním řízení ve své
mateřštině a byl oprávněn požádat o bezplatný překlad písemností do německého
jazyka (§ 2 odst. 4 a § 28 zákona č. 141/1961 Sb.). Jde-li o nocležné a stravné
(574,50 DM), cestovné (5.291,20 DM), poštovné (89,- DM) a výdaje za výpis z
rejstříků trestů (30,- DM), žalobce nedoložil, jak by měly tyto výdaje souviset
s jeho trestním stíháním. Jelikož změna kurzu k tehdejší německé marce je
objektivní skutečností, neshledal důvodným ani nárok na náhradu kurzovní ztráty
(1918,70 DM). Vzhledem k již pravomocně přiznaným 7.850,- EUR proto žalovanou
zavázal k zaplacení 151.747,30 EUR.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce směřuje dovolání do měnícího výroku ohledně částky 158.048,21 EUR a do
nákladového výroku a podává je z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení, jestliže jediným důvodem pro zamítnutí žaloby na náhradu ušlého
zisku za rok 2000 ve výši 75.312,- EUR a za rok 2001 ve výši 52.007,- EUR byla
okolnost, že nedošlo k předběžnému projednání u Ministerstva spravedlnosti ČR;
podle žalobce jde o retroaktivní aplikaci § 14 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění
novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., neboť podle předchozí úpravy i pokud
žaloba byla podána vůbec bez předchozího projednání, pak jde o odstranitelný
nedostatek podmínky řízení a soud měl postupovat podle § 104 odst. 2 o.s.ř.,
nikoliv věcně rozhodnout a z tohoto důvodu žalobu zamítnout. Navíc se domnívá,
že odmítnutí jeho nároku ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR bylo co do
právního důvodu celkové, a to bez ohledu na jeho výši, potom každý dále
žalovaný nárok již bez dalšího vždy naplňuje podmínku § 15 odst. 2 tehdy
platného zákona. Ohledně nároku na náhradu nákladů vynaložených na tlumočníka
(29.721,21 EUR) uvádí, že celé přípravné trestní řízení bylo postaveno pouze na
rozporných svědeckých výpovědích, které bylo nutno znovu a výslovně kontrolovat
z hlediska překladu a kontrolovat i správné zanesení překladu do protokolů
vyšetřovacího spisu. Za této situace musel mít dovolatel nespornou a
nezpochybnitelnou jistotu i k překladu, a takový překlad může učinit jen
člověk, který oba jazyky zná nikoliv na běžné, byť zajisté vysoké úrovni,
požadované pro soudního tlumočníka, ale ve všech jazykových vrstvách řeči,
včetně místních nářečí. Podle čl. 37 Listiny základních práv a svobod má
žalobce právo na to, aby celé řízení bylo vedeno opravdu v jeho mateřském
jazyce, aby nebyl poškozen na svých právech případnou nedokonalostí tlumočení a
překladu. Soudní tlumočník s takovou klasifikací nebyl dovolateli v počátku
zahájení přípravného řízení dán k dispozici, proto se posléze rozhodl zajistit
si sám tlumočníka, který by tyto požadavky plně naplnil. Navíc pokud je v rámci
Evropské unie uznáván rozdíl paušalizovaných sazeb náhrad pro různé druhy
odškodnění podle země, kde osoba žije, měl by obdobně tomu soud dovolateli
přiznat tento náklad ve skutečné výši podle platného tarifu v SRN. Podle
žalobce zákon výslovně neomezuje objektivně vyvolané náklady na tlumočníka tak,
jak je správně omezena náhrada procesních nákladů na zastoupení advokátem,
neboť objem tlumočení není vyvolatelný tlumočníkem. Nárok na tlumočníka navíc
nelze považovat za pouhý procesní nárok, nýbrž za škodu, tj. hmotněprávní
nárok, pro nějž je rozhodující, že škoda vznikla a že je ve zřejmé příčinné
souvislosti se zahájením trestního řízení, proto je třeba postupovat podle
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 643/99 a žalobci tuto náhradu
nákladů přiznat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b),
odst. 3 o.s.ř. Nepovažuje za odůvodněné přiznání vyšších náhrad za ušlý zisk
(tj. nad 7.850,- EUR). Namítá, že nutnou podmínkou vzniku odpovědnosti státu za
škodu je mimo jiné objektivní existence příčinné souvislosti mezi
odpovědnostním titulem jako příčinou a škodou jako následkem a její prokázání
je nezbytné bez ohledu na objektivní konstrukci odpovědnosti státu za škody.
Domnívá se, že toliko menší část škody spočívající v ušlém zisku mohla být
zapříčiněna pobytem žalobce ve vazbě, ve zbytku se pak jednalo o tvrzenou
ztrátu na výdělku způsobenou poškozením dobré pověsti žalobce, odvolací soud
však přiznal i náhradu újmy, která měla být způsobena poklesem příjmů mimo dobu
výkonu vazby a učinil tak, aniž by jakkoliv skutkově a právně odůvodnil závěr,
že taková majetková újma nastala v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě.
Na základě provedených důkazů není důvodné učinit jiný závěr, než že na pověst
žalobce, která měla vést k odlivu zákazníků, měl zásadní vliv způsob, jakým o
věci informovala německá média. Otázku příčinné souvislosti odvolací soud ze
shora uvedených hledisek náležitě nezkoumal, resp. námitkami žalované se
odvolací soud vůbec nezabýval, rovněž tak ani námitkou promlčení. Navrhla
proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalobkyně argumentuje proti jednotlivým
dovolacím námitkám žalované za citace rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz
39/1965 a komentářové literatury. Rovněž uvádí důvody na podporu závěru, že
dovolání žalované, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné; navrhl
proto dovolání žalované odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání byla podána proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými
osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí
přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalovaná dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně 151.747,30 EUR, aniž mu
předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde, jak se mylně žalovaná domnívá, o
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ale ani podle § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o
právní otázku zásadního významu.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, žalovaná především napadá závěr o existenci
příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o vazbě a majetkovou újmou spočívající v
ušlém zisku žalobce. Otázka existence příčinné souvislosti je však otázkou
skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 14, ročník 2002, pod C 1025, C. H. BECK),
neboť v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody na
straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení
příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má
být její existence zjišťována; v tomto směru odvolací soud nepochybil, ostatně
proti tomu, že příčinná souvislost má být v dané věci zjišťována mezi trestním
stíháním, resp. rozhodnutím o vazbě, a újmou spočívající ve ztrátě z podnikání
žalobce, uplatněné dovolací námitky nesměřují. Zpochybnění skutkových zjištění,
tj. zda skutečně pobyt žalobce ve vazbě a jeho trestní stíhání vedlo ke škodě v
tvrzeném rozsahu, však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo
9/92, publikovaný pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1994); stejně tak namítaná vada řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že
se odvolací soud vůbec nezabýval námitkami žalované ani námitkou promlčení k
části náhrady ušlého zisku), k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen
pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu. Z
uvedeného vyplývá, že dovolání žalované z hlediska obsahového vymezení
dovolacích důvodů směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud poté posuzoval dovolání žalobce, jež směřuje proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně
ohledně částky 316.305,75 EUR tak, že žalobu co do částky 164.558,45 EUR
zamítl, a ten napadá pouze v rozsahu částky 158.040,21 EUR; dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a co do částky
128.319,- EUR (odvolací soud v tomto rozsahu zamítl nárok na náhradu ušlého
zisku za rok 2000 a 2001), je i důvodné, ve zbylém rozsahu tj. ohledně
29.721,21 EUR nikoliv.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Jak již dříve soudní praxe dovodila, byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u
soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu,
jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 103
a 104 o.s.ř. a namístě je postup soudu podle § 104 odst. 2 o.s.ř., jenž v
případě neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení (srov. např.
zprávu o zhodnocení dalších poznatků soudů o účinnosti zákona č. 58/1969 Sb.
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 1. 1980, sp. zn. Cpjf
145/78, publikovanou pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1981, rozsudek téhož soudu ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76,
uveřejněný tamtéž pod č. 28, ročník 1978, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, publikovaný tamtéž pod č. 13, ročník
2010). Jde tak o podmínku procesněprávní, jejíž nedostatek má toliko procesní
důsledky a nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby (věcné rozhodnutí). Jestliže
tedy v projednávané věci nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku z
podnikání žalobce za rok 2000 ve výši 75.312,- EUR a za rok 2001 ve výši
53.007,- EUR způsobené rozhodnutím o vazbě nebyl před uplatněním žalobou u
soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, byl namístě postup podle
§ 104 odst. 2 o.s.ř. a v případě neodstranění tohoto nedostatku měl soud řízení
zastavit. Jestliže však namísto toho o nároku věcně rozhodl a žalobu zamítl,
zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí ve výroku o zamítnutí žaloby na
náhradu ušlého zisku za rok 2000 a 2001 zaplacení 128.319,- EUR zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3
o.s.ř.).
Žalobce podle obsahu dovolání dále nesouhlasí se závěrem o neopodstatněnosti
nároku na náhradu nákladů vynaložených na tlumočníka z důvodu, že žalobce měl
nárok jednat před orgány činnými v trestním řízení ve své mateřštině a byl
oprávněn požádat o bezplatný překlad písemností do německého jazyka [§ 2 odst.
4 a § 28 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)].
Protože ke sdělení obvinění i k rozhodnutí o vazbě, s nimiž žalobce spojuje
vznik škody, došlo dne 31. 8. 1998, je třeba posuzovat uvedený nárok podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád),
(dále též jen „zákon“), účinného od 15. 5. 1998, který odpovědnost státu
zakládá za současného splnění tří podmínek: 1) vykonání vazby na tom, proti
němuž bylo trestní stíhání zastaveno nebo jenž byl obžaloby zproštěn, 2) vznik
škody a 3) příčinná souvislost mezi vykonáním vazby a vznikem škody. Zákon
nedefinuje pojem škody, která se uhrazuje. Vychází se z obecného pojetí způsobu
a rozsahu škody podle občanského zákoníku (§ 26 zákona) a náhradu nákladů
řízení v rámci náhrady škody upravuje v § 31.
Podle § 31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které
poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo
rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo
vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní
řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle odst. 3 tohoto ustanovení nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady
škody vznikne pouze tehdy, pokud rozhodnutím vznikla škoda a pokud náhrada
nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů.
Podle § 151 trestního řádu náklady nutné k provedení trestního řízení včetně
řízení vykonávacího nese stát; nenese však vlastní náklady obviněného,
zúčastněné osoby a poškozeného, ani vydání způsobená zvolením obhájce a
zmocněnce. Stát však nese náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly
v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona.
Podle § 2 odst. 14 trestního řádu každý je oprávněn používat před orgány
činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka. Orgány činné v trestním
řízení pak podle tohoto ustanovení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v
českém jazyce. V návaznosti na to pak ustanovení § 28 trestního řádu stanoví,
že prohlásí-li obviněný, že neovládá jazyk, ve kterém se jednání vede, přibere
se tlumočník. Tato trestněprávní procesní ustanovení provádějí čl. 37 odst. 4
Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „Listina“), podle nějž kdo prohlásí, že
neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Podle č. 6 odst.
3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod
č. 209/1992 Sb. (dále též jen „Úmluva“), má každý, kdo je obviněn z trestného
činu, právo mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku
používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Z uvedeného plyne, že náklady spojené s přibráním tlumočníka v souvislosti s
realizací Listinou garantovaného práva jednat před orgány činnými v trestním
řízení ve své mateřštině hradí stát, aniž by se od osoby, která tohoto práva
využila, zpětně vyžadovala úhrada takto vzniklých nákladů.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobci bylo dne 31. 8. 1998 sděleno
obvinění a měl tak v průběhu trestního stíhání podle § 2 odst. 14 trestního
řádu právo používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského
jazyka, toto právo – jak je patrno z obsahu samotného sdělení obvinění ze dne
31. 8. 1998 a především z protokolu o výslechu obviněného z téhož dne (jakož i
celého vyšetřovacího spisu) – realizoval a příslušný orgán činný v trestním
řízení poté postupoval ve smyslu § 28 a násl. trestního řádu a ustanovil tam,
kde bylo třeba, k jednotlivým procesním úkonům tlumočníka. Tyto náklady v
souvislosti s realizací práva obviněného jednat v mateřštině nese plně stát,
což však neplatí o vlastních nákladech obviněného, v daném případě vynaložených
na dalšího tlumočníka podle svého uvážení z důvodu v dovolání namítané osobní
nedůvěry v překlady a tlumočení ustanovených tlumočníků. Ačkoliv právo na pomoc
tlumočníka musí být určité kvality, a to konkrétní a účinné, a poskytnuté
tlumočnické služby by měly být na takové úrovni, aby obžalovanému umožnily
rozumět řízení, které je proti němu vedeno, a obhajovat se proti obvinění,
zvláště přednést soudu svou verzi událostí, a vnitrostátní orgány tak mají mimo
ustanovení tlumočníka povinnost provádět také určitou kontrolu kvality
tlumočení, přičemž jsou-li stížnosti nebo zjistí-li samy nedostatky, jsou
povinny učinit nápravu, zejména ustanovit jiného tlumočníka (srov. např.
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. prosince 1989 ve věci
Kamasinski proti Rakousku), není ani z tohoto pohledu nárok dovolatele
opodstatněný. V dané věci z obsahu trestního spisu vyplývá, že od samého
počátku přípravného řízení (již sdělení obvinění neformálním opatřením dne 31.
8. 1998 bylo tlumočeno obviněnému ustanoveným tlumočníkem Herbertem Plohmannem)
byla zajištěna pomoc tlumočníka; příslušný orgán činný v trestním řízení, jenž
ustanovoval tlumočníky, neshledal žádná pochybení ve výkonu jejich tlumočnické
a překladatelské činnosti a tedy ani důvod k jejich odvolání podle § 20 zákona
č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, když ani dovolatel sám v průběhu
přípravného řízení žádné námitky vůči provedeným překladům či tlumočení
ustanovených tlumočníků nevznesl; nelze tak dospět k závěru, že by dovolatelovy
vlastní náklady na dalšího tlumočníka byly vynaloženy důvodně na realizaci jeho
práva jednat v mateřštině za situace, že by mu realizace tohoto práva nebyla
státem zajištěna v souladu s právními předpisy, a tedy i v požadované kvalitě.
Náklady vynaložené obviněným na vlastního tlumočníka, jenž ve skutečnosti měl
plnit účel tlumočníka ustanoveného a ujistit obviněného v tom, že správně
rozumí průběhu řízení, které bylo proti němu vedeno, nelze z objektivního
hlediska považovat za účelně vynaložené a jejich náhradu nelze podle zákona č.
82/1998 Sb. přiznat, neboť by tak stát ve skutečnosti byl zavázán nahradit
náklady plnící tentýž účel duplicitně.
Dovozuje-li dovolatel nárok na náhradu vlastních nákladů na tlumočníka z čl. 37
Listiny základních práv a svobod, jež mu podle něj zaručuje právo, aby celé
trestní řízení bylo vedeno v jeho mateřském jazyce, aby nebyl poškozen na svých
právech případnou nedokonalostí tlumočení a překladu, je třeba zdůraznit, že z
věty druhé ustanovení § 2 odst. 14 trestního řádu výslovně vyplývá, že řízení
vedou a svá rozhodnutí vyhotovují orgány činné v trestním řízení v českém
jazyce. Právo na vedení řízení v mateřském jazyce pak nelze dovodit ani z čl.
6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č.
209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), podle nějž má obviněný, který nemluví nebo
nerozumí jazyku používanému před soudem, právo, aby mu byly bezplatně přeloženy
či tlumočeny všechny procesní akty, jejichž smysl potřebuje pochopit, nebo
které potřebuje tlumočit do jazyka používaného před soudem, aby byl proces pro
něj spravedlivý (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne
28. listopadu 1978 ve věci Luedicke proti Německu).
Z uvedeného je zřejmé, že v tomto rozsahu je rozsudek odvolacího soudu z
hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a Nejvyšší soud
ČR proto v daném rozsahu dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
pak rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Při úvaze o
vhodných opatřeních k naplnění podmínky předběžného projednání nároku u
ústředního orgánu zváží, zda vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení a postoji
žalované není v této fázi řízení lpění na výslovném uplatnění nároku v rozporu
se smyslem právní úpravy i principem rychlosti a hospodárnosti řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu