25 Cdo 5296/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce R. G., proti žalovanému 1) J. P., zastoupenému JUDr. Bohuslavem
Heczkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Smetanovo nám. 1, a
2) M. R., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Přívozská 6, o 101.109,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 226/2004, o dovolání obou
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2007, č.j. 8
Co 704/2007-107, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2007, č.j. 8 Co
704/2007-107, v potvrzujícím výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému
a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku ve vztahu mezi
účastníky se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Dovolání druhého žalovaného se odmítá.
co do částky 190,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním
poplatku. Rozhodl tak o nároku žalobce na zaplacení 101.109,- Kč s
příslušenstvím jako náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s koupí
spoluvlastnického podílu na nemovitosti od druhého žalovaného, kterou na
základě smlouvy se žalobcem z 4. 1. 2001 zprostředkoval první žalovaný a která
následně byla zmařena. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel s prvním
žalovaným smlouvu o zprostředkování koupě ideální poloviny označené nemovitosti
a následně 9. 2. 2001 uzavřel s druhým žalovaným smlouvu o koupi tohoto
spoluvlastnického podílu, na jejímž základě byl Katastrálním úřadem v Novém
Jičíně povolen vklad vlastnického práva s právními účinky ke dni 12. 2. 2001.
Ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 5/2002, v níž
se druhá spoluvlastnice předmětné nemovitosti L. P. domáhala na žalobci
uzavření kupní smlouvy z důvodu porušení jejího předkupního práva, bylo v
odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2003, č.j. 8 Co
879/2002-57, konstatováno porušení předkupního práva L. P. k uvedené
nemovitosti, neboť nabídka druhého žalovaného na využití předkupního práva
postrádala nezbytné náležitosti. Žalobu vzala L. P. zpět poté, co žalobce na ni
kupní smlouvou ze dne 11. 8. 2003 převedl spoluvlastnický podíl, jenž nabyl od
druhého žalovaného. V souvislosti s uzavřením kupní smlouvy s druhým žalovaným
žalobce vynaložil celkem 101.109,- Kč zejména na získání prostředků pro koupi
spoluvlastnického podílu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oba žalovaní
porušili své právní povinnosti, neboť první žalovaný sice zprostředkoval
žalobci uzavření kupní smlouvy, nicméně výsledek jeho činnosti nenastal, když
tato smlouva byla následně shledána neplatnou pro porušení předkupního práva, a
druhý žalovaný porušil předkupní právo dle § 140 obč. zák., když kvalifikovaným
způsobem nenabídl svůj podíl na nemovitosti druhé podílové spoluvlastnici.
Vzhledem k námitce promlčení soud dovodil, že část splátek a úroků hrazených
společnosti Wüstenrot a České spořitelně byla promlčena, a důvodným neshledal
nárok na náhradu nákladů žalobce na právní zastoupení při jednání s p. P. pro
chybějící příčinnou souvislost.
Krajský soud v Ostravě k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 20. 12.
2007, č.j. 8 Co 704/2007-107, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku co do částky 80.045,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky
2.500,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, změnil jej dále
ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně se odvolací soud ztotožnil s jeho závěrem, že žalobci vznikla
škoda, za níž odpovídají oba žalovaní dle § 420 obč. zák., neboť první žalovaný
porušil svůj závazek vyplývající ze zprostředkovatelské smlouvy tím, že na
základě jeho činnosti nedošlo „v konečném důsledku“ k uzavření platné kupní
smlouvy, a druhý žalovaný porušil ustanovení § 140 obč. zák., když neučinil
řádnou nabídku předkupního práva spoluvlastnici nemovitosti, neboť jeho nabídka
ze dne 3. 3. 1999 nemá řádné náležitosti, když neobsahovala bližší podmínky
prodeje, zejména výši kupní ceny.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní
dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. a podávají je z důvodu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
První žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v
rozporu s hmotným právem a ustálenou soudní praxí, a odvolacímu soudu vytýká,
že nesprávně posoudil splnění jeho povinností vyplývajících ze
zprostředkovatelské smlouvy a příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením jeho
povinností a vznikem škody. Poukazuje na to, že své povinnosti řádně splnil
vyhledáním partnera k uzavření kupní smlouvy a svým jednáním nezpůsobil a ani
nemohl způsobit neplatnost kupní smlouvy, nehledě k tomu, že v řízení nebylo
žádným způsobem prokázáno, že by L. P. uplatnila relativní neplatnost kupní
smlouvy, a v tom je právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy nesprávný. Namítá,
že otázka předkupního práva, které měl druhý žalovaný porušit, není v žádných
písemnostech zmíněna a nevyplývá ani ze smluvních povinností zprostředkovatele,
takže není dána ani příčinná souvislost jeho jednání se vznikem škody žalobce.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v napadené části zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rovněž druhý žalovaný ve svém dovolání dovozuje přípustnost z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
pro nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti mezi porušením jeho
právní povinnosti a vzniklou škodou. Namítá, že i v případě, že by porušil
povinnost z předkupního práva, ke vzniku škody na straně žalobce by nedošlo,
pokud by se ten „o vlastní újmě“ nerozhodl – aniž k tomu byl povinen - převést
svůj spoluvlastnický podíl, řádně od něj nabytý, na L. P. Tímto jednáním došlo
přinejmenším k přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem
škody. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, vzhledem k tomu, že
dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 20. prosince 2007, dovolání projednal
a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost obou dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je
dovolání přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní
otázku zásadního významu.
Podle ust. § 774 obč. zák. zprostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel
zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje
zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním
zprostředkovatele.
Činnost zprostředkovatele zásadně směřuje jen k nalezení potencionálního
smluvního partnera pro zájemce, jeho závazek vyplývající ze smlouvy podle § 774
obč. zák. je splněn vyhledáním třetí osoby a je již věcí zájemce, zda s ní sám
smlouvu uzavře. K tomu, aby zprostředkovatel nejen vyhledal potencionálního
smluvního partnera, ale též za zájemce zprostředkovanou smlouvu s ním uzavřel,
je nutná písemná plná moc, udělená zájemcem k tomu, aby zprostředkovatel
jménem zájemce smlouvu s třetí osobou uzavřel. Ve vztahu k třetím osobám je
totiž zprostředkovatel oprávněn za zájemce jednat (§ 777 obč. zák.), jen byl-li
k tomu zmocněn písemnou plnou mocí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 631/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy
č. 9/2000, str. 270). Zprostředkovatel obecně neručí za výsledek kontraktačního
jednání, porušením jeho povinností není, nedošlo-li k uzavření smlouvy,
přestože k tomu vytvořil podmínky. Na výsledek je toliko vázána odměna
zprostředkovatele, neboť ta mu náleží, byl-li výsledek dosažen jeho přičiněním.
Zprostředkovatel neručí za jednání třetí osoby ani za to, zda třetí osoba splní
svůj závazek vůči zájemci.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění (skutková zjištění sama dovolacímu přezkumu
nepodléhají), dne 4. 1. 2001 uzavřeli žalobce jako zájemce a první žalovaný
jako zprostředkovatel zprostředkovatelskou smlouvu, v níž bylo dohodnuto, že
první žalovaný bude vyvíjet činnost směřující k zajištění příležitosti k
uzavření kupní smlouvy ohledně označených nemovitostí s třetí osobou za kupní
cenu 200.000,- Kč. Zprostředkovatel se dále zavázal zajistit právní úkony
spojené s uzavřením smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kupní smlouvy a vkladem
vlastnického práva zájemce do katastru nemovitostí, a zájemce zplnomocnil
zprostředkovatele ke všem úkonům, souvisejícím s předmětem zprostředkování. Dne
9. 2. 2001 byla uzavřena kupní smlouva mezi žalobcem a druhým žalovaným, k
žádosti katastrálního úřadu o doložení souhlasu druhého spoluvlastníka
předmětných nemovitostí, tj. L. P., byl katastrálnímu úřadu předložen její
přípis ze dne 5. 3. 1999, adresovaný druhému žalovanému, z nějž vyplývá, že ona
nemůže koupit podíl na nemovitosti z finančních důvodů, a na tom základě byl
katastrálním úřadem dne 6. 3. 2001 povolen vklad vlastnického práva žalobce
podle kupní smlouvy ze dne 9. 2. 2001.
Došlo-li k uzavření kupní smlouvy, jejíž zprostředkování bylo předmětem smlouvy
o zprostředkování, a následně k jejímu vkladu do katastru nemovitostí, závazek
zprostředkovatele vyplývající ze smlouvy uzavřené se žalobcem zanikl splněním
(§ 559 obč. zák.) a nelze dovodit, že by první žalovaný porušil povinnosti
stanovené v § 774 obč. zák. nebo ve smlouvě o zprostředkování. Právní úkony
spojené s uzavřením kupní smlouvy a vkladem vlastnického práva do katastru
nemovitostí, k jejichž zajištění se první žalovaný smluvně žalobci zavázal a
které za žalobce učinil, nezpůsobily neplatnost kupní smlouvy. Pokud byly
následně ze strany L. P. vzneseny námitky proti právnímu úkonu nabídky
předkupního práva a vyšlo najevo, že nabídka neobsahovala všechny nezbytné
náležitosti, nelze pominout, že tento právní úkon učinil druhý žalovaný, který
v rámci zákonného předkupního práva spoluvlastníků (§ 140 obč. zák.) byl k tomu
též povinen. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, než je pochybení
prvního žalovaného při plnění povinností ze smlouvy se žalobcem, jeho
odpovědnost za škodu nenastává. Jestliže druhý žalovaný porušil svou povinnost
ohledně obsahových náležitostí nabídky k výkonu předkupního práva (§ 605
poslední věta obč. zák.), kterou vůči spoluvlastnici L. P. učinil v r. 1999,
jak následně vyšlo ve sporu s L. P. najevo, nejde o porušení povinností ze
strany zprostředkovatele a první žalovaný za toto jeho jednání nenese
odpovědnost (srov. též R 19/2009).
Právní posouzení povinností vyplývajících z předkupního práva spoluvlastníků (§
140 obč. zák.) a povinností zprostředkovatele (§ 774 a násl. obč. zák.) v
napadeném rozhodnutí odvolacího soudu není v dané věci v souladu s hmotným
právem. Proto podle § 237 odst. 3 o. s. ř. je dovolání prvního žalovaného pro
uvedenou otázku přípustné a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je i důvodné; dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.), a to včetně
závislých výroků o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a oběma žalovanými a v
tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 o. s.
ř.). V novém rozhodnutí pak soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Druhý žalovaný v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil příčinnou
souvislost mezi jeho postupem při učinění nabídky L. P. k odkoupení jeho
spoluvlastnického podílu a škodou vzniklou žalobci.
Existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť se v řízení
zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně
poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. O vztah příčinné
souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního
protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru
příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení,
mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V tomto
směru odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela správně vymezil, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována.
Jak vyplývá z výsledků řízení, předkupní právo L. P. bylo ze strany druhého
žalovaného porušeno tím, že jeho nabídka, kterou jí učinil v r. 1999,
neobsahovala všechny zákonem předepsané náležitosti, zejména nabízenou kupní
cenu, a to bylo důvodem, proč žalobce převedl na ni koupený spoluvlastnický
podíl, a tím se jeho výdaje spojené s koupí nemovitosti od druhého žalovaného
staly zbytečně vynaloženými (srov. obdobně např. R 71/2008).
Škodu v daném případě tedy představují zbytečně vynaložené náklady žalobce na
koupi nemovitosti. Druhý žalovaný nesplnil řádně svou nabídkovou povinnost vůči
druhému spoluvlastníkovi (§ 140 obč. zák.), když v nabídce neuvedl veškeré
podmínky, za nichž může oprávněný své předkupní právo vykonat. Jestliže pro
porušení této právní povinnosti ze strany druhého žalovaného se L. P. po
převodu podílu na žalobce domáhala ve sporu proti žalobci svých nároků z
předkupního práva (§ 603 odst. 3 obč. zák.) a v průběhu toho sporu vyšlo najevo
pochybení druhého žalovaného, bylo zřejmé, že žalobci nezůstane vlastnictví
podílu na nemovitosti koupeného od druhého žalovaného a že náklady žalobce v
souvislosti s touto koupí se staly zbytečně vynaloženými. Tato majetková újma
žalobce byla způsobena jednáním druhého žalovaného, který nedostál svým
zákonným povinnostem spoluvlastníka, a toto jeho pochybení vyvolalo ztrátu
vlastnictví žalobce, které od něj nabyl. Okolnost, že k převodu vlastnictví na
L. P. přistoupil žalobce dříve, než mu to bylo soudním rozhodnutím uloženo,
není z hlediska příčinné souvislosti mezi jednáním druhého žalovaného a újmou
vzniklou žalobci podstatné, neboť k tomuto převodu došlo poté, co pochybení
druhého žalovaného bylo v řízení zjištěno, a žalobce na základě toho jednal po
právu. Podstatný je důvod ztráty vlastnictví žalobce, jenž způsobil jeho újmu,
nikoliv samotný způsob, jakým k tomu došlo, a nelze přisvědčit námitce, že
převod vlastnictví na L. P. znamená přerušení příčinné souvislosti mezi
pochybením druhého žalovaného a vznikem škody. O přerušení příčinné souvislosti
se totiž jedná, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá
skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, a o takový případ se v dané
věci nejedná.
Protože není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k
druhému žalovanému mělo z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce
zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání druhého žalovaného podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu