25 Cdo 534/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce PhDr. F. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L.-spol. s r.
o., a 2) S. P. a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v České Lípě
pod sp. zn. 8 C 1960/95, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. ledna 2006, č. j. 29 Co
696/2004-333, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení 12.257,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobce se domáhal vůči žalovaným náhrady škody v celkové výši 1.319.000,- Kč,
sestávající ze skutečné škody vzniklé na jeho nemovitosti v důsledku stavebních
prací prováděných druhou žalovanou na domě ve vlastnictví první žalované
(380.000,- Kč), z ušlého nájemného (920.000,- Kč), ze škody způsobené odcizením
věcí (12.000,- Kč), ztrátou akumulačních kamen (2.000,- Kč) a poškozením
nábytku (4.000,- Kč) a z nákladů vynaložených na zhotovení fotografií
znázorňujících stav žalobcovy nemovitosti (1.000,- Kč).
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 1. 6. 2000, č. j. 8 C 1960/95-136,
uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci 166.522,- Kč s příslušenstvím,
ohledně částky 1.152.478,- Kč s příslušenstvím žalobu vůči druhé žalované
zamítl, v plném rozsahu žalobu zamítl vůči první žalované a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že první žalovaná jako investor
rekonstrukce svého domu není ve sporu pasivně legitimována, druhá žalovaná
odpovídá za porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a je povinna
nahradit žalobci skutečnou škodu vzniklou promáčením jeho domu v důsledku
stavebních prací (rozkrytí střechy žalobcova domu); ostatní nároky se žalobci
prokázat nepodařilo.
K odvolání žalobce a druhé žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci usnesením ze dne 1. 2. 2001, č. j. 29 Co 585/2000-176, rozsudek soudu
prvního stupně vyjma vyhovujícího výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil
k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že náležitě neobjasnil skutkový
stav věci, proto mu uložil doplnit dokazování, a vyslovil závazný právní názor,
že ve sporu je pasivně legitimována i první žalovaná podle § 127 odst. 3 obč.
zák. ve spojení s § 135 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon).
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č. j. 8 C
1960/95-294, uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci
440.475,- Kč s příslušenstvím, ohledně 878.525,- Kč s příslušenstvím zamítl
žalobu vůči první žalované, ohledně 712.003,- Kč s příslušenstvím zamítl žalobu
vůči druhé žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování
vyšel ze zjištění, že první žalovaná prostřednictvím stavební společnosti I. –
B., s.r.o. (zanikla sloučením s druhou žalovanou) prováděla rekonstrukci svého
domu v M. u. v Č. L., a to na základě stavebního povolení vydaného stavebním
odborem Městského úřadu v Č. L. dne 4. 8. 1994, v němž byla stavebníkovi mimo
jiné uložena povinnost počínat si tak, aby vlastníkům sousedních nemovitostí
nebyla způsobena škoda a nedošlo k neodůvodněnému omezení jejich práv a právem
chráněných zájmů. Žalobce jako vlastník sousední nemovitosti – měl umožnit
stavebníkovi (první žalované) a společnosti provádějící stavební práce (druhé
žalované) po nezbytně nutnou dobu přístup na své nemovitosti za účelem výstavby
zadní části rekonstruovaného domu. Vznik škody byl mezi účastníky nesporný,
spornou zůstala otázka jejího rozsahu a výše. Znalecký posudek Ing. J. Š.
vyčíslil škodu na domku na dvoře, na WC a osvětlení na 2.975,- Kč (vedle již
pravomocně přiznaných 166.522,- Kč jako náhrady škody vzniklé promáčením
žalobcova domu v důsledku rozkrytí střechy). Během rekonstrukce domu první
žalované sloužily jako nebytové prostory pouze místnosti v přízemí žalobcova
domu o výměře 150 m2, které žalobce v minulosti pronajímal k obchodním účelům
za nájemné ve výši 2.500,- Kč za m2 za rok a které také mohl po dobu těch 14
měsíců, kdy probíhaly předmětné stavební práce, pronajímat za uvedenou výši
nájemného, nebýt poškození jeho domu. Na základě takto zjištěného skutkového
stavu soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu o pasivní
legitimaci obou žalovaných - dospěl k závěru, že první žalovaná odpovídá za
škody vzniklé stavební činností nebo v souvislostí s ní podle § 127 odst. 3
obč. zák. jako stavebník, druhá žalovaná pak podle § 420a obč. zák. jako
podnikatel provozující činnost ve stavebním oboru. Zavázal je proto společně a
nerozdílně k náhradě skutečné škody ve výši 2.975,- Kč a k náhradě ušlého
nájemného za období 14 měsíců (od září roku 1994 do října roku 1995 včetně) ve
výši 437.500,- Kč; ohledně zbylé výše těchto nároků a ohledně požadované
náhrady za zničené a ztracené movité věci (kde žalobce neprokázal, že by k
jejich ztrátě či zničení došlo v příčinné souvislosti se stavební činností
žalovaných) pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 26. 1. 2006, č. j. 29 Co 696/2004-333, rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že ohledně 141.135,- Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl, jinak jej potvrdil (v rozsahu 299.340,- Kč s
příslušenstvím) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho závěry právními, že žalované odpovídají za škodu spočívající v
poškození domku na dvoře, WC a osvětlení ve výši 2.975,- Kč a v ušlém nájemném
za vymezené období; rozdílně však určil výši náhrady ušlého zisku. Podle
odvolacího soudu totiž v období od 1. 9. 1994 do 5. 1. 1995 platila vyhláška č.
585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, podle které
bylo možné sjednat maximální výši ročního nájemného ve výši 190,- Kč za 1 m2; v
daném případě tedy za období od 1. 9. 1994 do 5. 1. 1995 činí ušlé nájemné
9.895,- Kč. Cenová regulace nájemného z nebytových prostor pak byla odstraněna
až obecně závaznou vyhláškou č. 34 Rady města Č. L. s účinností od 6. 1. 1995,
a od tohoto data do 9. 10. 1995 (dne podání žaloby) se proto uplatní smluvní
výše nájemného (2.500,- Kč za m2 za rok), celkem tedy 286.470,- Kč.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná
dovolání, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávnost po právní stránce spatřuje v závěru
odvolacího soudu, že se „rozsah škody určuje v jiné výši, než ve výši
odpovídající cenám v době vzniku škody, k níž mělo dojít v srpnu 1994“, ačkoli
podle § 443 obč. zák. platí, že se při určení výše škody na věci vychází z ceny
v době poškození (srpen roku 1994), avšak znalec Ing. J.v Š. určil výši nákladů
nezbytných k odstranění skutečné škody (2.975,- Kč) podle stavu cen ke dni
vyhotovení znaleckého posudku (14. 2. 2003). Dále tvrdí, že škody na domě
žalobce odstranila v rozsahu, v jakém jí žalobce umožnil k poškozeným místům
přístup; do těch místností určených k pronajmutí jí však žalobce přístup
neumožnil, ačkoli jej k tomu v období od září roku 1994 do ledna roku 1995
opakovaně vyzývala. Tímto prodlením žalobce jako věřitele se soudy obou stupňů
nezabývaly, třebaže druhá žalovaná v řízení vylíčila odpovídající tvrzení a
navrhla též důkazy k jejich prokázání; rovněž nevzaly v úvahu, že již před
vznikem škodné události nebyla budova žalobce ve stavu způsobilém k užívání,
tedy žalobce neměl možnost nebytové prostory pronajímat a nemohl mu tak ujít
jím požadovaný zisk. Svá rozhodnutí založily na závěru o příčinné souvislosti
mezi škodnou událostí (provozní činností druhé žalované) a skutečnou škodou na
domě žalobce, aniž by taková skutečnost vyplývala z provedených důkazů nebo
vyšla v řízení jinak najevo. Nesprávné právní posouzení spatřuje druhá žalovaná
v závěru odvolacího soudu, že žalobce má právo na náhradu škody v penězích, i
když již před podáním žaloby vyzval žalované k odstranění škody uvedením v
předešlý stav; tím učinil volbu mezi více způsoby splnění závazku k náhradě
škody ve smyslu § 442 odst. 2 obč. zák. a od této volby pak nemohl podle § 561
odst. 1 obč. zák. jednostranně odstoupit. Pro případ, že dovolací soud bude
zvažovat přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
formuluje dovolatelka otázku zásadního právního významu tak, že v rozporu s
hmotným právem je řešen problém výše skutečné škody na domě žalobce a okolnost,
že žalobci bylo přiznáno právo na náhradu skutečné škody v penězích, ačkoliv
již uplatnil právo na její náhradu uvedením v předešlý stav. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za
správný a ztotožňuje se s jeho skutkovými a právními závěry, které byly
výsledkem zákonného a řádného postupu soudů v průběhu řízení, a proto navrhuje,
aby bylo dovolání žalobce jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním
výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem.
Žalobci přiznaná částka je totiž souhrnem částek představujících náhradu ušlého
zisku (296.365,- Kč) a náhradu skutečné škody (2.975,- Kč). Rozhodnutí
odvolacího soudu má proto ve vztahu ke každému z těchto nároků charakter
samostatného výroku, a přípustnost dovolání je tak třeba zkoumat samostatně bez
ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto
jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku na
náhradu škody na domku na dvoře, WC a osvětlení způsobené v důsledku stavební
činnosti žalovaných ve výši 2.975,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku
dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou
nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je
proto ohledně částky 2.975,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ani ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně nároku na náhradu ušlého nájemného za
období od 1. 9. 1994 do 9. 10. 1995 ve výši 296.365,- Kč) neshledal dovolací
soud dovolání přípustným. Druhá žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího
soudu ve výroku ohledně částky 296.365,- Kč s příslušenstvím, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen; i když mu předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání proti tomuto
výroku podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního
stupně ve vztahu k dovolatelce nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeném ve
zrušujícím usnesení. V prvním rozhodnutí ve věci samé soud prvního stupně
shledal dovolatelku pasivně legitimovanou a odpovědnou za porušení prevenční
povinnosti podle § 415 obč. zák. a zavázal ji k náhradě skutečné škody vzniklé
na domě žalobce. Ve zrušujícím usnesení se závazný právní názor odvolacího
soudu týkal pouze pasivní legitimace první žalované, byť odpovědnost
dovolatelky odvolací soud právně kvalifikoval podle § 420a obč. zák. Následný
rozsudek soudu prvního stupně pak ve vztahu k dovolatelce její platební
povinnost toliko rozšířil, nikoli však v důsledku uvedeného závazného právního
názoru, nýbrž jako výsledek skutkového stavu zjištěného po odvolacím soudem
uloženém doplnění dokazování; přípustnost dovolání proti napadenému výroku
rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 296.365,- Kč s příslušenstvím lze
proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní
otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr,
že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka
má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě),
ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu).
V posuzované věci dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, jež by činila
napadené rozhodnutí zásadně významným, resp. otázka, kterou z tohoto pohledu
formulovala, se týká náhrady skutečné škody na nemovitosti, a tedy výroku,
proti němuž je dovolání nepřípustné z důvodu uvedeného v ustanovení § 237 odst.
2 písm. a) o.s.ř., jak uvedeno výše. Pro řešení náhrady ušlého zisku se tato
otázka neuplatní, neboť zde náhrada uvedením v předešlý stav nepřichází v
úvahu.
Ani další dovolatelčiny námitky ohledně náhrady ušlého zisku nejsou způsobilé
založit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Z vylíčení
důvodů dovolání totiž vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s tím, jak soudy obou
stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených
důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně, zejména že v řízení nebylo
přihlédnuto ke skutečnosti, že již před vznikem škodné události nebyla budova
žalobce ve stavu způsobilém k užívání. Dovolatelka tedy předkládá vlastní verzi
skutkového stavu významného pro posouzení výše škody, aniž by formulovala
právní otázku, která by mohla mít zásadní význam nejen pro rozhodnutí v této
věci, nýbrž i pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Pak ovšem ve skutečnosti
napadá rozsudek odvolacího soudu pro skutková zjištění, nikoliv pro samotné
právní posouzení věci. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení
otázky právní, nýbrž o námitku, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy o dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o.s.ř., který však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. založit nemůže. Založit ji nemůže ani dovolatelkou uplatněný dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým soudům obou stupňů vytýká
vady řízení (že neprovedly jí navrhované důkazy); k námitkám v něm uplatněným
může Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242
odst. 3 věty druhé o.s.ř.), nikoliv při posuzování přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání druhé žalované neobsahuje způsobilé dovolací
důvody, nelze mít za to, že by z hlediska dovolacích námitek mělo rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; je tedy zřejmé, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je
proto odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
druhou žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z limitované sazby odměny za
zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle § 3 odst. 1 bodu 5, § 14 odst.
1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9.
2006, a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006,
obojí zvýšené o DPH 19 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tedy celkem 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu