25 Cdo 5371/2017-53
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem
v Jičíně, Krátká 233, proti žalované České republice – Vězeňské službě ČR,
Věznici Valdice, se sídlem ve Valdicích, nám. Míru 55, IČO: 00212423, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 66/2017, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 8. 2017, č.
j. 26 Co 207/2017-35, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 C 66/2017-27,
nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na
ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení, v němž se žalobce domáhá
zajištění opravy kytary zn. Montana, umístěné ve skladu věznice Valdice, v níž
žalobce vykonává trest odnětí svobody. Soud po zjištění příjmů a výdajů žalobce
ve věznici dospěl k závěru, že majetková situace žalobce je za daných podmínek
dostačující pro zaplacení soudního poplatku, a není tedy důvod pro jeho
osvobození od soudních poplatků, a tedy ani pro ustanovení zástupce podle
ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. a § 30 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 8. 2017,
č. j. 26 Co 207/2017-35, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobci
přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, a potvrdil
jej v zamítavém výroku ohledně ustanovení zástupce z řad advokátů. Po porovnání
finančních poměrů žalobce s výší soudního poplatku ze žaloby a předpokládaných
nákladů na zastoupení advokátem shledal poměry žalobce dostatečnými k úhradě
soudního poplatku v poloviční výši, když přihlédl i k určitému omezení volného
nakládání s finančními prostředky ve věznici a ke skutkové a právní náročnosti
sporu, a dovodil, že ochrana práv žalobce nezbytně nevyžaduje ustanovení
zástupce z řad advokátů.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
aplikaci ustanovení § 30 a § 138 o. s. ř., když se důsledně neřídil zásadou, že
účastníku řízení nesmí být pouze pro jeho nepříznivou majetkovou situaci
znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu. Namítá, že soud nevzal v
úvahu jeho postavení, sociální poměry, zdravotní stav apod. a nesprávně vyložil
§ 25 odst. 4 zákona č. 169/1991 Sb., o výkonu trestu a odnětí svobody, neboť k
nákupu lze použít jen polovinu peněžních prostředků na účtu, a žalobce nemá
možnost uhradit soudní poplatek. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho
kauza je jednoduchá, a jelikož je ve věznici izolován, nemá možnost se s nikým
poradit o svých právech. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II.
bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., Nejvyšší
soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žádnou konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
judikatury, dovolatel neformuluje. Pouze popsal, s čím nesouhlasí, obecně
odkazuje na znemožnění uplatnit své právo u soudu a dovozuje, že má právo na
právní pomoc v občanském soudním řízení. S právním posouzením podle § 30 a §
138 o. s. ř. nesouhlasí proto, že soud vycházel ze skutkových zjištění, proti
nimž vznáší námitky, které však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani
nezakládají přípustnost dovolání. Zjištění relevantních skutečností v řízení
před soudem prvního a druhého stupně leží v rovině skutkové a v dovolacím
řízení se nelze v tomto směru domáhat jejich přehodnocení a na tom podkladě
nového posouzení konkrétní situace. Zpochybňování skutkových závěrů, z nichž
vychází napadené rozhodnutí, nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně respektuje zásadu, že účastníku
řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno
uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v
občanském soudním řízení. Zároveň dovozuje, že při rozhodování o osvobození od
soudních poplatků se přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši
jeho příjmů, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně
vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem,
bere v úvahu též sociální poměry žadatele, jeho zdravotní stav apod. Ani na
základě argumentace obsažené v dovolání Nejvyšší soud neshledal nepřiměřenou
úvahu odvolacího soudu, že žalobce neosvědčil natolik zvlášť závažné důvody,
pro které by mu mohlo být přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu
vyšším, než plyne z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, a pro něž
by mu mohl být ustanoven právní zástupce pro řízení (k tomu srov. též důvody
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14). Právo na
právní pomoc a na soudní ochranu nelze totiž ztotožňovat s právem na bezplatnou
právní pomoc a bezplatnou soudní ochranu.
Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobce
jako nepřípustné odmítl.
Rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, proto
nebylo rozhodováno o nákladech dovolacího řízení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č.
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu