25 Cdo 539/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce L. H., zastoupeného JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha
2, Jana Masaryka 26, proti žalovanému P. H., zastoupenému Mgr. Romanou
Semeckou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Dolinách 17, o určení, že žalovaný
porušil zákonnou povinnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19
C 41/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
8. 2008, č.j. 18 Co 269,270/2008-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal určení, že žalovaný porušil svou zákonnou povinnost danou
ustanovením § 415 obč. zák., když jako nálezce částky 630.000,- Kč spadající do
dědictví po zemřelé matce účastníků neučinil žádné kroky k zajištění a ochraně
této částky před její ztrátou či zcizením, a nepočínal si tedy tak, aby nedošlo
ke škodě na majetku a ke zkrácení práv žalobce jako zbývajícího dědice, a z
toho důvodu je žalovaný odpovědný za škodu způsobenou žalobci ve výši 315.000,-
Kč.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č.j. 19 C 41/2007-46,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Konstatoval, že žalobce
spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že bylo vedeno
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stejných účastníků
jako dědiců k členským právům a povinnostem vyplývajícím z členského podílu k
družstevnímu bytu a žalobce hodlá dosáhnout v rámci započtení pohledávky
snížení částky, kterou by musel žalovanému na členský podíl vyplatit. Soud
dovodil, že žaloba není důvodná, jelikož neexistuje naléhavý právní zájem na
určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. Určovací žaloba má preventivní povahu, není
tedy na místě tam, kde je možno žalovat na plnění. V daném případě je zjevné,
že žalobce má v úmyslu vůči žalovanému uplatňovat námitkou započtení částku
315.000 Kč v jiném soudním řízení. Uvedl, že fakticky se nejedná o žalobu podle
§ 80 písm. c) o. s. ř., protože žalobce se domáhá určení skutečnosti
spočívající v tom, že žalovaný porušil svou právní povinnost a v souvislosti s
tím vznikla žalobci škoda.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2008, č.j. 18 Co 269,270/2008-67,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Uvedl, že požadované určení
není způsobilé odstranit stav právní nejistoty mezi účastníky a tímto určením
by se sporná otázka, zda žalovaný dluží žalobci 315.000,- Kč, nevyřešila. Navíc
žalobce se neúspěšně vůči žalovanému tohoto finančního plnění domáhal v jiném
řízení. Pokud je mezi účastníky sporná otázka, zda žalobce má či nemá vyklidit
byt, na který si činí žalovaný nárok, tak ani pozitivní rozhodnutí o žalobě v
této věci by nevedlo ke zlepšení právního postavení žalobce vůči žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a vytýká odvolacímu soudu, že
jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je
postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel
namítá, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, které by prokázaly
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž došlo k porušení rovnosti
účastníků. Domnívá se, že rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy a s Listinou
základních práv a svobod. Uvádí, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s
jeho odkazy na judikáty, zejména rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo
154/93, z něhož vyplývá, že i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti,
může být dán naléhavý zájem na určení, a to tehdy, jestliže se určovací žalobou
vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Ve skutečnosti,
že soud prvního stupně nespojil na návrh dovolatele toto řízení s
předcházejícím dědickým řízením a nerozhodoval tak komplexně o problematice
dědictví po matce účastníků, spatřuje dovolatel hlavní důvod k podání dovolání.
Na závěr odkazuje na obsah svého odvolání a namítá, že se odvolací soud
nevypořádal s jeho námitkami. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudu obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ani b) o.s.ř., Nejvyšší
soud tedy zkoumal přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
jehož předpokladem je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§ 237 odst.
3 o. s. ř.).
Dovolatel zpochybňuje závěr soudů obou stupňů, že na požadovaném určení nemá
naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez
tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten,
ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS
17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek
3, ročník 1995). Naléhavý právní zájem není dán především na určení předběžné
otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996). Již proto nelze žalovat na
určení, že žalovaný porušil povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák.
Určovací žaloba má preventivní povahu. Jejím účelem je poskytnout ochranu
právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu
nebo práva, přičemž postačuje takové chování žalovaného, které nasvědčuje
úmyslu porušit žalobcovo právo nebo způsobit žalobci újmu na jeho právním
postavení. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být
zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80
písm. b) o. s. ř. (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 17/1972).
V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, připustila judikatura
naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. tehdy, jestliže
se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a
předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže žaloba na
plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu
nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky
vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu z 23. 1. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1002/96, ze dne 27. 3. 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 984/99). V daném
případě však určovací žaloba nemůže plnit tuto funkci, jak je ostatně zřejmé i
z toho, že žalobce podal proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 315.000 Kč
a toto řízení již skončilo, přičemž žalobce sám připouští, že mu v tomto řízení
nejde o nic jiného, než o deklaraci existence uvedené pohledávky, kterou by
mohl namítat k započtení proti pohledávce žalobce vyplývající z vypořádání
podílového spoluvlastnictví. Žádný pevný základ pro právní vztahy účastníků,
jenž by eliminoval riziko dalších soudních sporů, se požadovaným určením
nevytváří, naopak jde evidentně o nepřípustné rozmnožování soudních sporů, když
vedle řízení o žalobě na plnění, se žalobce řešení téhož problému domáhá
žalobou na určení. Dovoláním zpochybněné řešení otázky existence naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení je tedy v souladu s citovanou ustálenou
judikaturou.
Pokud dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl dovolatelem navržené
důkazy, nevypořádal ses jeho námitkami a nespojil řízení o určovací žalobě s
řízením o dědictví, uplatňuje tím vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., ke kterým však lze přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §
242 odst. 3 o.s.ř.), samy o sobě však – nezahrnují-li podmínku existence otázky
zásadního právního významu (a tak tomu v daném případě není) – přípustnost
dovolání založit nemohou.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
dovolání není přípustné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §
243b odst. 5 věty první o.s.ř. za užití § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda senátu