25 Cdo 543/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce Z. M., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. J. K., o 200.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C
125/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.
ledna 2006, č.j. 30 Co 498/2005-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč jako náhrady
škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaná jako advokátka určená mu k
zastupování Českou advokátní komorou nepodala Evropskému soudu pro lidská práva
stížnost, jejíž koncept zpracovala, a na jejímž základě měla být žalobci
požadovaná částka přiznána.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 6. 2005, č.j. 10 C 125/2004-27,
žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel
ze zjištění, že rozhodnutím České advokátní komory ze dne 30. 6. 1999 byla
žalovaná žalobci určena jako advokátka k bezplatnému zastupování v
opatrovnickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. P
505/81, v němž se žalobce jako navrhovatel domáhal snížení výživného na svou
nezletilou dceru v souvislosti s tím, že mu byla přiznána sociální dávka,
příspěvek při péči o osobu blízkou. Návrh žalobce byl pravomocně zamítnut a
následně podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako neopodstatněnou s
odůvodněním, že čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„LZPS“), jehož porušení postupem obecných soudů žalobce jako stěžovatel
namítal, garantuje sociální práva občanů vůči státu, která nemohla být
rozhodnutím soudů ve věci snížení výživného na dceru stěžovatele dotčena. V
nalézacím řízení bylo dále zjištěno, že žalovaná v dotčené věci vypracovala
koncept stížnosti adresované Evropskému soudu pro lidská práva, v němž bylo
civilním soudům, které v této věci rozhodovaly, vytýkáno, že nevyhověly návrhu
na snížení výživného, ačkoliv žalobce byl v rozhodné době odkázán na dávku
sociální péče přiznanou mu z důvodu osobní celodenní péče o matku, jejíž
vyplácení bylo podmíněno tím, že nebude vykonávat žádnou práci. Stížnost, jejíž
koncept žalobce opatřil poznámkami, podána nebyla. Soud prvního stupně dospěl
na základě uvedených skutkových zjištění k závěru, že v posuzovaném případě
nejsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalované advokátky za škodu ve
smyslu § 24 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Na straně žalobce
totiž nemohlo dojít ke vzniku škody v důsledku nepodání stížnosti k Evropskému
soudu pro lidská práva, neboť tento soud byl zřízen k zajištění plnění závazků
vyplývajících z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“). Právo na hmotné zajištění ze strany státu zakotvené v čl. 26 odst. 3
LZPS však ochrany podle Úmluvy nepožívá, proto není možné se u Evropského soudu
pro lidská práva úspěšně domáhat zadostiučinění za jeho případné porušení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, č.j. 30
Co 498/2005-37, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, poté, co poučil žalobce podle § 118a
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby upřesnil svá tvrzení
ohledně výše škody, uzavřel, že žalobce neprokázal vznik a výši škody, tudíž
není dán základní předpoklad vzniku odpovědnostního vztahu; zkoumání existence
ostatních podmínek odpovědnosti za škodu bylo za daného stavu bez významu.
Odvolací soud konstatoval, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by se jeho
majetek rozmnožil o žalovanou částku, kdyby žalovaná podala stížnost k
Evropskému soudu pro lidská práva.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež odůvodňuje tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv tento soud neúplně zjistil
skutkový stav věci, nesprávně zhodnotil provedené důkazy a věc nesprávně
zhodnotil po právní stránce. Dovolatel se domnívá, že povinnost tvrzení ohledně
vzniku a výše škody splnil dostatečně. Jelikož výsledek řízení u Evropského
soudu pro lidská práva nelze předjímat, vznikla dle dovolatele škoda okamžikem,
kdy žalovaná nepodala stížnost, čímž dovolatel pozbyl možnost, že by mu byla
Evropským soudem pro lidská práva přiznána náhrada škody v předmětné výši. Tato
částka představuje dle dovolatele přiměřené odškodnění za „dlouholetou finanční
a morální újmu“. Odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, tak pochybil,
nezkoumal-li další předpoklady odpovědnosti za škodu v situaci, kdy byla
jednoznačně prokázána výše škody i její vznik. Dovolatel navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř..) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř..), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř..), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem
prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a
v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném)
rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že
při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání
může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto
označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel sám otázku zásadního právního významu nevymezil a ani dovolací soud v
žádné z námitek uplatněných v dovolání neshledal otázku, jež by činila
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Podle § 24 odst. 1 věta první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, odpovídá
advokát klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti výkonem advokacie.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odst. 1 zprostí,
prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí,
které lze na něm požadovat.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem
advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní
odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon
advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem
škody. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v
podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v tom, že nedošlo ke zvětšení
(rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné
události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko
Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Předpokladem vzniku nároku na náhradu
škody je zjištění, že pochybení advokáta je rozhodující a hlavní příčinou
majetkové újmy vzniklé poškozenému. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti
za škodu musí být v řízení jednoznačně prokázáno. Důkazní povinnost má v tomto
směru poškozený.
Rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci spočívá na závěru, že se žalobci
(dovolateli) nepodařil prokázat vznik škody. Jelikož je vznik škody základním
předpokladem odpovědnosti obecné (§ 420 obč. zák.) i zvláštní, včetně
odpovědnosti advokáta podle § 24 zákona o advokacii, a v daném případě splněn
nebyl, není třeba se zabývat zkoumáním dalších předpokladů odpovědnosti za
škodu.
Pokud dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o neunesení důkazního
břemene s tím, že v řízení byla škoda v požadované výši prokázána a v dovolání
uvádí argumenty pro podporu těchto tvrzení, směřují jeho námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu věci, nikoliv proti posouzení otázky právní.
Dovolatel tak ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nezakládá.
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.), lze odvolacímu soudu vytýkat prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který byl sice v
dovolání formálně uplatněn, avšak dovolatel nijak nekonkretizoval, v čem mělo
procesní pochybení odvolacího soudu spočívat.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta
první, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované
náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s
tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu