25 Cdo 546/2004

25 Cdo 546/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci

žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému

advokátem, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 980/2000, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2003, č.

j. 22 Co 1949/2003 - 176, takto :

I. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl

rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 40.000,- Kč s příslušenstvím

potvrzen a ohledně částky 26.640,- Kč s příslušenstvím změněn, se z a m í t á;

jinak se dovolání o d m í t á.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku

7.325,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.

Žalobce se domáhal zaplacení částky 80.000,- Kč jako náhrady škody za koně

V., jehož byl vlastníkem a jenž v důsledku pracovního přetěžování v době, kdy

jej měl žalovaný v nájmu, onemocněl tak, že musel být utracen.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 22. 3. 2001, č. j. 5 C

980/2000 - 45, žalobu na zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a

rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce, jenž byl

vlastníkem zdravého a práce v lese schopného koně V., ústně pověřil M. M., aby

v době, kdy žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody a nemohl o koně

pečovat, jej pronajal žalovanému. Dne 11. 6. 1999 byla mezi M. M. jako

“majitelem” a žalovaným jako nájemcem uzavřena písemná dohoda o pronájmu koně

na dobu neurčitou “a to nejméně do konce srpna 1999”, v níž byl ujednáno

měsíční nájemné a dále, že nájemce hradí náklady spojené s provozem koně

(krmení, kování, veterinární péči); v poznámce je pak uvedeno, že kůň bude

ustájen u P. K. Předmětného koně uvedeného dne převzal od M. M. žalovaný

společně se svými spolupracovníky P. K. a L. S. a M. M. byl vrácen dne 5. 9.

1999 ve stavu, který podle veterinárních lékařů v důsledku vážného onemocnění

(schvácení kopyt) vylučoval jeho další využití pro práci v lese, a v zájmu

ukončení jeho utrpení musel být utracen, k čemuž dal žalobce dne 11. 9. 1999

souhlas; dopisem ze dne 15. 9. 1999 pak žalovaného vyzval k náhradě vzniklé

škody ve výši 68.000,- Kč. Dále vzal soud za prokázané, že kůň byl ustájen u P.

K., který s ním pracoval v lese se souhlasem žalovaného. Veterinární lékaři

MVDr. Ch. a MVDr. N., kteří koně ošetřovali a soudem byli vyslechnuti jako

svědci, vyloučili, že by příčinou onemocnění koně byla intoxikace špatným

krmivem nebo infekce; ke třetí možné příčině onemocnění spočívající v

přetěžování koně se nemohli blíže vyjádřit. Soud prvního stupně posoudil dohodu

ze 11. 6. 1999 jako smlouvu o nájmu věci uzavřenou mezi žalobcem

“prostřednictvím M. M.“ a žalovaným a dovodil, že došlo-li k totálnímu

poškození pronajatého koně v důsledku toho, že musel být přetížen v době, kdy s

ním se souhlasem žalovaného pracoval P. K., odpovídá žalovaný jako nájemce koně

za škodu vzniklou žalobci podle ust. § 863 odst. 1 obč. zák., neboť škoda byla

způsobena osobou, jíž žalovaný umožnil k pronajaté věci přístup, a nebyla

projevem náhody. Protože ke vrácení koně došlo dne 5. 9. 1999 a nárok na

náhradu škody byl u soudu uplatněn až dne 5. 9. 2000, došlo k jeho prekluzi

podle ust. § 683 odst. 2 obč. zák.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne

27. 9. 2001, č. j. 22 Co 1476/2001 - 74, rozsudek soudu prvního stupně zrušil

a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění

okresního soudu a na rozdíl od něj dovodil, že M. M., který nebyl vlastníkem

koně, nebyl oprávněn uzavřít písemnou dohodu o jeho pronájmu se žalovaným

vlastním jménem, nýbrž jako zástupce žalobce na základě hmotněprávní plné moci,

kterou mu žalobce udělil (§ 31 odst. 1 obč. zák.), což mělo být ze smlouvy

patrno (§ 32 odst. 1 obč. zák.). Jestliže tento zákonný požadavek nebyl splněn,

je dohoda ze dne 11. 6. 1999 neplatná bez ohledu na to, že M. M. jako jednající

osobě byla žalobcem udělena plná moc. Z tohoto důvodu uložil Krajský soud

okresnímu soudu, aby se věcí zabýval z hlediska obecných ustanovení o náhradě

škody (§ 415, § 420 obč. zák.).

Okresní soud v Jindřichově Hradci po doplnění řízení dalšími důkazy

rozsudkem ze dne 23. 5. 2003, č. j. 5 C 980/2000 - 148, rozhodl, že žalovaný je

povinen zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč s 10 % úrokem od 16. 7. 2000 do

zaplacení, žalobu na zaplacení dalších 40.000,- Kč s příslušenstvím a 7 % úroku

z částky 40.000,- Kč od 16. 7. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě

nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vycházel z důkazů

provedených v původním řízení a dále ze znaleckého posudku soudem ustanoveného

znalce MVDr. K. Š., CSc. a z jeho výpovědi zjistil, že konkrétní příčinu

onemocnění koně V. nelze přesně zjistit; vyvolávající příčinou mohlo být uhnání

koně v klusu či cvalu, dlouhé pochody po tvrdé podložce na pracoviště, podání

studené vody přehřátému koni, pracovní přetěžování aj., a to nepochybně v době,

kdy kůň byl u nájemce. Za vážnou ošetřovatelskou nedbalost považuje znalec

okolnost, že veterinární lékař byl přivolán opožděně a že lékařský dohled nebyl

zajištěn kontinuálně. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu

shledal okresní soud písemnou dohodu o pronájmu koně ze dne 11. 6. 1999

neplatnou. Na základě skutkového zjištění, že M. M. vystupoval při jednání se

žalovaným jako vlastník koně, který jej od žalobce koupil, avšak dosud

nezaplatil, a že mezi žalobcem, který byl ve vězení, a žalovaným neproběhlo

žádné jednání ohledně pronájmu koně, dále dovodil, že mezi účastníky nebyla

nájemní smlouva, ať již ústně či konkludentně, uzavřena. Jedná se tudíž mezi

nimi o vztah mimosmluvní a nárok žalobce na náhradu škody se řídí obecnými

ustanoveními o náhradě škody. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném

případě byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.,

neboť žalovaný tím, že koně převzal, avšak přenechal jej na práci a do péče

jiné osoby, u níž došlo k onemocnění koně, porušil prevenční povinnost počínal

si tak, aby nedošlo ke vzniku škody na majetku žalobce (§ 415 obč. zák.), když

dostatečně nezajistil péči o svěřené zvíře, ač byl srozuměn s tím, že za něj

nese odpovědnost, a toto jeho jednání je v příčinné souvislosti se vznikem

škody žalobci. Při určení výše škody vycházel z hodnoty koně stanovené

znaleckým posudkem znalce MVDr. K. Š., CSc. ke dni jeho převzetí žalovaným na

částku 80.000,- Kč, od níž odečetl částku 13.360,- Kč, kterou žalobce po

utracení koně obdržel jako hodnotu masa; celková škoda tedy činí částku

66.640,- Kč. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalovaný způsobil škodu z

nedbalosti a že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro

snížení náhrady soudem podle ust. § 450 obč. zák., jež shledal v okolnosti, že

žalobce, který se ocitl v situaci, kdy se nemohl o koně postarat, souhlasil se

svěřením koně žalovanému, ač mu bylo známo, že nemá zkušenosti s prací s koňmi.

Povinnost žalovaného k náhradě škody snížil o částku 26.640,- Kč a žalovanému

proto uložil povinnost zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč s příslušenstvím.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem

ze dne 30. 10. 2003, č. j. 22 Co 1949/2003 - 176, rozsudek soudu prvního stupně

ve vyhovujícím výroku o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 40.000,-

Kč s příslušenstvím, ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 13.360,- Kč s

příslušenstvím a 7 % úroku z částky 40.000,- Kč od 16. 7. 2000 do zaplacení a 7

% úroku z částky 26.640,- Kč od 16. 7. 2000 do zaplacení potvrdil, v zamítavém

výroku ohledně částky 26.640,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaný

je povinen zaplatit žalobci 26.640,- Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl o

náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči

státu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a

ztotožnil se s jeho právním závěrem, že mezi účastníky jde o vztah mimosmluvní,

který je třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody. Shodně s

okresním soudem dovodil, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného

za škodu podle ust. § 415 a 420 obč. zák., neboť porušil prevenční povinnost

počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku, když bylo prokázáno, že

koně převzal, přenechal jej na práci v lese svědkům K. a S., přestože si musel

být z okolností vědom, že mu kůň byl svěřen, aby se o něj řádně staral.

Odvolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady

škody soudem podle § 450 obč. zák., neboť nebylo zjištěno, že poměry žalovaného

jsou výjimečně nepříznivé a v řízení ani nevyšly najevo jiné okolnosti, jež by

užití moderačního práva odůvodňovaly.

Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu

prvního stupně ohledně částky 40.000,- Kč s přísl. potvrzen a ohledně částky

26.640,- Kč s přísl. změněn tak, že žalobě bylo vyhověno, a proti výrokům o

náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu podal žalovaný

dovolání z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem soudu, že při užívání žalobcova koně žalovaným se

jednalo o vztah mimosmluvní a že mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní

smlouva, neboť tento závěr byl učiněn na základě skutkových zjištění, která

nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že

jako nájem nazvali přezkoumávaný vztah účastníci řízení a rovněž i svědci K.,

M. i S., že písemná smlouva, byť ji soud shledal neplatnou, vyjadřuje vůli

účastníků, kteří ji podepsali, uzavřít nájemní vztah, že svědek M. M. pobíral

nájemné a žalovaný hradil náklady spojené s “provozem koně”; nesprávný je i

skutkový závěr soudu, že M. M. vystupoval jako vlastník koně. Podle názoru

dovolatele vyplývá z provedených důkazů, že žalovaný věděl, že vlastníkem koně

nebyl M. M., že žalobce, který byl ve výkonu trestu odnětí svobody, jej pověřil

k zastupování při jednání se žalovaným o uzavření smlouvy o nájmu, že mezi

žalobcem a M. M. nebyla pochybnost o tom, že kůň je ve vlastnictví žalobce, a

že M. M. sdělil žalovanému, že k uzavření smlouvy potřebuje souhlas žalobce. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o

nájmu koně na základě ústního pověření, jímž žalobce zmocnil M. M.; lhůta k

uplatnění nároku na náhradu škody tedy žalobci propadla a na vztah účastníků

nelze aplikovat ust. § 415 a § 420 obč. zák. Dále namítá, že i kdyby se o

nájemní vztah nejednalo, nebyly předpoklady obecné odpovědnosti žalovaného za

škodu naplněny. I v tomto ohledu vychází rozhodnutí odvolacího soudu z

nesprávného skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, že

koně od M. M. převzal žalovaný a že mu byl svěřen. Podle dovolatele naopak z

výpovědi žalovaného a P. K. a S. vyplynulo, že u jednání s M. M. byli přítomni

všichni tři a že dne 11. 6. 2003 koně převzal P. K., který jej pak měl ve

faktické péči a v lese s ním pracoval. Tvrzení svědka M., že mu žalovaný

slíbil, že se o koně bude starat a hlídat ho, proto nemůže mít žádný právní

význam. Dovolatel nesouhlasí ani se skutkovým zjištěním, že dostatečně

nezajistil péči o svěřeného koně a že v důsledku toho vznikla žalobci škoda;

poukazuje na to, že jej fakticky nepřevzal, neměl ho u sebe a kromě toho nelze

ze znaleckého posudku dovodit, že onemocnění koně vyvolala osoba, která se o

něj starala a že by tato osoba porušila svoji prevenční povinnost. Nesprávný je

rovněž názor odvolacího soudu, že v daném případě není namístě použití ust. §

450 obč. zák.

Namítá, že jeho osobní poměry nebyly v průběhu řízení zjišťovány,

a má za to, že v daném případě snížení náhrady škody odůvodňují okolnosti

vzniku škody, spočívající v tom, že příčinu onemocnění koně nelze přesně určit

a že osoba, která o koně pečovala, učinila vše, aby ke škodě nedošlo, neboť

veterinární lékařka byla přivolána ihned po zjištění příznaků onemocnění, byly

plněny její pokyny a posléze byl přivolán i jiný lékař. Navrhl, aby dovolací

soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby mu věc byla

v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém velmi podrobném vyjádření k dovolání ztotožnil s

rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným

advokátem, a že je proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a proti měnícímu výroku podle §

237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném

rozsahu z důvodů v dovolání uplatněných a dospěl k závěru, že dovolání není

důvodné.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především

z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav a že provedené důkazy

nesprávně hodnotil. Dovolatel tedy uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst.

3 písm. o. s. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování.

O takový případ se jedná, je-li rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a

obsahem spisu, a to buď za situace, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel

ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, tedy vzal v úvahu

skutečnosti, které z provedených důkazù nevyplynuly, ani jinak nevyšly

najevo, anebo naopak pominul-li určitou podstatnou skutečnost, která vyplývá z

obsahu spisu, anebo je-li v hodnocení důkazů popř. poznatkù, které

vyplynuly z přednesů účastníkù nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska

důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor.

Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho

skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek

(skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně

napadnout.

Skutkové zjištění o tom, že M. M. vystupoval jako vlastník koně, učinil již

soud prvního stupně (odvolací soud v tomto směru jeho skutkové závěry jako

správné převzal) - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výpovědi žalobce,

svědků M. M. a P. K. a dále z obsahu písemné dohody ze dne 11. 6. 1999, v níž

je jako “majitel koně” označen M. M. Okolnost, že koně převzal od M. M. dne 11.

6. 2003 žalovaný za účasti svědků P. K. a S. a že mu kůň byl svěřen do péče,

byl učiněn rovněž z výpovědi svědka M. M., který uvedl, že byl žalobcem pověřen

koně svěřit pouze žalovanému, jenž o něj projevil zájem, že mu žalovaný slíbil,

že se o koně bude starat a hlídat ho, a dále i z výpovědi samotného žalovaného,

jenž uvedl, že mu bylo známo, že jen jemu má žalobce v úmyslu koně přenechat k

užití a péči o něj.

Za účelem posouzení příčin onemocnění předmětného koně a nutnosti jeho

utracení, tedy ke zjištění příčin vzniku škody (a její výše), vyžádal soud

prvního stupně v souladu s ust. § 127 o. s. ř. posudek znalce z oboru

zemědělství - odvětví chov hospodářských zvířat, veterinářství se specializací

veterinární medicína MVDr. K.Š., CSc. a znalce vyslechl. Příčinu vzniku

laminitity u koně V. nelze podle znalce přesně a s naprostou jistotou určit;

vyvolávající příčinou mohlo být uhnání koně v klusu či cvalu, dlouhé pochody po

tvrdé podložce na pracoviště, podání studené vody přehřátému koni, pracovní

přetěžování aj., přičemž příčina, která onemocnění vyvolala, nepochybně vznikla

v době, kdy kůň byl u nájemce. Za vážnou ošetřovatelskou nedbalost považuje

znalec zejména okolnost, že veterinární lékař byl přivolán opožděně a že

lékařský dohled nebyl zajištěn kontinuálně. Skutečnosti rozhodné pro závěr

soudu, že nebyla dostatečně zajištěna péče o svěřeného koně byly v řízení

náležitým způsobem zjištěny a tento závěr má oporu v provedeném dokazování.

Uvedená skutková zjištění jsou tedy podložena důkazy, které byly v řízení

provedeny. Hodnocení důkazů soudem (§ 132 o. s. ř.) není samo o sobě - jak je

uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem.

V dané věci tedy nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze

skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, nebo že by

tato zjištění byla v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by

odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod

dovolání uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, tedy

uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který může

spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný

právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že

mezi účastníky nebyla uzavřena platná smlouva o nájmu koně a odpovědnostní

vztah mezi nimi je proto třeba posuzovat podle obecných ustanovení občanského

zákoníku o náhradě škody a že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu

podle § 420 (§ 415) obč. zák. byly v daném případě splněny.

Za stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je

založeno na závěru, že písemná dohoda o nájmu koně ze dne 11. 6. 1999 uzavřená

mezi M. M. jako “majitelem koně” a žalovaným, je neplatná (tento závěr

dovolatel nezpochybňuje), a současně z provedených důkazů nebylo zjištěno, že

by žalobce jako pronajímatel uzavřel se žalovaným jako nájemcem nájemní smlouvu

v jiné než písemné formě, vycházely soudy obou stupňů při právním posouzení

věci zcela správně z názoru, že nárok žalobce na náhradu majetkové újmy,

spočívající v hodnotě koně (jenž onemocněl tak, že musel být utracen), není

nárokem z odpovědnosti za škodu podle § 683 obč. zák., nýbrž je nárokem na

náhradu škody podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu (§ 420 obč.

zák.). Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat, že na danou věc neaplikoval ust. §

683 odst. 2 obč. zák., které pro uplatnění nároku na náhradu škody na pronajaté

věci stanoví 6 měsíční prekluzivní (propadnou) lhůtu.

Odvolací soud dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle § 415 a § 420 obč.

zák. na základě skutkového zjištění, že žalovaný převzal od M. M. (za

přítomnosti svědků P. K. a S.) zdravého a v lese práce schopného koně ve

vlastnictví žalobce, kterého následně přenechal svědkovi P. K. na práci v lese,

ač si musel být vědom toho, že kůň mu byl svěřen a že je jeho povinností se o

něj řádně starat, avšak této povinnosti nedostál, když kůň byl M. M. vrácen dne

5. 9. 1999 s vážným onemocněním (vyvolaným nesprávným zacházením s koněm v

době, kdy byl ustájen u P. K. a jím používán na práci v lese), jež zejména pro

opožděné přivolání lékařské pomoci a diskontinuální lékařský dohled nemohlo být

vyléčeno, takže kůň musel být utracen. Aplikace ust. § 415 a § 420 obč. zák. na

daný skutkový stav je přiléhavá, neboť žalovaný porušil tzv. prevenční

povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák. ukládající každému povinnost

počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a na

životním prostředí, a správný je i závěr odvolacího soudu o povinnosti

žalovaného nahradit žalobci škodu, která mu byla způsobena v příčinné

souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany žalovaného.

Za nedůvodnou je rovněž nutno považovat námitku dovolatele týkající se použití

moderačního práva soudu podle § 450 obč. zák.

Podle § 450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody

přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož

i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne

přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze

provést jde-li o škodu způsobenou úmyslně.

Je třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, že důvody zvláštního zřetele

hodné, jež by mohly zejména spočívat v okolnostech, za kterých ke škodě došlo,

v majetkových poměrech účastníků, popřípadě ve společenském významu škody, v

řízení nevyšly najevo. Krajskému soudu nelze ani vytýkat, že majetkové poměry

žalovaného nebyly v řízení zjišťovány, neboť ohledně nich žalovaný jako

účastník řízení vypovídal již před soudem prvního stupně; pokud odvolací soud

dovodil, že nejsou výjimečně nepříznivé, lze se s tímto názorem ztotožnit. Z

obsahu spisu se pak podává, že žalobce používal koně V. na práci jako zdroj své

obživy a v důsledku toho, že kůň musel být utracen, byl určitou dobu bez

zaměstnání. Ztotožnit se nelze ani s názorem dovolatele, že v daném případě

snížení náhrady škody odůvodňují okolnosti vzniku škody, když ze skutkových

zjištění vyplývá, že k onemocnění a utracení koně muselo dojít proto, že s ním

v době, kdy byl mimo dispozici žalobce, nebylo náležitě zacházeno, že lékařská

pomoc byla přivolána opožděně a lékařský dohled nebyl zajištěn kontinuálně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadených výrocích o

věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolací

soud dovolání žalovaného v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2, věta před

středníkem o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení ve vztahu

mezi účastníky a vůči státu, majícími povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.),

občanský soudní řád v ust. § 236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání

žalovaného, pokud směřuje proti těmto výrokům, odmítnuto [§ 243b odst. 5, § 218

písm. c) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce má

právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají

z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce

7.250,- Kč (odměna z částky určené podle § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.,

vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1, bod 5, a snížená podle § 18 odst. 1

vyhlášky), a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

v částce 75,- Kč, celkem tedy 7. 325,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24.listopadu 2004

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu