25 Cdo 551/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce R. P., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem
Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované Allianz pojišťovně, a. s., IČO 471 15 971,
se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, o zaplacení 313.728,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 130/2010,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2012,
č.j. 30 Co 274/2012-297, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví způsobené mu v důsledku dopravní
nehody ze dne 21. 6. 2007, při níž došlo ke střetu žalobcova motocyklu s
vozidlem Fiat Ducato (dále jen „dodávka“) pojištěným u žalované. Žalobce uznává
svůj podíl na vzniku škody ve výši 20 %, a proto požaduje náhradu za bolest ve
výši odpovídající 80 % bolestného určeného dle znaleckého posudku částkou
392.160,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č.j. 13 C 130/2010-271,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 313.728,- Kč s příslušenstvím a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že řidič dodávky vyjížděl
z místa ležícího mimo silnici a zahýbal vlevo na komunikaci, zleva v koloně
přijíždějící automobil zastavil, aby mu umožnil vjezd, a dodávka se střetla s
motocyklem žalobce předjíždějícím kolonu. Hlavní příčinou dopravní nehody bylo
dle názoru soudu porušení § 23 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
upravujícího vjíždění na pozemní komunikaci ze strany řidiče dodávky. Podíl
žalobce na vzniku dopravní nehody spočívá v tom, že mírně překročil povolenou
rychlost (50 km/h) a při předjíždění kolony vozidel zpomalujících na příjezdu
ke křižovatce si nepočínal dostatečně opatrně; stanovení rozsahu jeho účasti ve
výši 20 % je přiměřené.
K odvolání žalované napadající rozsudek soudu prvního stupně co do částky
117.648,- Kč s příslušenstvím Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9.
2012, č.j. 30 Co 274/2012-297, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
žaloba v napadeném rozsahu zamítá; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud věc posoudil podle § 431 zákona č. 40/1964, občanský
zákoník, ve znění účinném ke dni dopravní nehody (dále jen „obč. zák.“) a
dospěl k závěru, že podíl žalobce na vzniklé škodě převyšuje podíl řidiče
dodávky. Konstatoval, že účast provozovatelů na způsobené škodě ve smyslu
ustanovení § 431 obč. zák. je dána okolnostmi objektivní i subjektivní povahy,
které vedly ke vzniku škody. Řidič dodávky (jenž byl i jejím provozovatelem) se
podílel na vzniku škody tím, že vjel na silnici, kde (při spatření žalobcovy
motorky) zastavil vozidlo, čímž žalobci vytvořil překážku, do níž žalobce
narazil. Jednání řidiče dodávky nelze hodnotit jako zaviněné porušení § 23
silničního zákona, neboť za situace, kdy dodávce dalo přednost první vozidlo
kolony, se řidič dodávky choval zcela přiměřeně, když se při vjíždění z místa
ležícího mimo silnici směrem doleva rozhlédl nejprve vlevo a pak vpravo; na
motocykl přijíždějící zleva v levém, tj. protisměrném, pruhu nemohl reagovat.
Žalobcovo předjíždění kolony vozidel zpomalujících před křižovatkou
protisměrným pruhem rychlostí, byť nepatrně vyšší než 50 km/h, odvolací soud
hodnotil jako vysoce riskantní. Podtrhnul přitom také skutečnost, že žalobce
začal na dodávku vjíždějící do vozovky reagovat opožděně, když nejprve čekal na
reakci řidiče dodávky. Kdyby žalobce začal včas intenzivně brzdit a jel nižší
(předepsanou) rychlostí, mohl střetu zabránit. Účast žalobce na způsobené škodě
soud vyčíslil na 60 %; rozsudek soudu prvního stupně však mohl změnit jen v
odvoláním napadeném rozsahu, proto přiznaná částka ve skutečnosti představuje
50 % náhrady stanovené dle znaleckého posudku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a
odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně stanovil rozsah podílů
obou účastníků dopravní nehody na jejím vzniku a že vycházel ze skutkových
zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že odvolací soud
nesprávně vyložil § 23 zákona o silničním provozu, tedy právní úpravu vjíždění
vozidla z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Řidič dodávky byl podle
citovaného ustanovení povinen dát přednost všem účastníkům silničního provozu
pohybujícím se po komunikaci, na niž se chystal vjet, a okolnost, že mu byla
dána přednost jedním z vozidel přijíždějících zleva, jej nezbavovala povinnosti
počínat si nanejvýš obezřetně a zajistit si náležitý přehled o situaci na
pozemní komunikaci. Jelikož povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně
vyšším stupněm povinnosti než povinnost dodržet povolenou rychlost, přednost
řidiče jedoucího po pozemní komunikaci v důsledku porušení rychlostního limitu
nezaniká, tudíž lze za převažující příčinu vzniku dopravní nehody považovat
nedostatečné sledování dopravní situace ze strany řidiče dodávky, který uvedl
své vozidlo do pohybu a kontroloval přitom pouze směr zprava, takže vjel do
jízdní dráhy žalobce, jenž měl přednost v jízdě. Dále dovolatel odvolacímu
soudu vytýká, že vycházel z nesprávného skutkového závěru, že žalobce na
dodávku nijak nereagoval, když z jeho účastnické výpovědi naopak vyplývá, že
při spatření dodávky „zavřel plyn“, čímž dosáhl zpomalení motocyklu, aniž se
současně vystavil riziku vzniku smyku v důsledku zablokování předního kola při
intenzivním brzdění. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013
Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou
osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry (práva a
povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a
jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na
způsobení vzniklé škody.
Citované ustanovení dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z
něhož jejich provozovatelům, popřípadě některému z nich, vznikla škoda, a
upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi
nimi. Odvolací soud zcela správně zdůraznil, že jde o objektivní odpovědnost,
neboť ustanovení § 431 obč. zák. navazuje na právní úpravu podle ustanovení §
427 a § 428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na
způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá
zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak
těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru
účasti na vzniklé škodě vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo
opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče (řidičů),
pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak
rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy
nikoliv jen otázka zaviněného protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny
okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v
příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní tak objektivní povahy
(srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11.
1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo
974/2002, a ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2002).
Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu
provozů dopravních prostředků je tedy širší než jen posouzení podílu zaviněného
protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, přesto (i vzhledem k
požadavku jednoty právního řádu) nelze opomíjet závěry, k nimž dospěla
trestněprávní judikatura při posuzování trestní odpovědnosti (založené výlučně
na principu subjektivním) v obdobných případech.
Tak především v usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004,
uveřejněném pod č. 45/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (trestní
část), Nejvyšší soud dovodil: Jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici
nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za
jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do
křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede
rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči
přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně
ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo
spoluodpovědnost za případnou kolizi. Ve věci skutkově velmi podobné
projednávanému případu pak v usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 8 Tdo
1601/2008, Nejvyšší soud dovodil, že řidič vozidla vjíždějící na pozemní
komunikaci z místa ležícího mimo tuto komunikaci, je dle § 23 odst. 1, 2 zák.
č. 361/2000 Sb. povinen dát přednost v jízdě nejen vozidlům, ale i všem dalším
účastníkům provozu, jak jsou v tomto ustanovení vyjmenovány. Při zvláště
nepříznivých okolnostech zabraňujících dostatečný rozhled, je tato povinnost
zdůrazněna tím, že je povinností řidiče zajistit bezpečné vjetí na pozemní
komunikaci i pomocí jiné osoby, u níž zákon vyžaduje způsobilost tento úkon
zajistit, jakož i její náležité poučení. Právě tímto podstatným zdůrazněním
opatrnosti při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci je kladena na
řidiče vyšší míra odpovědnosti, než je tomu při obvyklém odbočování, a je u něj
vyžadována mimořádná obezřetnost, neboť je tím nutné předcházet neočekávaným
situacím, které by pro ostatní účastníky provozu představovaly málo
předpokládané nebezpečí nebo riziko nepředvídatelné kolize. Pokud tedy v
(trestním soudem) posuzovaném případě obviněný řidič využil toho, že řidič
vozidla přijíždějícího po pozemní komunikaci zastavil a umožnil tím, aby
obviněný v hustém provozu vjel na pozemní komunikaci, nemohl bez ohledu na
ostatní účastníky silničního provozu a respektování zvýšené obezřetnosti a
pozornosti při provádění tohoto úkonu spoléhat, že má přednost i před ostatními
po této komunikaci přijíždějícími vozidly. Jestliže se obviněný za této situace
srazil s motocyklistou, kterému za daných okolností v předjíždění vozidel,
která za prvním vozidlem zastavila, nic nebránilo, je obviněný (trestně)
odpovědným za zranění, jež motocyklista při vzniklé dopravní nehodě utrpěl.
Z uvedených rozhodnutí vyplývá obecný závěr, že při střetu vozidel je nedání
přednosti v jízdě řidičem vyjíždějícím z vedlejší komunikace (a tím spíše z
místa mimo komunikaci) třeba považovat za podstatnou příčinu dopravní nehody;
jednání řidiče jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody
považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelné či
významnější, než nedání přednosti v jízdě. Tak je tomu zejména, jestliže řidič
přijíždějící po hlavní silnici překročí výrazně povolenou či přiměřenou
rychlost.
V projednávaném případě nelze zcela souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že
na vzniklé škodě se žalobce podílel v rozsahu 60 %, tj. o 20 % převyšujícím
podíl řidiče dodávky. Není totiž pochyb o tom, že na dopravní nehodě (a tedy i
vzniku škody) se z objektivního hlediska (tedy bez ohledu na zavinění obou
řidičů) rovnocenně se způsobem jízdy žalobce podílela okolnost, že žalobci
jedoucímu na motocyklu objektivně nedal přednost řidič dodávky vyjíždějící na
pozemní komunikaci z místa ležícího mimo tuto komunikaci. Uvedený nedostatek v
úvahách odvolacího soudu však neměl zásadní vliv na výsledek řízení, neboť v
konečném důsledku (vzhledem k mezím odvolacího přezkumu) fakticky plnění
uložené žalovanému představuje poloviční podíl obou účastníků dopravní nehody
na vzniklé škodě a toto rozvržení účasti na vzniku škody zjištěným okolnostem
odpovídá. Jinak totiž odvolací soud při řešení otázky podílu obou účastníků na
dopravní nehodě náležitě zhodnotil všechny skutečnosti, které v řízení vyšly
najevo, správně zdůraznil že účast na způsobení škody je dána okolnostmi nejen
subjektivní, ale i objektivní povahy, za příčiny nehody označil jak okolnosti
na straně řidiče a provozovatele motocyklu (riskantní předjíždění rychlostí
mírně překračující maximální povolenou rychlost a váhavá reakce na dodávku
vjíždějící do jeho dráhy), tak okolnosti na straně řidiče a provozovatele
dodávky (nedání přednosti v jízdě a vytvoření překážky v jízdním pruhu, do níž
motocyklista narazil), své závěry přesvědčivě a logicky odůvodnil, a jeho úvahu
o míře účasti žalobce a řidiče dodávky na vzniklé škodě proto nelze (s uvedenou
výhradou) považovat za nepřiměřenou.
V souvislosti s námitkou dovolatele, že jen mírně překročil povolenou rychlost
a že tato okolnost nebyla rozhodující příčinou nehody, srovnatelnou svým
významem s porušením povinnosti dát přednost v jízdě, dovolací soud dodává, že
požadavkům kladeným na účastníky silničního provozu z hlediska rychlosti
nepostačuje dodržení rychlostního limitu, ale též dodržení rychlosti přiměřené
konkrétní dopravní situaci, a že v daném případě nespatřoval odvolací soud
podíl žalobce na vzniku škody pouze v nedodržení rychlostního limitu, nýbrž
především v riskantním způsobu jeho jízdy s implicitně vyjádřenou úvahou, že
mírné překročení rychlostního limitu nemohlo splňovat požadavek rychlosti
přiměřené dané dopravní situaci a manévru prováděnému žalobcem (předjíždění
kolony vozidel).
Dovolatel dále prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
napadá závěr odvolacího soudu, že žalobce v okamžiku, kdy zaregistroval pohyb
dodávky směrem do vozovky, na dodávku nijak nereagoval, s tím, že odporuje jeho
výpovědi před soudem prvního stupně.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.
s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly
z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s
jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud
uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že není pro skutkové
zjištění důležitý. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout.
Ze srovnání odůvodnění napadeného rozsudku s obsahem spisu však neplyne žádné
pochybení odvolacího soudu vedoucí k naplnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že žalobce poté, co spatřil dodávku
vjíždějící do vozovky, nejprve vyčkával, jaké bude další jednání řidiče
dodávky, a až následně začal brzdit, není v rozporu s obsahem spisu. Z
protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 2. 2011 (č.l. 155)
vyplývá, že žalobce ve své výpovědi před soudem uvedl, že v době mezi „zavřením
plynu“ a brzděním zvažoval další možný vývoj situace tak, že dodávku objede
zleva, nebo projede po středové čáře mezi dodávkou a vozidly nacházejícími se v
pravém pruhu, tj. ve směru jízdy žalobce; primární reakce žalobce tedy
nesměřovala k zastavení motorky. Rovněž znalecké posudky provedené v dané věci
odkazují na sdělení žalobce, že jeho prvotní reakce byla „vyčkávací“ – srov. s.
12 posudku znalce Winklera (č.l. 28 spisu) a s. 32 revizního posudku znaleckého
ústavu DEKRA Automobil a. s. (č.l. 203 spisu).
Dovolací soud neshledal opodstatněnými ani výhrady žalobce k dalším skutkovým
zjištěním (jakou rychlostí jel žalobce, zda mohl žalobce intenzivním brzděním
odvrátit nehodu, zda řidič dodávky viděl či mohl vidět žalobce), neboť skutkové
závěry soudů obou stupňů jsou založeny na řádně zdůvodněném vyhodnocení
provedených důkazů, do něhož dovolací soud není oprávněn zasahovat, s výjimkou
výše uvedeného zásadního rozporu mezi obsahem spisu a závěry soudů nižších
stupňů, jenž v dané věci zjištěn nebyl.
Dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší
soud jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované
náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti procesně neúspěšnému žalobci
právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu