25 Cdo 5532/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému označenému jako „Místní úřad – D.“, o 149.287,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 133/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2005, č. j. 51 Co 39/2005-84, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce se domáhal, aby žalovanému, jehož v žalobě označil jako „Místní úřad – D.,“, byla uložena povinnost „obstarat a dopravit náhradní adekvátně zařízenou maringotku na svoje náklady“, a v případě nesplnění této povinnosti zaplatit žalobci na náhradě škody částku 149.907,- Kč, s tím, že žalobce byl vlastníkem maringotky, kterou žalovaný úřad nechal neoprávněně odvézt a zlikvidovat.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2001, č. j. 25 Co 390/2001-20, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2001, č. j. 5 C 133/2000-10, jímž byla odmítnuta žaloba ze dne 7. 7. 2000 pro neodstranění vad podání podle § 43 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 16. 7. 2003, č. j. 5 C 133/2000-30, zastavil řízení postupem podle § 43 odst. 2 o.s.ř., ve
znění účinném do 31. 12. 2000, pro neodstranění vad podání a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť žalobce přes výzvu soudu (usnesení ze dne 16. 1. 2002, č. j. 5 C 133/2000-28) neodstranil nedostatek žaloby ze dne 7. 7. 2000 (doplněnou podáním ze dne 24. 4. 2001, 13. 11. 2002 a 13. 2. 2003), spočívající v nesprávném označení žalovaného, jenž nedisponuje právní subjektivitou, a nemůže tudíž být účastníkem řízení; podáním ze dne 13. 2. 2003 totiž označil za žalovaného „J. M.,“, tedy osobu se způsobilostí být účastníkem řízení, jejíž postavení v řízení na straně žalovaného je však v evidentním logickém rozporu se skutkovými tvrzeními uvedenými v žalobě. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2003, č. j. 25 Co 335/2003-39, toto usnesení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s odůvodněním, že žalobce v odvolání ze dne 20. 8. 2003 mimo jiné odstranil vadu, pro níž bylo řízení zastaveno.
Poté, co svým podáním ze dne 12. 1. 2004 žalobce upřesnil žalobní návrh potud, že nadále požaduje po žalovaném J. M. náhradu škody ve výši 170.287,- Kč, Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 6. 2. 2004, č. j. 5 C 133/2000-44, žalobu co do částky 20.400,- Kč vyloučil k samostatnému řízení. V dalším řízení pak obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2004, č. j. 5 C 133/2000-65, žalobu na náhradu škody ve výši 149.287,- Kč zamítl pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného J. M. a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 18. 3. 2005, č. j. 51 Co 39/2005-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, dále rozhodl o svědečném a náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, jednal-li s J. M. jako s žalovaným, který se nemohl stát účastníkem řízení, neboť žalobou došlou soudu dne 7. 7. 2000 žalobce jednoznačně a mimo jakoukoliv pochybnost označil za žalovaného Místní úřad D., P. – D., a žalovaným byl tedy úřad. Protože z žádného ustanovení zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, účinného ke dni 7. 7. 2000, ani zákona č. 418/2000 Sb., o hlavním městě Praze, nevyplývá, že by obecní úřad (městský úřad) měl způsobilost vystupovat v občanskoprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost plynoucí z těchto vztahů, nemá ani způsobilost být účastníkem řízení podle § 19 o.s.ř. Jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (nelze jej napravit ani opravou žaloby podle § 43 o.s.ř. či záměnou, popř. přistoupením účastníka), k němuž soud přihlíží kdykoli za řízení, proto je namístě řízení zastavit.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje v nesprávném výkladu občanského soudního řádu. Podle dovolatele byl žalovaným a osobou pasivně legitimovanou právě žalovaný J. M., kterého k výzvě soudu označil za žalovaného, nebyl proto důvod řízení zastavit. Dále namítá, že řízení bylo postiženo vadou spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu, neboť odvolací soud se nezabýval tvrzenými skutečnostmi a navrhovanými důkazy, ze kterých podle dovolatele vyplývá příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou ve výši 149.287,- Kč, rovněž nebyl proveden důkaz výslechem řidiče vozu AT 42 92. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř. a že je podle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), tedy fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v občanskoprávních vztazích vyplývá z ustanovení § 7 obč. zák.), právnické osoby (srov. § 18 odst. 1 obč. zák.), a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem občanskoprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 21 obč. zák.) a jedná za něj příslušná organizační složka státu. Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
V oblasti územní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec, která může mít vlastní majetek a která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající [srov. čl. 101 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a § 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění do 11. 11. 2000 (vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána dne 7. 7. 2000) - dále též jen „zákon o obcích“]. Výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti je rada obce (§ 44 odst. 1 zákona o obcích). Obecní úřad, městský úřad, úřad města, úřad městského obvodu nebo úřad městské části nebo magistrát (§ 58 odst. 5 zákona o obcích v případě statutárního města) - dále též jen „obecní úřad“ - je orgánem obce (města), který v oblasti samostatné působnosti obce plní úkoly, které mu uložilo zastupitelstvo obce nebo rada obce, usměrňuje po odborné stránce rozpočtové a příspěvkové organizace a zařízení, které si obec zřídila, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, a pomáhá komisím v jejich činnosti, a který v oblasti přenesené působnosti obce vykonává státní správu, s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce komise nebo zvláštního orgánu (srov. § 58 odst. 3 zákona o obcích).
Zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) obecnímu úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající. V tomto zákoně ani v jiných obecně závazných právních předpisech není obsaženo žádné ustanovení, které by obecnímu úřadu (magistrátu) jako organizační jednotce obce (statutárního města) tuto způsobilost přiznávalo. Ze zákona o obcích naopak vyplývá, že obecní úřad se v soukromoprávních vztazích nemůže samostatně zavazovat. Obecní úřad není schopen ani samostatně plnit závazky z občanskoprávních vztahů (vlastní majetek a finanční zdroje má pouze obec a nikoliv obecní úřad); soudní rozhodnutí, kterým by byla uložena obecnímu úřadu povinnost k plnění, by proto ani nebylo možné vykonat.
Z uvedeného vyplývá, že ani zvláštní předpis (zákon o obcích) nepřiznává obecnímu úřadu jako orgánu obce způsobilost vystupovat v občanskoprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů.
Podle § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil. Jestliže byl označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). Tento nedostatek nelze odstranit ani postupem podle § 43 o.s.ř. Na tom nic nemění ani případná nesprávná výzva soudu k odstranění vad podání.
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku státu nebo organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997, Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997) a rovněž tak i v případě, označil-li žalobce za účastníka řízení organizační jednotku (orgán) právnické osoby.
V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu jeho podání ze dne 7. 7. 2000 - označil v žalobě za žalovaného „Místní úřad D.,“. Takové označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v tomto podání řízení jako žalovaný účastnit. Z obsahu podání nevyplývá, že by v označení žalovaného došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (nic takového žalobce netvrdil ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v podání se ani nenaznačuje, že by se žalobce svého nároku domáhal proti jinému subjektu), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá. Podání žalobce přitom neobsahovalo v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění je soud povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř., neboť žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný Místní úřad D. neměl způsobilost být účastníkem řízení. Na tom nic nemění okolnost, že v dalším průběhu řízení žalobce označil za žalovaného J. M., tedy fyzickou osobu zjevně odlišnou od původně označeného úřadu. Je tedy zřejmé, že tu nešlo o vadu žaloby, ale o nedostatek podmínky řízení, který nebylo možno odstranit a který musel vést bez dalšího k zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl-li tudíž odvolací soud k závěru, že řízení v prvním stupni nemělo pro tento nedostatek vůbec proběhnout, v souladu se zákonem napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil [§ 221 odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 2 písm. c) o.s.ř.], aniž se mohl zabývat věcí samou. Proto jsou bez významu jak námitky dovolatele, že se odvolací soud nezabýval tvrzenými skutečnostmi a navrhovanými důkazy, ze kterých má vyplývat příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou, tak námitky neprovedení důkazů.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o.s.ř. dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu