USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: STORING, spol. s r. o., IČO 25410482, se sídlem Žitavská 727/16, 460 07 Liberec, zastoupená JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Pavlovická 366/7, 460 01 Liberec, proti žalovanému: J. H., zastoupený JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem Na Pláni 3794/2, 466 02 Jablonec nad Nisou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 225/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 10. 2024, č. j. 36 Co 115/2024-914, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 11. 2023, č. j. 21 C 225/2005-863, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 10. 2024, č. j. 36 Co 115/2024-914, se odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 3 485 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Antonína Šmídka.
(výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). K odvolání žalovaného, kterým napadl výroky I, III a IV rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 10. 2024, č. j. 36 Co 115/2024-914, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I), vyslovil, že ve výroku II zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
2. Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v celém jejich rozsahu napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
3. Žalovaný dovoláním napadl výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které však v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost Nejvyššího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
4. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
5. Odvolací soud (k odvolání žalovaného) přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně pouze ohledně částky 37 000 Kč, v níž bylo žalobě vyhověno.
Dovolání žalovaného tak směřuje proti rozhodnutí, v němž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o zaplacení částky 37 000 Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že nejde o nárok ze spotřebitelských smluv nebo pracovněprávních vztahů, není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
6. Dovolatel se mýlí, pokud v dovolání uvádí, že se majetkový census zakotvený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neuplatní. Argumentuje-li, že se v daném sporu jedná o částku 578 881 Kč (z toho zamítnutou v rozsahu 541 881 Kč a žalobkyni přiznanou v rozsahu 37 000 Kč), nelze mu přisvědčit. Rozsudek soudu prvního stupně (který skutečně rozhodoval o částce 578 881 Kč) totiž nebyl v zamítavém výroku II odvoláním napaden (nabyl samostatně právní moci), a proto předmětem odvolacího řízení bylo pouze peněžité plnění ve výši 37 000 Kč, ohledně něhož bylo žalobě vyhověno. Na tom nic nemění skutečnost, že odvolací soud výrokem II vyslovil, že „ve výroku II zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen“, neboť se jedná o výrok nadbytečný, který pouze deklaroval, že o části, v níž byla žaloba zamítnuta, odvolací soud nerozhodoval. Ostatně, pokud by byl žalovaným zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně odvoláním napaden, nebylo by takové odvolání subjektivně přípustné, protože zamítavým výrokem bylo žalovanému vyhověno a nebyla mu jím způsobena žádná újma odstranitelná zrušením nebo změnou odvoláním napadeného rozhodnutí. Takové odvolání by muselo být odmítnuto [§ 218 písm. b) o. s. ř.] a předmětem odvolacího řízení by byla opět pouze částka 37 000 Kč.
7. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
8. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
9. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu