25 Cdo 578/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce F. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. M. H. a 2) J.
H., oběma zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Rakovníku pod sp. zn. 6 C 260/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004, č. j. 28 Co 335/2004,
336/2004-416, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně ohledně částky 46.800,- Kč s příslušenstvím, se zamítá, jinak se
dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 629.737 Kč, kterou mu měli
žalovaní způsobit tím, že dne 18. 3. 1995 násilně vnikli do nebytových prostor
v domě č. p. 10 v R. a znemožnili žalobci, který měl tyto prostory pronajaté,
aby je mohl nadále užívat k provozování obchodu textilem a látkami. Žalobcem
vyčíslená škoda sestává z částek, které musel v důsledku přerušení
podnikatelské činnosti a následné platební neschopnosti zaplatit za sankční
úroky bance ve výši 46.800,-Kč, za penále za nezaplacené sociální zabezpečení
pracovníků 1.356,- Kč, za penále za nezaplacené zdravotní pojištění pracovníků
301,- Kč, za penále za nezaplacenou DPH 422,- Kč, za odstupné zaměstnancům
18.119,- Kč, za náhrady mzdy zaměstnancům za duben a květen 1995 ve výši
24.203,- Kč a za penále a smluvní pokuty za opožděné zaplacení zboží 68.138,-
Kč, dále mu pak ušel zisk za dobu od 18. 3. 1995 do konce srpna 1996 v částce
37.725,- Kč měsíčně, celkem tedy 452.700,- Kč.
Okresní soud v Rakovníku mezitímním rozsudkem ze dne 28. 5. 1998, č. j. 6 C
260/96-89, vyslovil, že nárok žalobce na náhradu škody je důvodný, s tím, že o
výši nároku a náhradě nákladů řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve
věci. Rozhodl tak poté, co jeho mezitímní rozsudek ze dne 20. 1. 1997, č. j. 6
C 260/96-23, jímž shledal nárok žalobce důvodným v plném rozsahu, byl zrušen
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 1997, č. j. 28 Co 217/97-38, a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování.
Poté, co k odvolání žalovaných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3.
1999, č. j. 28 Co 108/99-110, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení, Okresní soud v Rakovníku mezitímním rozsudkem
ze dne 30. 6. 2000, č. j. 6 C 260/96-185, rozhodl, že nárok žalobce na náhradu
škody uplatněný vůči žalovaným v tomto řízení není důvodný, s tím, že o další
části předmětu řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
I tento rozsudek byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v
Praze ze dne 10. 10. 2000, č. j. 28 Co 497/2000-200, a věc byla soudu prvního
stupně vrácena k dalšímu řízení. Důvodem byla jednak jeho nepřezkoumatelnost,
zejména v závěru o porušení právní povinnosti, jednak procesní pochybení
spočívající ve vydání tzv. negativního mezitímního rozsudku.
Okresní soud v Rakovníku pak částečným rozsudkem ze dne 6. 1. 2003, č. j. 6 C
260/96-400, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 1. 2003, č. j. 6 C
260/96-414, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci
na náhradě škody za vyplacené náhrady mzdy zaměstnancům a odstupné částku
28.340,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně tohoto nároku co do částky
13.981,- Kč s příslušenstvím zamítl, s tím, že o další části předmětu řízení a
o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, č. j.
28 Co 144/2003, 145/2003-455, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku a ve výroku, že o další části předmětu řízení a o náhradě
nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí, potvrdil a dovolání
žalovaných proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 25 Cdo 2075/2003-536, odmítl.
Rozsudkem ze dne 30. 4. 2004, č. j. 6 C 260/96-371, ve spojení s usnesením ze
dne 14. 5. 2004, č. j. 6 C 260/96-382, Okresní soud v Rakovníku uložil
žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 269.861,30 Kč
s 19% úrokem z prodlení od 30. 5. 1996 do zaplacení, řízení ohledně 19% úroku z
prodlení z částky 134.716,- Kč od 1. 9. 1995 do 29. 5. 1996 a z částky
452.700,- Kč od 20. 3. 1996 do 29. 5. 1996 zastavil, žalobu na zaplacení částky
317.554,70 Kč s úrokem z prodlení „co do zbývající výše“ zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o
části nároku představované ušlým ziskem za dobu od 18. 3. 1995 do konce srpna
1996 ve výši 452.700,- Kč a částkami, které v důsledku nemožnosti podnikání byl
žalobce nucen zaplatit na sankčních úrocích bance (46.800,-Kč), na penále za
nezaplacené sociální zabezpečení pracovníků (1.356,- Kč), na penále za
nezaplacené zdravotní pojištění pracovníků (301,- Kč), na penále za
nezaplacenou DPH (422,- Kč) a na penále a smluvní pokuty za opožděné zaplacení
zboží (68.138,- Kč). Vyšel ze zjištění, že E. P. (podnikající pod názvem D.) na
základě veřejné dražby provozní jednotky ze dne 28. 8. 1991 podle § 15 zákona
č. 427/1990 Sb. uzavřela dne 2. 9. 1991 platnou smlouvu o nájmu předmětných
nebytových prostor s jejich tehdejším vlastníkem Okresním bytovým podnikem v R.
na dobu pěti let. Dne 19. 3. 1993 uzavřela E. P. se žalobcem smlouvu o převodu
práv nájemce nebytových prostor a prodeji zboží, jejímž výkladem ve smyslu
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. soud dovodil, že tak bylo sjednáno právo
podnájmu ve prospěch žalobce, k čemuž vlastník nemovitosti dne 19. 4. 1993
udělil souhlas. Žalovaní se stali vlastníky nemovitosti na základě veřejné
dražby ze dne 15. 3. 1994, kdy vydražili vlastnické právo k celému domu (v
potvrzení o vydražení byl uveden i závazek vůči E. P., jejíž nájem měl skončit
dne 19. 8. 1996); dne 18. 3. 1995 žalovaní násilně vnikli do nebytových prostor
v domě č. p. 10 v R. a znemožnili žalobci, aby zde nadále provozoval obchod
textilem a látkami. Žalovaní tedy porušili právní povinnost tím, že přes
existenci podnájemního práva znemožnili žalobci nebytové prostory užívat k
podnikatelské činnosti, a v příčinné souvislosti s tím žalobci vznikla škoda,
neboť přišel o zisk z podnikání a pro platební neschopnost mu byly vyměřeny
různé sankce. Výši ušlého zisku stanovil soud podle znaleckého posudku na
částku 269.861,30 Kč, ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, a to včetně
částek 66.578,- Kč (z důvodu promlčení této části nároku) a 68.138,- Kč (zde s
odůvodněním, že ani bez rušivého vlivu žalovaných nelze předpokládat, že by
žalobce dostál svým závazkům a vyhnul se tak sankcím za opožděné zaplacení
zboží).
Krajský soud v Praze k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 31. 8. 2004,
č. j. 28 Co 335/2004, 28 Co 336/2004-416, rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit dalších
48.879,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 30. 5. 1996 do zaplacení, ohledně částky
17.699,- Kč s příslušenstvím jej zrušil spolu se závislými výroky o nákladech
řízení a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v
dalším pak rozsudek potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se jak s jeho právním posouzením základu nároku, tak s určením výše
škody. Neshledal však důvodnou námitku promlčení ve vztahu k celkové částce
48.879,- Kč (zahrnující sankční úroky bance ve výši 46.800,-Kč, penále za
nezaplacené sociální zabezpečení pracovníků 1.356,- Kč, penále za nezaplacené
zdravotní pojištění pracovníků 301,- Kč a penále za nezaplacenou DPH 422,- Kč)
s odůvodněním, že žaloba byla v tomto směru rozšířena před uplynutím dvouleté
subjektivní promlčecí doby.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti měnícímu výroku a proti
části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající jim
platební povinnost, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a které odůvodňují podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Namítají, že z nájemní
smlouvy ze dne 2. 9. 1991 vyplývá, že nájemcem nebytových prostor byla E. P. –
D. a nikoli sám žalobce. Ten by mohl právní titul užívání nebytových prostor
získat pouze na základě dalšího právního úkonu, který by musel splňovat všechny
náležitosti podle občanského zákoníku. Zda žalobce takový právní důvod vůbec
měl, soudy nijak podrobně nehodnotily, pouze uvedly, že měl platný podnájemní
vztah. Tento závěr však podle dovolatelů neodpovídá provedeným důkazům.
Především žalobce uzavřel dne 19. 3. 1993 smlouvu nazvanou „Smlouva o převodu
práv nájemce nebytových prostor a prodeji zboží a o převedení vnitřního
zařízení a osob, uzavřená ve smyslu obchodního zákoníku“. Tato smlouva svým
obsahem naznačuje, že jde o prodej podniku nebo jeho části a v žádném případě o
podnájem nebytových prostor. Dodatek ke smlouvě ze dne 20. 4. 1993 (s
přepisovaným datem) hovořící o „jakési podnájemní smlouvě“ je zcela
nesrozumitelný a podpis na něm stran souhlasu majitele domu čp. 10 je podle
dovolatelů evidentně fingován, neboť neodpovídá podpisům ředitele O. R. s. p.
Navíc výše uvedená smlouva mezi žalobcem a E. P. ze dne 19. 3. 1993 nebyla
uzavírána přímo za účasti E. P., nýbrž v jejím zastoupení jednal prokurista A.
P. Přitom podpis neodpovídá tehdy platnému ustanovení § 14 odst. 5 obch. zák.
Prokurista byl oprávněn pouze k takovým právním úkonům, k nimž dochází při
běžném provozu podniku, a nemohl disponovat samotným podnikem nebo jeho částí.
Prokura tedy prokuristu neopravňovala k uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo
o prodeji části podniku. Dovolatelé konečně zdůrazňují, že jak bylo v tomto
řízení (případně v předchozím řízení o neplatnost smlouvy) zjištěno, písemná
prokura vůbec nikdy neexistovala a nikdy ani nebyla na obchodní rejstřík
doručena. To je další důvod neplatnosti smlouvy ze dne 19. 3. 1993, o kterou
žalobce opírá své oprávnění k užívání nebytových prostor. Ačkoliv smlouva z 19.
3. 1993 podle dovolatelů zcela evidentně není smlouvou o podnájmu nebytových
prostor, ale smlouvou o prodeji podniku, soud plně akceptoval její dodatek,
který však je zcela nesrozumitelný, neboť svým obsahem svědčí o úmyslu měnit
obecně nájemní smlouvu mezi pronajímatelem a nájemcem; vedle smlouvy ze dne 19.
3. 1993 nemůže vůbec obstát, protože se navzájem vylučují. Dále žalovaní
poukazují na to, že údajný souhlas Okresního bytového podniku v R. s. p. s
údajným podnájmem, vyplývající z potvrzení ze dne 19. 4. 1993 (měsíc po
uzavření smlouvy z 19. 3. 1993), hovořící o jakési žádosti ze dne 16. 4. 1993,
byl dalšími provedenými důkazy zpochybněn, a to výpovědí Ing. G., statutárního
zástupce O. s. p., dopisem O. R. s. p. E. P. ze dne 16. 12. 1993 a dokonce i
její odpovědí ze dne 10. 1. 1994. Dovolatelé proto navrhli, aby rozsudek
odvolacího soudu byl v dovoláním dotčeném rozsahu zrušen spolu s rozsudkem
soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky
řízení – dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 2.079,- Kč a
potvrzen ohledně částky 269.861,30 Kč, není přípustné. Ve vztahu k částce
46.800,- Kč je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., avšak není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně jedním
výrokem (částka 48.879,- Kč), je jednoznačné, že rozhodnuto bylo o více
samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobcem
požadovaná částka z titulu náhrady škody je totiž souhrnem částek
představujících náklady vzniklé v důsledku platební neschopnosti žalobce
vyvolané znemožněním nájemních práv za strany žalovaných, a to za sankční úroky
bance ve výši 46.800,-Kč, za penále za nezaplacené sociální zabezpečení
pracovníků 1.356,- Kč, za penále za nezaplacené zdravotní pojištění pracovníků
301,- Kč, za penále za nezaplacenou DPH 422,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky
odvíjejí od téže škodné události, mají odlišný charakter a jde tak o samostatné
nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich
samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně
nároků v částkách 1.356,- Kč, 301,- Kč a 422,- Kč bylo rozhodnuto vždy o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této
části výroku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na
použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech
těchto samostatných nároků včetně jejich příslušenství společně s částkou
46.800,- Kč přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto
ohledně částky 2.079,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5, věty první, a
§ 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalovaných proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je tak ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné pouze ohledně částky
46.800,- Kč. Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soud
zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.);
vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu je věcně správné, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že žalobci bylo
znemožněno provozovat v předmětných bytových prostorách podnikatelskou činnost
v důsledku zásahu žalovaných dne 18. 3. 1995. Porušení právní povinnosti jako
jedné z podmínek odpovědnosti za škodu na jejich straně spatřoval v tom, že
žalovaní do nebytových prostor vnikli, ačkoliv k uvedenému datu je měla v nájmu
E. P. Tato skutková zjištění ani právní názor o platnosti nájemní smlouvy a
trvání nájemního vztahu nepodléhají dovolacímu přezkumu, neboť dovolatelé v
tomto směru námitky nevznášejí a uvedené závěry v dovolání nezpochybňují.
Dovolatelé podrobují kritice závěr odvolacího soudu, že E. P. se souhlasem
předchozího vlastníka dala žalobci nebytové prostory do podnájmu, tedy
nesouhlasí zejména s výkladem smluvních ujednání mezi žalobcem a E. P.,
zachycených zejména ve smlouvě ze dne 19. 3. 1993 a v jejím dodatku ze dne 29.
4. 1993 a odrážejících se též v obsahu písemného souhlasu pronajímatele s
podnájmem ze dne 19. 4. 1993.
Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
o tom, co chtěl účastník projevit. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle odstavce 3 právní úkony
vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření
obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a
chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen. Právní úkony vyjádřené
slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména
též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
Ustanovením § 35 odst. 2 zákon pro případ vzniku pochybností o obsahu právního
úkonu formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti
odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního
úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové
vyjádření právního úkonu lze vyložit prostředky gramatickými (z hlediska
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) a systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Interpretují-li účastníci právního úkonu nebo
účastníci sporu, pro jehož výsledek má tento úkon význam obsah smluvního
ujednání či jeho části odlišně, je třeba toto ujednání vyložit nejprve podle
jeho jazykového vyjádření. Skutečná vůle účastníků právního úkonu při jeho
uskutečnění (při uzavření smlouvy) je právně relevantní za podmínky, že není v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření. Zároveň se nevylučuje uzavření
smlouvy (dvoustranného právního úkonu) jinými prostředky než slovy.
V posuzovaném případě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) podle
uvedených interpretačních pravidel postupoval a jeho výklad právního úkonu za
použití ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je přiléhavý i s ohledem na
hmotněprávní úpravu nájemních a podnájemních vztahů k nebytovým prostorům.
Podle § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, je nájemce oprávněn přenechat nebytový prostor nebo jeho část na dobu
určitou do podnájmu jen se souhlasem pronajimatele.
Lze sice přisvědčit dovolatelům, že samotné písemné znění dohody mezi E. P. a
žalobcem ze dne 19. 3. 1993 neumožňuje závěr, že právě jí byl platně sjednán
podnájem nebytových prostor, avšak zákon nepředepisuje pro podnájemní smlouvu
obligatorní požadavek písemné formy, resp. nespojuje s jeho nedostatkem žádné
právní následky. Platná smlouva o podnájmu nebytových prostor může být uzavřena
ústně či konkludentně, tj. nevýslovně faktickým počínáním, jestliže není pochyb
o tom, jaká vůle měla být takto projevena. Dospěl-li odvolací soud k závěru o
existenci podnájemního vztahu mezi E. P. a žalobcem na základě výkladu
předmětného právního úkonu jak ve světle dodatku ke smlouvě ze dne 29. 4. 1993
(hovoří o podnájmu nebytových prostor) a předchozího souhlasu tehdejšího
pronajímatele ze dne 19. 4. 1993 (byl udělen právě k podnájmu), tak s
přihlédnutím k faktickému počínání účastníků smlouvy (žalobce po dohodě s
nájemkyní nebytové prostory využíval jako podnájemce, aniž by proti tomu právní
předchůdce žalovaných měl výhrady), pak i při výhradách dovolatelů k obsahu a
platnosti písemných dohod lze považovat za jednoznačné, že jak z právnicky
neobratných formulací v uvedených smlouvách, tak z faktického počínání jejich
účastníků je zřejmé, že jejich vůle směřovala vedle převodu vybavení nebytových
prostor k tomu, aby je žalobce mohl užívat. Je proto namístě dovodit
konkludentní uzavření platné podnájemní smlouvy, s níž tehdejší vlastník
nebytových prostor vyslovil písemný souhlas a ani svým dalším počínáním jej
nezpochybnil. Jestliže se podnájemní právo žalobce, jehož výkon byl narušen
jednáním žalovaných, neodvíjí přímo od písemné smlouvy ze dne 19. 3. 1993,
nejsou pro rozhodnutí významné výhrady dovolatelů k nedostatku oprávnění
prokuristy, který ji za E. P. uzavřel, a protože jejich řešení se nemůže
projevit v postavení dovolatelů, dovolací soud se tímto okruhem námitek
nezabýval.
Dovolatelé dále nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že Okresní bytový podnik v
R. udělil souhlas k podnájmu, a bez bližšího zdůvodnění poukazují na
nesrovnalosti v důkazech ohledně této skutečnosti. Jde o námitku, že rozsudek
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Podle této úpravy skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem
neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak
nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při
hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho
skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení
účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který
nepochybil, když věrohodnost tvrzení žalobce o udělení souhlasu vlastníka
nebytových prostor s podnájemním vztahem hodnotil v souvislosti s ostatními
důkazy provedenými v řízení, a v jeho hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků,
jež vyšly v řízení najevo, není ani logický rozpor. Skutkový závěr, o nějž
odvolací soud své rozhodnutí opřel, vyplývá zejména z písemného souhlasu ze dne
19. 4. 1993 a z výpovědi svědka O. K., který z titulu své tehdejší funkce tento
souhlas vydal. Jde tedy o důkazy provedené v řízení, aniž by nastala situace,
že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul nějaké rozhodné
skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění
neměl oporu v provedeném dokazování. Důkazy, na něž dovolatelé poukazují, jsou
pozdějšího data a neobsahují žádné takové údaje, které by byly v rozporu se
skutkovým závěrem odvolacího soudu, a dovolatelům nelze přisvědčit, pokud sami
- namísto soudu - přiřazují jednotlivým důkazům určitou váhu a věrohodnost a
provádějí tak jejich hodnocení, na jehož základě dovozují skutkový stav jiný,
pro ně příznivější. Námitkou, že některým důkazům soud měl či neměl uvěřit,
nelze totiž - jak bylo shora uvedeno - zjištěný skutkový stav zpochybnit.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v měnícím
výroku, týkajícím se platební povinnosti žalovaných v částce 46.800,- Kč s
příslušenstvím, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný; Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalovaných v tomto rozsahu podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalovaní napadají dovoláním dále i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejde tedy o změnu
rozsudku podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a přípustnost dovolání
nemůže být založena ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť
rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo odvolacím soudem potvrzeno,
nevycházelo ze závazného právního názoru ve zrušujícím usnesení odvolacího
soudu (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2000, č. j. 6 C
260/96-185, jímž bylo vysloveno, že nárok není důvodný, byl zrušen pro procesní
vady a pro nepřezkoumatelnost, aniž jej odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze
dne 10. 10. 2000, č. j. 28 Co 497/2000-200, zavázal svým právním názorem).
Rozhodnutí vydaná ještě předtím (rozsudky ze dne 20. 1. 1997, č. j. 6 C
260/96-23, a ze dne 28. 5. 1998, č. j. 6 C 260/96-89, jimiž bylo rozhodnuto, že
nárok žalobce je důvodný v plném rozsahu) jsou z hlediska ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. bez významu. Protože rozsudek odvolacího soudu je i v
potvrzujícím výroku ohledně částky 269.861,30 Kč z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný (z důvodů, které jsou rozepsány výše) a protože
rozhodnutí odvolacího soudu nemá v tomto směru po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., není proti takovému rozhodnutí (jeho
části) dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší
soud ČR je proto v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1
o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu