25 Cdo 583/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p., a. s., o
134.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou
pod sp. zn. 4 C 234/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 25. října 1999, č. j. 37 Co 17/99-286, takto :
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky
30.800,- Kč, a proti výroku, jímž bylo odvolání žalobce odmítnuto, se zamítá,
jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
% inflačního růstu od 8. 10. 1991 do 14. 7. 1994 zamítl. Zároveň rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním
poplatku. Žalobce, který utrpěl dne 22. 8. 1989 pracovní úraz levého kolene, se
domáhal plnění ze tří pojistných smluv. Za dobu nezbytného léčení požadoval
24.000,- Kč a za trvalé následky po úraze částku 110.000,- Kč. Vzhledem k tomu,
že spornou byla otázka, zda onemocnění levého kolena žalobce - tzv. Bakerova
cysta je obecnou chorobou nebo poúrazovým stavem, soud prvního stupně vyžádal a
provedl důkaz celkem třemi znaleckými posudky z oboru ortopedie a traumatologie
Prof. Dr. M. K., CSc., MUDr. R. L., CSc. v nichž na tuto otázku nebyl jednotný
názor; znalec Prof. Dr. M. K., CSc., v závěru svého posudku uvedl, že Bakerova
cysta vznikla u žalobce druhotně jako následek úrazu z 22. 8. 1989, znalec
MUDr. R. L., CSc., dospěl ve svém posudku k závěru, že nelze jednoznačně určit,
že ke vzniku Bakerovy cysty došlo pouze úrazovým dějem, když plnění za trvalé
následky úrazu předpokládá, že koleno předtím bylo zcela zdrávo. Soud prvního
stupně proto vyžádal revizní posudek Lékařské fakulty Univerzity Palackého v
O., z jehož závěrů vyplynulo, že příčinu vzniku Bakerovy cysty levého kolene
žalobce nelze jednoznačně určit, mechanismus úrazu není typický pro takové
poškození a lze usuzovat, že k vytvoření Bakerovy cysty došlo po zánětu kloubní
výstelky, a proto úrazu žalobce nelze přiznat žádný trvalý následek. Za této
situace se soud prvního stupně přiklonil k závěru, že \"poškození kolene je
následkem úrazu ze dne 22. 8. 1989\", a při hodnocení tělesného poškození
žalobce vycházel z hodnocení stanoveného znalci a dovodil, že plnění z
pojistných smluv za dobu nezbytného léčení činí 3.500,- Kč a za trvalé následky
úrazu 30.800,- Kč (celkem 34.300,- Kč). Protože žalovaná již plnila žalobci
3.500,- Kč za dobu nezbytného léčení, uložil jí soud zaplatit žalobci částku
30.800,- Kč, a ve zbytku co do částky 103.200,- Kč žalobu zamítl.
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 10. 1999, č. j.
37 Co 17/99-286, poté, co připustil zpětvzetí návrhu co do částky 69.500,- Kč,
v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku zrušil a
řízení zastavil, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
ohledně částky 30.800,- Kč tak, že žalobu zamítl, ve vyhovujícím výroku ohledně
úroků z prodlení z částky 3.500,- Kč jej potvrdil a ve zbytku jej změnil tak,
že žalobu na zaplacení úroků z prodlení zamítl, a v zamítavém výroku ve věci
samé ohledně zbývající částky 33.700,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení této částky a úroků z
prodlení z částky 103.200,- Kč. Odvolání žalobce proti vyhovujícím výrokům
rozsudku soudu prvního stupně odmítl, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a
o soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování obsahem pojistných smluv a
zejména vyžádáním písemného doplňku znaleckého posudku Univerzity Palackého a
výslechem doc. MUDr. R. D., CSc., pověřeného znaleckou komisí, která
vypracovávala posudek Univerzity, dospěl k závěru, že plnění za dobu nezbytného
léčení bylo již v odpovídající výši (tj. 7 % z částky 50.000,- Kč) žalovanou
zaplaceno, a pokud jde o plnění za trvalé následky, nebylo prokázáno, že by
tyto v příčinné souvislosti s úrazem z 22. 8. 1989 vznikly. V tomto směru
vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku Univerzity Palackého, jehož závěr
nepotvrdil, že by úraz kolena žalobce z 22. 8. 1989 způsobil následky v podobě
tzv. Bakerovy cysty, což s ohledem na předchozí úraz levého kolena žalobce dne
4. 7. 1989 a jeho následný úraz dne 10. 3. 1994 se v podstatě shoduje se
závěrem posudku MUDr. L.; proto byla žaloba co do částky 30.800,- Kč zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
c) o. s. ř. Odvolacímu soudu (a rovněž soudu prvního stupně) vytýká, že své
rozhodnutí učinil na základě neúplných skutkových zjištění, že nehodnotil
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v
řízení najevo, a nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Uvádí, že
charakter zranění kolena prokázala až nová vyšetřovací metoda – magnetická
rezonance provedená dne 15. 11. 1994, zatímco předtím nebylo možno takový
následek úrazu zjistit. Namítá, že odvolací soud nesprávně vycházel z posudku
Univerzity, aniž vzal v úvahu předcházející znalecké posudky MUDr. D. a MUDr.
K. a jeho výpověď, a opomenul listinné důkazy, zejména záznam o pracovním úrazu
ze dne 22.8.1989, lékařský posudek MUDr. K. z 26. 2. 1990 o trvalé
nezpůsobilosti vykonávat hornické povolání, rozhodnutí LPK-ONV z r. 1990 o
přiznání plného invalidního důchodu, lékařské nálezy MUDr. B., MUDr. D. a
vyjádření MUDr. J., když tyto důkazy nebyly ani přečteny. Tyto důkazy podle
dovolatele přehlíželi i znalci Univerzity Palackého a nebyl tak odstraněn
zásadní rozpor posudků MUDr. K. a MUDr. D. s posudkem Univerzity. Dokazování
bylo kusé a nebyl proveden jím navrhovaný znalecký posudek z odvětví pracovního
lékařství a výslech jeho ošetřujícího lékaře MUDr. Ch. Protože rozsudek vychází
z neúplných skutkových zjištění a z jednostranného hodnocení důkazů, navrhl
zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru není dovolání žalobce
důvodné, neboť opakuje námitky vznesené v předchozím řízení, se kterými se
odvolací soud plně vypořádal. Znalci univerzity měli pro vypracování posudku
veškerou zdravotnickou dokumentaci, provedli lékařské vyšetření žalobce a ze
závěru posudku je zřejmé, že úrazu žalobce ze dne 22. 8. 1989 nelze přiznat
žádný trvalý následek. Navrhla potvrzení rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé ohledně částky 30.800,- Kč a proti výroku, jímž bylo
odvolání žalobce odmítnuto, není opodstatněné, a že ve zbývající části není
přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve
smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není rozhodující, jak jej
odvolací soud označil, ale zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Závěr, že odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně, nelze tedy vyvozovat jen z formálního označení
výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně.
V dané věci odvolací soud výrok svého rozsudku, kterým zamítl žalobu na
zaplacení 33.700,- Kč s příslušenstvím, označil formálně jako „změnu“ rozsudku
soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé, avšak ve
skutečnosti šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu,
neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému
závěru o neopodstatněnosti uplatněného nároku ve výši 33.700,- Kč. Zamítavý
výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 33.700,- Kč s příslušenstvím je
tedy výrokem potvrzujícím. Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího
soudu není podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve
věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže
odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože
jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.).
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen ohledně částky 33.700,- Kč s příslušenstvím, aniž byla
vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by
žalobce vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku
odvolacího soudu učinil ( § 239 odst. 2 o. s. ř.), není přípustné, a nejde ani
o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by
jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.
Přípustnost dovolání není založena ani z důvodů taxativně uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu
nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu trpěl některou z vad
uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. (§ 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné.
Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo připuštěno zpětvzetí žaloby,
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, má povahu usnesení.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně: to neplatí, jde-li o usnesení o
nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o
pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od
soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o
nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a
jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se
zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení
zastavuje (§ 208): to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20.000,-Kč a v obchodních věcech 50.000,-Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc
byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení
zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání proti výroku o připuštění zpětvzetí žaloby (§ 238a odst. 1 písm.- b/
o. s. ř.) však nemůže podat žalobce, neboť rozhodnutím o připuštění zpětvzetí
žaloby bylo jeho procesnímu návrhu vyhověno, a dovolatel ostatně ani
nezpochybňuje, že žalobu vzal zpět. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo návrhu
žalobce vyhověno, a nemohla tak v jeho poměrech nastat újma; k podání dovolání
proti tomuto výroku žalobce proto není subjektivně oprávněn [§ 243b odst. 4, §
218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Pokud dovolatel napadá rovněž výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství žalovaných částek,
přípustnost dovolání proti tomuto výroku je vyloučena ustanovením § 238 odst. 2
písm. a) o. s. ř. (srov. R 62/1998).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a ve výroku o soudním
poplatku zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a který má povahu
usnesení (srov. § 152 odst. 1 věta prvá a § 167 odst. 1 o. s. ř.), není z
hlediska ust. § 238a a § 239 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst.
4 věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce
proti vyhovujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání podle ust.
§ 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné.
Jestliže žalobce podal odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně,
jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 30.800,- Kč s příslušenstvím,
a tedy v tomto rozsahu bylo soudem prvního stupně žalobě vyhověno, nebyl
žalobce k podání odvolání subjektivně oprávněn. K podání odvolání je totiž
oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím soudu prvního stupně
nastala újma; odvolání žalobce proto bylo v tomto rozsahu odvolacím soudem
zcela správně odmítnuto jako podané někým, kdo k tomu není oprávněn [§ 218
odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího
soudu podle § 243b odst. 1 část věty před středníkem a odst. 5 o. s. ř.
zamítl.
Dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
žaloba na zaplacení 30.800,- Kč byla zamítnuta, je přípustné podle § 238 odst.
1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu uvedeného ustanovení se jedná v
případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k
nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků
znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek
vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný
posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech
spokojit s písemným posudkem znalce. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je možno
znalecký posudek také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo
jinou institucí.
Protože zkoumání příčin, které vedou k určitému poškození zdraví, spadá do
oboru lékařské vědy, je třeba vycházet ze znaleckých posudků, jejichž obsah
shodně nasvědčuje tomu, že konkrétní úraz byl vyvolávajícím činitelem
poškození zdraví, resp. v daném případě jeho trvalých následků. Příčinná
souvislost mezi úrazovým dějem a poškozením zdraví musí však být najisto
postavena a nestačí pouhé připuštění možnosti zhoršení zdravotního stavu v
důsledku úrazu.
Přezkoumání závěrů znaleckého posudku ve smyslu ust. § 127 odst. 2 o. s. ř.
dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv.
revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním
nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je
třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké
posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se
nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro
rozhodnutí.
Dovolatel především namítá, že odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku
Univerzity, aniž vzal v úvahu předchozí znalecké posudky, a rovněž se nezabýval
listinnými důkazy, které přehlíží i předmětný znalecký posudek.
Znalecký posudek lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci byl
vypracován na základě usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 12.
6. 1995, č. j. 4 C 234/91-138, kterým soud ustanovil pro revizi všech zjištění
a názorů z dosud podaných lékařských zpráv a posudků znalcem Lékařskou fakultu
UP a uložil jí, aby podala písemný znalecký posudek. Jak vyplývá z obsahu spisu
(z tzv. nálezové části posudku Univerzity), podkladem pro vypracování tohoto
ústavního posudku byl kromě obsahu soudního spisu též posudek MUDr. M. D.,
znalecký posudek MUDr. M. K., CSc., jakož i vyjádření MUDr. J. ze 3. 12. 1990 a
z 24. 11. 1994, oznámení o úrazu žalobce včetně popisu úrazového děje a hlášení
MUDr. Ch. z 26. 1. 1990, znalecký posudek MUDr. L., lékařské zprávy MUDr. D. ze
17. 10. 1994, odborné vyjádření ošetřujícího lékaře MUDr. Ch. z 21. 10. 1994,
rozhodnutí ČSSZ o přiznání plného invalidního důchodu, obsáhlá zdravotnická
dokumentace ZÚNZ UP D. R. (MUDr. K.) včetně zprávy z 26. 2. 1990, protokolu o
jednání posudkové komise SZ z 15. 5. 1990 a zpráv dalších lékařů, dále nález z
10. 3. 1994 chir. ambulance nemocnice v K., lékařské zprávy radiodiagnostické
kliniky FNsP v B. ze dne 15. 11. 1994 o vyšetření magnetickou rezonancí ( prof.
MUDr. B., DrSc.) a další vyšetření magnetickou rezonancí na klinice radiologie
LF UP dne 13. 5. 1996.
Je tedy zřejmé, že výtka dovolatele, že odvolací soud přehlédl řadu lékařských
nálezů, na něž dovolatel poukazuje ve svém dovolání, a že se jimi nezabývali
ani znalci Univerzity, není důvodná. Jestliže uvedené listiny byly podkladem
pro vypracování revizního znaleckého posudku v tom smyslu, že je znalci
Lékařské fakulty Univerzity Palackého v O. při posuzování zadaných otázek
zkoumali a vyvodili z nich vlastní odborné závěry, z nichž odvolací soud
vycházel, nelze dovodit, že by znalecké dokazování bylo neúplné, a odvolacímu
soudu nelze ani vytýkat, že by nějaké rozhodné skutečnosti, které byly v řízení
prokázány, pominul.
K námitce dovolatele, že nebyl odstraněn zásadní rozpor mezi znaleckými posudky
MUDr. K. a MUDr. D. na straně jedné a znaleckým posudkem Univerzity Palackého
na straně druhé, je třeba především uvést, že vzhledem k tomu, že znalec MUDr.
D. podal znalecký posudek mimo řízení na základě žádosti žalobce, nejedná se o
důkaz znaleckým posudkem ve smyslu ust. § 127 o. s. ř., nýbrž o důkaz listinou
podle § 129 o. s. ř. Závěr znalce MUDr. D. v jeho posudku ze dne 29. 5. 1991,
že nynější zdravotní stav žalobce (Bakerova cysta) je výhradně důsledkem úrazu
ze dne 22. 8. 1989, byl ostatně učiněn na základě pouze části zdravotnické
dokumentace žalobce (za dobu od 22. 8. 1989 do 31. 1. 1991), kterou měl znalec
k dispozici a kterou mu žalobce předložil.
Znalec Prof. Dr. M. K., CSc., ve svém posudku ze dne 4. 6. 1992, vypracovaném
na podkladě stručné anamnezy od žalobce, z níž vyplývalo, že žalobce s levým
kolenem nebyl nikdy léčen ani práce neschopen a před 22. 8. 1989 byl plně
zdráv, uvedl, že Bakerova cysta vznikla u žalobce sekundárně na podkladě
vnitřního traumatického postižení vnitřních struktur kolena a nešlo tedy o
primární diagnosu Bakerovy cysty, a že současný zdravotní stav a invalidita má
přímou a kauzální souvislost s úrazem ze dne 22. 8. 1989. Znalec MUDr. R. L.,
který ve svém posudku stanovil hodnocení trvalých následků úrazu v rozsahu 7 %,
uvedl, že by jeho hodnocení bylo možno považovat za odpovídající úrazu z 22. 8.
1989 za splnění 3 předpokladů : že kolenní kloub byl předtím zcela zdráv, že ke
vzniku Bakerovy cysty došlo jednoznačným úrazovým mechanismem a že stav
kolenního kloubu v době vyšetření nebyl způsoben či ovlivněn následným úrazovým
mechanismem nebo jeho trvalými následky.
Revizní posudek Univerzity byl vyžádán k odstranění rozdílných závěrů v
předchozích znaleckých posudcích, neboť ani soudem ustanovení znalci z oboru
ortopedie a traumatologie MUDr. K. a MUDr. L. nedospěli ke shodným a
jednoznačným závěrům. Jestliže revizní posudek Univerzity, který byl zpracován
nejen na podkladě předchozích posudků, ale i na podkladě obsáhlé zdravotnické
dokumentace žalobce za dobu od 4. 7. 1989 do 10. 3. 1994 včetně opakovaného
vyšetření magnetickou rezonancí dne 15. 11. 1994 a dne 13. 5. 1996 a po
zjištění, že žalobce utrpěl úraz levého kolena již 4. 7. 1989 s následnou
pracovní neschopností a další úraz pak 10. 3. 1994, uzavřel, že postižení
levého kolenního kloubu prokázané v r. 1994 a 1996 se nevztahuje k úrazu z 22.
8. 1989 a že tento úraz nezanechal žádný trvalý následek, nejedná se o rozpor
ústavního posudku se závěry předchozích znaleckých posudků v odpovědi na soudem
položenou otázku. Na rozdíl od závěru posudku znalce MUDr. K., který neměl k
dispozici údaje o předchozích zraněních levého kolena žalobce (stejně tak MUDr.
D.), lékařská komise univerzity vycházela z kompletní zdravotnické dokumentace
žalobce včetně údajů o jeho předchozím úrazu ze 4. 7. 1989 a o následném
zranění kolena 10. 3. 1994, takže její závěr vychází i z jiných, a to
úplnějších podkladů o předúrazovém stavu kolena a jeho poúrazových změn,
ovlivňujících současný zdravotní stav žalobce z hlediska trvalých následků, a
ve svém výsledku je shodný se závěrem posudku MUDr. L.
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem (§ 132 o. s. ř.) spočívá v posouzení, zda
závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda
bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým
posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat
věcnou správnost odborných závěrů.
Závěr revizního posudku, že nelze úrazu žalobce ze dne 22. 8. 1989 přiznat
žádný trvalý následek, který by byl s jistotou podmíněn právě tímto úrazem
(kromě jiného z toho důvodu, že tomuto úrazu těsně předcházel i jiný úraz
levého kolene dne 4. 7. 1989, a uvedené postižení levého kolene lze nejspíše
připsat až na vrub úrazu ze dne 10. 3. 1994), je podložen obsahem nálezové
části posudku a je řádně odůvodněn, a to i v doplňku posudku vyžádaném
odvolacím soudem k námitkám žalobce, z něhož vyplynulo, že pro úrazové
postižení vnitřního menisku dne 22. 8. 1989 nesvědčí výsledek chirurgického
vyšetření z 23. 8. 1989 a artrografického vyšetření ze 4. 9. 1989, ani další
vyšetření ortopedická v r. 1989 a ani zpráva o hospitalizaci v lednu 1990.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné hodnocení důkazů, jestliže za součást
svých skutkových zjištění vzal závěr revizního posudku, který byl učiněn na
základě podrobných a úplnějších podkladů, než jaké měli předchozí znalci k
dispozici, na tomto skutkovém základě dovodil, že žalobci nelze přiznat plnění
z pojistných smluv za trvalé následky úrazu z 22. 8. 1989, protože trvalé
následky tohoto úrazu nebyly prokázány. Příčinná souvislost mezi právě tímto
úrazem a onemocněním tzv. Bakerovou cystou by totiž musela být prokázána a
nestačí pouhé připuštění možnosti tohoto onemocnění v souvislosti s úrazem
žalobce dne 22. 8. 1989, přičemž důkazní břemeno o tom je na žalobci, kterého v
případě jeho neunesení stíhají nepříznivé procesní následky, spočívající v tom,
že jeho návrhu nemůže být vyhověno.
Pokud pak dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ust. § 241
odst. 3 písm. b) o. s. ř., protože v řízení nebyly provedeny všechny důkazy,
jejichž provedení navrhoval (výslech MUDr. Ch. a znalecký posudek z oboru
pracovního lékařství), ani tato námitka není opodstatněná.
Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést
všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout
o tom, které z těchto důkazů provede (srov. ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé
o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že lékařské zprávy ošetřujícího lékaře žalobce MUDr. Ch. byly
rovněž podkladem pro odborné závěry lékařské komise univerzity, není vadou
řízení, jestliže nebyl proveden důkaz jeho výslechem v řízení jako svědka, a
pokud jde o navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru pracovního lékařství, v
daném případě se jednalo o odborné ortopedické otázky, týkající se trvalých
následků předmětného úrazu, a nikoli o otázku, zda se jednalo o pracovní úraz,
a tento důkaz by tedy nesměřoval ke zjištění skutečností rozhodných pro
posouzení dané otázky. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
proto není naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů [§ 241 odst. 3 písm. b), c) o. s. ř.] správný, a proto bylo
dovolání žalobce v uvedeném rozsahu zamítnuto (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu