25 Cdo 590/2025

25 Cdo 590/2025-545

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobkyně: L. S., zastoupená JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem Poděbradova 2738/16, Ostrava, proti žalovaným: 1) STAVITELSTVÍ DANIEL STRYK s. r. o., se sídlem Soukenická 2082/7, Praha 1, IČO 27822699, a 2) Miloš Sopuch, se sídlem Nádražní 622, Štramberk, IČO 70315841, oba zastoupeni Mgr. Michalem Přibilem, advokátem se sídlem Kadláčkova 894/17, Kopřivnice, o zaplacení 500.932 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 192/2018, o dovolání žalobkyně a žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2024, č. j. 57 Co 88/2024-483, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2025, č. j. 25 Cdo 590/2025-529, se opravuje tak, že číslo jednací opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2024 uvedeného v záhlaví rozsudku, ve výroku II a v bodě 4 odůvodnění správně zní „č. j. 57 Co 88/2024-492“.

Ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu bylo v důsledku zjevné chyby v psaní (vynechání číslice 0) uvedeno nesprávné číslo jednací opravného usnesení vydaného Krajským soudem v Ostravě dne 23. 10. 2024 jako „č. j. 57 Co 88/224-492“ namísto správného „č. j. 57 Co 88/2024-492“. Tuto zjevnou nesprávnost proto předseda senátu Nejvyššího soudu tímto usnesením opravil podle § 164 a § 243c o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 1. 2026

JUDr. Robert Waltr předseda senátu

Odvolací soud po obsáhlé rekapitulaci dosavadního vývoje uvedl, že vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu učiněného okresním soudem, avšak zopakoval dokazování k otázce pasivní legitimace žalovaného 2) a dospěl k závěru, že žalovaný 2) není samostatným dodavatelem projektové dokumentace, nýbrž jako zaměstnanec žalované 1) ji pouze autorizoval a osvědčil v postavení odpovědného zástupce žalované 1). Odpovědná osoba však odpovídá pouze vůči podnikateli samotnému, nikoli vůči jeho zákazníkům.

Ve vztahu k žalované 1) uzavřel odvolací soud, že je za nezměněného skutkového stavu vázán právním závěrem dovolacího soudu, a tedy žalovaná 1) odpovídá za škodu způsobenou vadnou projektovou dokumentací a podle ní vadně provedenou rekonstrukcí, v jejímž důsledku nemohlo být vydáno kolaudační rozhodnutí jako klíčový podklad pro přiznání dotace. Současně s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu odmítl rovněž námitky žalované 1) ohledně přerušení příčinné souvislosti nezajištěním stavebního dozoru, spoluzpůsobení si škody samotnou žalobkyní a odpovědnosti profesionála za porušení své odborné péče.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázek procesního práva, a to otázky, zda zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu prolamuje bez dalšího nastalou koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle tvrzení žalobkyně přednesli žalovaní tvrzení o uzavření dohody o provedení práce až při jednání dne 21. 11. 2022, tedy po koncentraci řízení, a odvolací soud tak neměl k tomuto tvrzení vůbec přihlédnout (např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.

9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010). V případě, že by dovolací soud nevyhodnotil již tuto první námitku jako důvodnou, namítá žalobkyně, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když nezopakoval důkaz dohodou o provedení práce, z níž soud prvního stupně nevyvodil žádné skutkové zjištění, avšak učinil opačný skutkový závěr ohledně prokázání rozhodné skutečnosti, zda byl žalovaný 2) zaměstnancem žalované 1) (k tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12.

2009, sp. zn. 22 Cdo 4449/2007, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018). Za hlavní námitku však žalobkyně označila otázku hmotného práva společné a nerozdílné odpovědnosti žalovaného 2) společně s žalovanou 1), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od předchozího rozsudku v této věci, v němž již dovolací soud jednou konstatoval, že žalovaný 2) odpovídá za vadnou projektovou dokumentaci, případně se jedná o dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda odpovídá ve smyslu § 2630 odst. 1 písm. b) o.

z. vedle zhotovitele díla společně a nerozdílně i zodpovědný projektant (autorizovaný inženýr), jehož vlastnoručním podpisem a razítkem ČKAIT, je opatřena vadná projektová dokumentace, která zakládá protiprávní jednání projektanta způsobilé přivodit újmu objednateli, vystupuje-li tento projektant současně jako osoba odpovědná ve smyslu živnostenského zákona pro vázanou živnost zhotovitele v oboru projektová činnost. Podle žalobkyně bylo úmyslem zákonodárce při rekodifikaci rozšířit okruh subjektů odpovědných za vady díla v případě stavby a ochrana objednatele.

Ve smyslu quebeckého občanského zákoníku tedy má být odpovědnost architekta a inženýra dozorujícího stavbu společná a nerozdílná s ohledem na osobní odpovědnost zodpovědného projektanta. Opačný výklad je proti smyslu a logice ustanovení § 2630 odst. 1 o. z. Proto žalobkyně má za to, že výrok I napadeného rozsudku o nároku žalobkyně vůči žalovanému 2) spočívá na nesprávném právním posouzení věci – na nesprávném výkladu § 2630 odst. 1 písm. b) o. z., a navrhuje proto, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

6. Žalovaná 1) podala dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení. K přípustnosti dovolání neuvedla ničeho, ovšem z obsahu dovolání se podává, že měl odvolací soud pochybit při dokazování v takovém rozsahu, že má dovolací soud konstatovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dále žalovaná 1) předkládá vlastní závěry plynoucí z dokazování prokazující porušení povinnosti žalobkyní zabránit vzniku škody neumožněním opravy vad díla, a tedy zmařením získání dotace. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil výrok II rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalované 1) nejdříve poukázala na skutkové rozpory v dovolání žalované 1), následně konstatovala, že dovolání směřuje pouze do skutkových zjištění, nikoli do právního posouzení, a poté navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť neobsahuje vymezení přípustnosti podle § 237 o. s. ř.

8. Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že procesní námitky žalobkyně přípustnost dovolání založit nemohou, neboť v případě nových skutkových zjištění po koncentraci řízení šlo o doplnění rozhodných skutečností k prokázání zaměstnaneckého poměru žalovaného 2) a nic nebránilo doplnit dokazování s ohledem na obecné zásady civilního řízení. K nepřihlédnutí k důkazu okresním soudem uvedli, že ačkoliv soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že k dohodě o provedení práce nepřihlédl, je z téhož odůvodnění rovněž zřejmé, že tento důkaz hodnotil a shledal jej nevěrohodným, a tedy jej odvolací soud mohl hodnotit bez opakování dokazování. Podle žalovaných nemůže dopadat úprava § 2630 o. z. na projednávaný případ, neboť bylo prokázáno, že žalovaný 2) byl zaměstnancem žalované 1). Navrhli proto, aby dovolací soud odmítl dovolání žalobkyně a uložil jí náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud posoudil podaná dovolání a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“).

13. Takový údaj se však z dovolání žalované 1) nepodává. Žalovaná 1) pod bodem II Přípustnost dovolání pouze uvedla, že dovolání je podáváno oprávněnou osobou – žalovanou č. 1 ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Dovolání je podáváno z důvodu, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétní vymezení přípustnosti dovolání se tedy z obsahu dovolání nepodává, dále je v textu zjistitelné, že žalovaná 1) zpochybňuje pouze proces hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě měl být učiněn nesprávný závěr o skutkových zjištěních o odepření přístupu do domu žalobkyní a zmaření odstranění vad díla žalovanou. K tomu citovala rozhodovací praxi dovolacího soudu umožňující v případě, je-li mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními extrémní rozpor, zásah Nejvyššího soudu do procesu dokazování. Tvrzený rozpor však žalovaná zakládá na účelové interpretaci jen části důkazů, z nichž pro sebe vyvozuje příznivější hodnocení, aniž by reflektovala celkový průběh dokazování, z nějž jednoznačně vyplynulo, proč nebylo možno spravedlivě požadovat po žalobkyni součinnost a zpřístupnění domu. Námitky žalované 1) představují pouze námitky nesprávného hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě měl být učiněn nesprávný závěr o skutkových zjištěních, jež nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.

14. Dovolání žalované 1) tak nesplňuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 3 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř. pro vady odmítl.

15. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podaného žalobkyní.

16. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém závěru, že žalovaní prokázali, že žalovaný 2) byl zaměstnancem žalované 1), a proto nemůže žalobkyni odpovídat za škodu ani podle § 2630 o. z., který podle odvolacího soudu na tento případ nedopadá, ani podle § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb., který sice upravuje odpovědnost autorizované osoby za odbornou úroveň výkonu veškerých odborných činností poskytovaných v souvislosti s udělenou autorizací, za porušení obecně závazných právních předpisů při výkonu takových činností a za porušení vnitřních předpisů Komory, nicméně ve své druhé větě jednoznačně stanoví, že odpovědnost podle obecných předpisů tím není dotčena. Tento zákon tak neupravuje, vůči komu autorizovaná osoba odpovídá, toto vyplývá právě z obecných předpisů, tedy mimo jiné zákoníku práce a zákoníku občanského. Ke skutkovému závěru, že žalovaný 2) byl zaměstnancem žalované 1) dospěl odvolací soud až ve druhém řízení před odvolacím soudem, jelikož tvrzení, že žalovaný 2) byl na základě dohody o provedení práce datované dne 1. 2. 2014 zaměstnancem žalované 1) přednesli žalovaní až po zrušení předchozího zamítavého rozsudku okresního soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2949/2021, a to podáním ze dne 14. 11. 2022, a při jednání před okresním soudem dne 21. 11. 2022.

17. Dovolání žalobkyně je přípustné jak pro řešení otázky procesního práva prolomení koncentrace řízení před soudem prvního stupně podle ustanovení § 118b o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak pro řešení otázky povinnosti autorizovaného inženýra, který zpracoval stavební dokumentaci pro jejího dodavatele, k náhradě škody způsobené objednateli vadnou dokumentací, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v daných skutkových souvislostech řešena. IV. Důvodnost dovolání

18. Dovolání žalobkyně je důvodné.

19. Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 2.

20. Podle § 2630 odst. 1 o. z. bylo-li plněno vadně, je vzhledem k tomu, co sám dodal, zavázán se zhotovitelem společně a nerozdílně a) poddodavatel zhotovitele, ledaže prokáže, že vadu způsobilo jen rozhodnutí zhotovitele nebo toho, kdo nad stavbou vykonával dozor, b) kdo dodal stavební dokumentaci, ledaže prokáže, že vadu nezpůsobila chyba ve stavební dokumentaci, a c) kdo prováděl dozor nad stavbou, ledaže prokáže, že vadu stavby nezpůsobilo selhání dozoru. Podle odst. 2 se zhotovitel zprostí povinnosti z vady stavby, prokáže-li, že vadu způsobila jen chyba ve stavební dokumentaci dodané osobou, kterou si objednatel zvolil, nebo jen selhání dozoru nad stavbou vykonávaného osobou, kterou si objednatel zvolil.

21. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

22. Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí podle § 2914 o. z. škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

23. Dle § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (autorizační zákon), autorizovaná osoba odpovídá za odbornou úroveň výkonu veškerých odborných činností poskytovaných v souvislosti s udělenou autorizací, za porušení obecně závazných právních předpisů při výkonu takových činností a za porušení vnitřních předpisů Komory. Odpovědnost podle obecných předpisů tím není dotčena.

24. K první dovolací námitce žalobkyně o porušení zásady koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. provedením důkazů k prokázání tvrzení o zaměstnaneckém poměru žalovaného 2) vůči žalované 1) lze konstatovat, že podle odborné literatury znamená koncentrace nejenom povinnost účastníků předložit včas tvrzení a důkazní návrhy, ale také (nebo spíše především) důležitý závazek pro soud. Spočívá v povinnosti rozhodnout až na výjimky při prvním jednání ve věci. Jinak řečeno: zákon nutí účastníky, aby včas "odkryli procesní karty", a soud, aby postupoval koncentrovaně a v reálném čase rozhodl. Koncentrace řízení znamená, že účastníci mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (do konce následně stanovené lhůty), jestliže soud předtím neprovedl přípravné jednání podle § 114c. Negativně vymezeno – jde o tzv. zákaz novot po dosažení koncentračního bodu. Z toho pak plyne, že soud k později uváděným tvrzením a důkazním návrhům nepřihlíží (srov. Jirsa, J., a kol. Občanské soudní řízení, soudcovský komentář. Kniha I. Vydání čtvrté. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 795-796 [dostupné též v systému ASPI, komentář k § 118b odst. 1]).

25. Podle dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněného pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč. pak platí, že z ustanovení § 118a odst.1 a 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 8. 2012 (znění odst. 1 nedoznalo změn – pozn. dovolacího soudu) mimo jiné – jak uvedeno výše – vyplývá, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, účastníci mohou uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé a označovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností o věci samé jen v případech stanovených zákonem, jinak soud k jejich tvrzením o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé a k označení důkazů k prokázání skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé nepřihlíží (a postupuje tedy stejně, jako kdyby vůbec nebyly učiněny).V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též § 101 odst. 1 a § 120 odst.1 o.

s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů.

Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Protože v tzv. sporném řízení dopadají povinnost tvrzení a důkazní povinnost (a jim odpovídající břemeno tvrzení a důkazní břemeno) na strany sporu odlišně, jsou povinnost tvrzení a důkazní povinnost také určující pro vymezení, vůči které ze stran sporu a o čem nastává tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o.

s. ř. Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, tedy účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení proto nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu.

26. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, konstatoval, že zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou. Nelze proto souhlasit s odvolacím soudem, že předložení „rozhodujícího důkazu“ až v odvolacím řízení nemůže jít k tíži žalobce. Zásada koncentrace řízení je zákonným zákazem adresovaným soudu, podle něhož ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nelze přihlížet, a nedává soudci prostor k uvážení.

Zásada neúplné apelace pak připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení, a to pouze ve výjimečných případech taxativně uvedených v § 205a o. s. ř. Naproti tomu, skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, které ale nastaly před jeho vyhlášením, lze uplatnit pouze žalobou na obnovu řízení, budou-li splněny i další předpoklady vyžadované § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud za dané procesní situace odvolací soud připustil žalobcem nově předložené důkazy, prolomil zásadu neúplné apelace, když připuštění takových důkazů ani jako výjimečné neodůvodnil.

Tímto postupem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.

27. V nálezu ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 2901/23, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že otázka zákazu tzv. novot (nových tvrzení a důkazů), provádění dalšího dokazování po dosažení "koncentračního bodu", nebo až v odvolacím řízení, kterou odvolací soudy často řeší ad hoc, se přímo týká práva účastníků na spravedlivý proces a zásady rovnosti zbraní v civilním řízení soudním. Dále pak v bodech 43 a 44 odůvodnění uvedl, že má-li být nalézací řízení standardně zkoncentrováno nejpozději do skončení prvního jednání, musí soudy plnit svoji poučovací povinnost ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (§ 118a odst. 1 a 3 o.

s. ř.) takovým způsobem, aby zákonná koncentrace skutečně nastala a její smysl mohl být zachován. Na jednu stranu platí, že řádné poučení ze strany soudu ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je předpokladem pro zákonnou koncentraci řízení; na druhou stranu je soud při poučování omezen okamžikem koncentrace, po kterém standardně další výzvu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů nemůže účastníkům poskytovat. České pojetí procesní koncentrace vychází navíc z předpokladu, že jde o koncentraci "zákonnou", která nastává přímo ze zákona, bez ohledu na to, zda si ji soudce či účastnící přejí.

Z pohledu zásady rovnosti zbraní (a spravedlivého procesu v širším slova smyslu) není možné koncentraci řízení opakovaně prolamovat (oddalovat či obcházet) nepřiměřeným poučováním účastníků řízení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Takový postup by totiž byl v rozporu se smyslem zákonné koncentrace nalézacího řízení a nepřiměřeně by nabourával meze poučovací povinnosti nalézacího soudu ve smyslu modifikované projednací zásady ovládající civilní spor. Soud poučovat má, ale jenom ve správný čas, citlivě, a tak, aby neporušoval zásadu rovnosti účastníků.

28. Aplikací uvedených základních zásad civilního sporného řízení a závazných právních závěrů dovolacího i Ústavního soudu na projednávanou věc lze konstatovat následující. Žalobkyně již v žalobě od počátku tvrdila, že žalovaná 1) jako podnikající mj. v oboru projektová činnost ve výstavbě se zavázala pro ni mj. obstarat projektovou dokumentaci na provedení díla. Tuto dokumentaci pro žalovanou 1) zpracovala osoba s ní spolupracující prostřednictvím výkonu činnosti odpovědného zástupce pro danou živnost jako autorizovaný projektant – žalovaný 2), který vyhotovil projektovou dokumentaci jako osoba podnikající a vybraná žalovanou 1), proto tedy odpovídá za škodu společně a nerozdílně. K prokázání uvedených skutečností žalobkyně předložila mj. vyjádření České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě ze dne 24. 11. 2016, z níž se podává, že žalovaný 2) jako autorizovaná osoba porušil technické předpisy pro obytné podkrovní prostory a bude potrestán pro porušení předpisů Komory, a dále protokol o místním šetření ze dne 6. 2. 2017, v němž bylo konstatováno mimo jiné, že žalovaná 1) má k výkonu vázané živnosti jediného odpovědného zástupce, kterým je žalovaný 2). Za této procesní situace je podstatné posouzení, zda žalovaný 2) nemá za škodu tvrzenou žalobkyní odpovídat z toho důvodu, že v rozhodné době byl zaměstnancem žalovaného 1), že měl uzavřenu dohodu o provedení práce, na jejímž základě pro žalovanou 1) vykonával činnosti jako odpovědná osoba podle živnostenského zákona, a tedy za škodu způsobenou porušením povinnosti vykonávat vázanou živnost v náležitém odborném standardu odpovídá přímo žalovaná 1), jak uzavřel odvolací soud.

29. Žalovaní však žádné skutkové tvrzení umožňující uvedený závěr neučinili, a tedy k němu ani nenavrhovali důkazy, přestože v případě pravosti dohody o provedení práce ze dne 1. 2. 2014 uzavřené mezi nimi ji již museli mít k dispozici a mohli ji předložit. Ve vyjádření k žalobě ze dne 1. 11. 2018 žalovaní uvedli, že k odpovědnosti žalovaného 2) namítají, že žalovaný 2) není autorem (což žalobkyně ani netvrdila), a tedy ani dodavatelem projektové dokumentace. Žalobkyně tvrdila, že projektovou dokumentaci pro žalovanou 1) zpracoval žalovaný 2) jako její odpovědný zástupce.

30. Jelikož žalovaní neuplatnili tvrzení o pracovním poměru žalovaného 2) již v prvním řízení před soudem prvního stupně, nejpozději po poučení soudu o zákonné koncentraci podle § 118b odst. 1 o. s. ř. na jednání dne 11. 9. 2019, jedná se o nepřípustnou novotu ve smyslu výše citované rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Neměl k ní přihlížet již soud prvního stupně bez dalšího, aniž by prováděl dokazování a hodnotil pravost předložené dohody o provedení práce. Ačkoli tak učinil, vzhledem k obsahu spisu a ostatním důkazům posléze dospěl k závěru o nevěrohodnosti tohoto nového tvrzení. Tedy nepřihlédl k tomuto novému skutkovému tvrzení žalovaných, byť z jiného důvodu, než je nepřípustné uplatnění novot po koncentraci řízení. Odvolací soud však tuto vadu řízení sám nenapravil, a naopak prováděl dokazování k tomuto novému tvrzení žalovaných a učinil z něj skutkový závěr, jež však žalovaní netvrdili a neprokazovali do skončení prvního jednání ve věci, a tedy sám zatížil řízení vadou, jež mohla mít a měla vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006).

31. Ani zrušení předchozích rozsudků a vrácení věci k novému řízení dovolacím soudem není samo o sobě důvodem k prolomení koncentrace řízení.

Důvodem zrušení rozsudku nebylo nesprávné právní posouzení již učiněného skutkové tvrzení žalovaných o zaměstnaneckém poměru žalovaného 2), nýbrž skutečnost, že ačkoli žalobkyně tvrdila a důkazně doložila naplnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou žalovanými, nalézací soudy se s tímto skutkovým stavem relevantním způsobem právně vůbec nevypořádaly, a naopak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem uzavřely, že si za škodu může žalobkyně sama. Mimo jiné s odkazem na tvrzení, že žalobkyně zplnomocnila žalovanou 1) pouze k podání žádosti o poskytnutí dotace, nikoli pro celé řízení, přestože žalovaní před koncentrací řízení tvrdili, že žalovaná 1) byla zmocněna pro celé dotační řízení a za žalobkyni úspěšně žádala o první prodloužení lhůty k doplnění podkladů pro přiznání dotace, ačkoli i toto skutkové tvrzení žalovaní účelově změnili až po zákonné koncentraci řízení, a aniž se s tímto rozporem odvolací soud jakkoli vypořádal v odůvodnění předchozího zamítavého rozsudku [ani se skutečností, že podle podmínek programu NZÚ byla jedním z dokumentů vyžadovaných při podání žádosti plná moc s ověřenými úředními podpisy zmocnitele a zmocněnce (bod 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a plná moc udělená žalobkyní dne 22.

12. 2014 Ing. Liboru Cziepovi jako zástupci žalované 1) nebyla opatřena úředně ověřenými podpisy].

32. Zrušení a vrácení věci nadřízeným soudem samo o sobě nemá za následek prolomení koncentrace, došlo-li k ní ze zákona v souvislosti se skončením prvního roku (§ 118b, § 114c). Koncentrace pomíjí jen ve vztahu ke skutkovým závěrům, které nadřízený soud pokládá za nesprávné nebo za předčasné. Není nastolena ani vůči okolnostem, jež nadřízený soud na rozdíl od soudu nižší instance pokládá za relevantní podle hmotného práva a ohledně kterých právě pro nesprávný hmotněprávní názor soudu nižšího stupně nedošlo ke koncentraci řízení, neboť účastníci o jejich důležitosti nebyli poučeni podle § 118a odst. 1až 3 o. s. ř. (Svoboda, Karel. § 118b [Koncentrace řízení, první jednání]. In: Svoboda, K., a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 29.)

33. Z uvedeného vyplývá, že již první námitka žalobkyně, že odvolací soud svým postupem porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, prolomil princip koncentrace civilního nalézacího řízení a princip neúplné apelace, protože přistoupil k doplnění dokazování ohledně nepřípustně uplatněné novoty, což mělo za následek změnu výsledku řízení a úspěch žalovaného 2) ve sporu, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i soudu Ústavního a aplikoval procesní pravidla nepřiměřeně, v rozporu s legitimním očekáváním žalobkyně, je důvodná.

34. Již z uvedeného důvodu nemůže rozsudek odvolacího soudu obstát, a proto je bezpředmětná druhá námitka žalobkyně o porušení povinnosti zopakování důkazu v odvolacím řízení v případě, kdy soud prvního stupně k důkazu nepřihlédl a neučinil z něj žádné skutkové zjištění, jelikož odvolací soud vůbec k dokazování ohledně nepřípustných novot neměl přistoupit.

35. Kromě toho odvolací soud pochybil i při hmotněprávním posouzení věci.

36. Podstatou posouzení odpovědnosti žalovaného 2) za vadně vypracovanou projektovou dokumentaci, dle níž byla vadně provedená rekonstrukce nesplňující požadavky stavebních předpisů vykonaná žalovanou 1) neumožňující žalobkyni získat kolaudační rozhodnutí, a tedy maximální dotaci z programu Nová zelená úsporám, je otázka posouzení odpovědnosti pomocníka při činnosti pro osobu hlavní, tzv. principála.

37. V projednávané věci není sporu o tom, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Původní právní úprava zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013, obsahovala kogentní úpravu odpovědnosti za škodu zaměstnance podle § 420 odst. 2 obč. zák., dle níž škoda byla způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídaly; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů nebyla tím dotčena.

38. Platný občanský zákoník však citované kogentní ustanovení o vyloučení odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou při výkonu práce pro zaměstnavatele neobsahuje. V odborné literatuře se objevily názory, že občanský zákoník nově obecně umožňuje, aby se poškozený domáhal náhrady škody vedle principála i přímo vůči jeho pomocníkovi, a soustředila se v této souvislosti na výklad § 2914 o. z., který upravuje deliktní odpovědnost principálů za delikty jejich pomocníků. Ve vztahu k zaměstnancům, jedné z nejvýznamnějších podmnožin pomocníků, byl tento výklad od počátku kontroverzní [srov. Král, T. a Sztefek, M. K přímé odpovědnosti zaměstnance (či jiného pomocníka) za škodu. Právní prostor. 22. 12. 2021, dostupné na: https://www.pravniprostor.cz/clanky/pracovni-pravo/k-prime-odpovednosti-zamestna nce-ci-jineho-pomocnika-za-skodu].

39. K výkladu otázky odpovědnosti pomocníka a osoby hlavní (tzv. principála) podle § 2914 o. z. následně přistoupil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, uveřejněném pod číslem 51/2022 Sb. rozh. obč. Podle citovaného rozhodnutí újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel. Současně dovolací soud konstatoval, že v obecné rovině je nutné přijmout závěr, že poškozenému současná právní úprava zásadně neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi. Takové řešení odpovídá rovněž i trendům v zahraničních jurisdikcích, když vyloučení odpovědnosti pomocníka v předešlém občanském zákoníku při všech stupních zavinění bylo z komparativního hlediska zcela ojedinělé (viz Sztefek, M. Deliktní odpovědnost principálů za pomocníky: srovnávací a právně-ekonomická analýza § 2914 ObčZ. Právní rozhledy, 2017, č. 1, s. 6-13).

40. Na toto rozhodnutí následně navázal dovolací soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, v němž konstatoval, že při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. je třeba vycházet z toho, že právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní. V tam posuzované věci byl žalovaný nejen zaměstnancem společnosti provozující vozidlo způsobivší škodu, ale také jejím jednatelem a jediným společníkem. Za těchto okolností nelze pracovní činnost žalovaného 1) u uvedené společnosti považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť žalovaný 1) byl osobou ovládající společnost, ve které byl také zaměstnán.

41. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 612/2022, pak řešil případ odpovědnosti honebního starosty zastupujícího navenek honební společenstvo. Dospěl k závěru, že ustálená judikatura dále staví na východisku, že obecně současná právní úprava neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi podle § 2914 věty první o. z., což § 167 o. z. nevylučuje. Rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost honebního společenstva, nebo zda bude samostatnost žalovaného důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě, odvisí od míry jeho autonomie nebo závislosti vůči honebnímu společenstvu. Protože se soudy těmito otázkami nezabývaly, je jejich právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné a uplatněný dovolací důvod je tím naplněn.

42. V rozsudku ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2613/2022, pak dovolací soud dále rozvedl, že při posouzení odpovědnosti pomocníka bude rozhodné zejména, zda pomocník (ať již osoba fyzická nebo právnická) provádí činnost pro jinou fyzickou (právnickou) osobu podle jejích pokynů či příkazů, pod její odpovídající kontrolou a je vůči ní v podřízeném postavení. V tam posuzované věci založil odvolací soud svůj závěr o věcné pasivní legitimaci mj. na závěru o specialitě zákona o zdravotních službách ve vztahu k občanskému zákoníku. Proto uzavřel, že poskytuje-li lékař zdravotní služby jako odborný zástupce právnické osoby podle § 12 zákona o zdravotních službách (ať již v pozici zaměstnance, jednatele, společníka, či na jiném smluvním základě ve vztahu ke společnosti), neodpovídá za újmu způsobenou při poskytování zdravotních služeb vůči třetí osobě. Nejvyšší soud však v citovaném rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud nesprávně vyložil § 12 zákona o zdravotních službách, jde-li o pojem odborného zástupce. Jde o nezbytnou veřejnoprávní podmínku pro to, aby se subjekt mohl stát poskytovatelem zdravotních služeb. Odborný zástupce ve smyslu výše citovaných ustanovení je garantem určité konkrétní odbornosti, který poskytovateli zdravotních služeb umožňuje, aby v této odbornosti poskytoval zdravotní péči a nijak přímo nesouvisí s odpovědností poskytovatele za případnou újmu, jež by vznikla pacientovi při postupu non lege artis. Protože v dané věci jde o soukromoprávní vztah, není ustanovení § 12 odst. 2 zákona o zdravotních službách pro posouzení odpovědnosti lékaře, který pacienta léčil jako pomocník osoby hlavní, za újmu způsobenou postupem non lege artis rozhodné. Nejvyšší soud uzavřel, že vykonává- li společník nebo statutární zástupce poskytovatele zdravotních služeb současně pro tohoto poskytovatele i odbornou lékařskou činnost jako pomocník ve smyslu § 2914 odst. 1 o. z., nese podle § 2910 o. z. odpovědnost za případné porušení povinnosti postupovat při léčení lege artis.

43. I kritici této judikatury připouštějí, že přenos rizika vzniku škod v rámci výkonu závislé práce na zaměstnavatele je ospravedlněn tím, že zaměstnavatel iniciuje výkon práce, je nositelem organizační nadřízenosti, která mu umožňuje toto riziko efektivně ovládat, zaměstnanec vykonává práci v zájmu zaměstnavatele a zaměstnanec má být chráněn před neúnosnou hospodářskou zátěží (viz Bezouška, P. Vlastní odpovědnost pomocníka za delikt – stav české judikatury, Právní rozhledy, 2025, č. 22, s. 723-726).

44. V rozhodovací praxi dovolacího soudu však dosud nebyl řešen případ odpovědnosti projektanta (autorizovaného inženýra), jehož vlastnoručním podpisem a razítkem ČKAIT je opatřena vadná projektová dokumentace, dle níž byla vadně provedena rekonstrukce stavby, vystupuje-li tento projektant současně jako osoba odpovědná ve smyslu živnostenského zákona pro vázanou živnost zhotovitele v oboru projektová činnost, a otázka jeho odpovědnosti ve smyslu § 2630 odst. 1 písm. b) o. z. vedle zhotovitele díla.

45. Okresní soud po zrušení předchozích rozsudků dovolacím soudem na svém prvním jednání dne 21. 11. 2022 současně poučil účastníky řízení, že pokud jde o žalovaného 2), bude soud přihlížet k judikatuře Nejvyššího soudu, mj. rozhodnutí 25 Cdo 1029/2021. Následně ve svém rozhodnutí k odpovědnosti žalovaného 2) konstatoval v bodě 80 svého odůvodnění, že žalobkyně prokázala, a to projektovou dokumentací pro žádost o podporu v programu Nová zelená úsporám (viz i souhlas stavebního úřadu a odpověď na stížnost ze dne 14. 10. 2016 České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě), že odpovědným projektantem projektu s vadnou světlou výškou byl žalovaný 2). Žalovaný 2) je tak dle § 2630 odst. 1 písm. b) o. z. a § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb. odpovědný za vady projektu vedle zhotovitele (žalované 1). Osoba odpovědná za vady je i odpovědná ve smyslu § 2910 o. z. za škodu v důsledku vadné projektové dokumentace vzniklou, a to dle § 2915 o. z. společně a nerozdílně s žalovanou 1), ledaže by bylo prokázáno vyloučení odpovědnosti s ohledem na speciální úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021). V dalších bodech se poté věnoval věrohodnosti skutkového tvrzení o pracovním poměru žalovaného 2), dospěl k závěru, že toto tvrzení není pravdivé, a uzavřel, že žalovanému 2) se nepodařilo prokázat jeho tvrzení o vyloučení jeho odpovědnosti z důvodu nevypracování projektové dokumentace a z důvodu jeho podřízeného postavení vůči žalované 1).

46. Odvolací soud však na základě nepřípustného prolomení koncentrace řízení přehodnotil skutkový závěr ohledně existence zaměstnaneckého poměru žalovaného 2) a bez dalšího vyloučil jeho odpovědnost, aniž by konkrétně rozvedl, z jakého důvodu v postavení zaměstnance neodpovídá. V odůvodnění se věnuje pouze vysvětlení procesních otázek zopakování důkazů v odvolacím řízení a hodnocení listinných důkazů, aniž by uvedl, zda se zabýval otázkou míry autonomie žalovaného 2), jeho podřízenosti a vázanosti pokyny zaměstnavatele ve smyslu výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rovněž se nevypořádal s tvrzením žalované 1), že žalovaný 2) měl samostatné postavení, vzhledem k tomu, že on byl garantem projektu, a proto po něm chtěli, ať si vše, co se týká projektu, vyřeší sám (viz výpověď jednatele žalované 1) na č. l. 264).

47. Protože se odvolací soud těmito otázkami nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné a uplatněný dovolací důvod je tím naplněn. V. Závěr

48. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jsou důvodné námitky dovolatelky o nesprávném právním posouzení otázky prolomení koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. a otázky odpovědnosti pomocníka – autorizovaného inženýra – odpovědného za odborný standard konkrétní odbornosti podle § 2914 o. z. ve spojení s § 2630 odst. 1 písm. b) o. z., při jejímž řešení odvolací soud nehodnotil rozhodná kritéria pro založení pomocníkovy vlastní povinnosti k náhradě škody spolu s osobou hlavní.

49. V dalším řízení odvolací soud důsledně v souladu s předestřenou judikaturou dovolacího soudu učiní patřičné právní závěry o postavení žalovaného 2) jako samostatného či nesamostatného pomocníka podle § 2914 o. z. a jako dodavatele projektové dokumentace podle § 2630 odst.1 písm. b) o. z. Vzhledem k výše uvedené koncentraci řízení a zákazu novot již v dalším řízení nebude odvolací soud přihlížet k tvrzenému pracovnímu poměru žalovaného 2) na základě dohody o provedení práce.

50. Jelikož právní posouzení nároku žalobkyně proti žalovanému 2) není správné, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích týkajících se žalovaného 2), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

51. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 12. 2025

JUDr. Robert Waltr předseda senátu