25 Cdo 593/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené
u Okresního soudu v Olomouci podle sp. zn. 22 C 179/2000, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 9.
2002, č. j. 40 Co 153/2001 - 85, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
úroku z prodlení z částky 96.525,- Kč za den 24. 7. 2000 zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody proti
státu, která mu měla být způsobena postupem celních orgánů při vydání
rozhodnutí o dodatečném vyměření cla a DPH v částce 96.525,- Kč, jež
představuje „cenu peněz“ za dobu od 11. 9. 1998 do 17. 11. 1999, které si byl
nucen na tyto platby půjčit. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že třemi
dodatečnými platebními výměry Celního úřadu O. ze dne 15. 5. 1998 byla žalobci
uložena povinnost zaplatit clo a DPH ve výši 51.824,- Kč, 165.951,- Kč a
5.823,- Kč. Za účelem jejich úhrady si od fyzické osoby půjčil částku 225.000,-
Kč na dobu od 8. 9. 1998 do 31. 8. 1999 se smluveným úrokem ve výši 3% za každý
měsíc podle smlouvy o půjčce ze dne 8. 9. 1998; uvedenou částku žalobce dne 11.
9. 1998 na clu a DPH zaplatil a půjčené peníze věřiteli vrátil dne 7. 11. 1999,
tj. po splatnosti sjednané ve smlouvě, a to s úroky celkem ve výši 96.525,- Kč.
Odvolání žalobce proti uvedeným rozhodnutím Celního úřadu O. ze dne 15. 5. 1998
byla třemi rozhodnutími Celního ředitelství O. ze dne 31. 7. 1998 zamítnuta. K
návrhu žalobce byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 1999, č.
j. 22 Ca 444/98, předmětná tři rozhodnutí Celního ředitelství O. zrušena pro
nepřezkoumatelnost a věci byly vráceny tomuto orgánu k dalšímu řízení. Následně
pak Celní ředitelství O. rozhodnutím ze dne 31. 8. 1999 uvedená rozhodnutí
Celního úřadu O. ze dne 15. 5. 1998 zrušil. Poté třemi rozhodnutími Celního
úřadu O. ze dne 13. 9. 2000 byla žalobci znovu doměřeno clo a DPH ve výši
51.824,- Kč, 165.951,- Kč a 5.823,- Kč. Soud prvního stupně posoudil nárok
žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), a dovodil, že je dána odpovědnost žalované za škodu, neboť bylo vydáno
nezákonné rozhodnutí, proti němuž žalobce podal řádný opravný prostředek a
které bylo pro nezákonnost zrušeno, a žalobci v příčinné souvislosti s tímto
rozhodnutím vznikla škoda. Ta představuje sjednaný úrok ze smlouvy o půjčce ze
dne 8. 9. 1998 ve výši 79.476,- Kč za dobu od 8. 9. 1998 do 31. 8. 1999; nárok
žalobce na zaplacení dalšího úroku ve výši 17.049,- Kč nepovažoval soud prvního
stupně za opodstatněný, neboť tuto částku musel žalobce zaplatit z důvodu, že
byl v prodlení s úhradou dluhu, jenž svému věřiteli splnil až dne 17. 11. 1999.
Za neopodstatněnou shledal soud námitku žalované o absolutní neplatnosti
smlouvy o půjčce podle § 39 obč. zák. z důvodu sjednané výše úroků ve výši 3 %
měsíčně, tj. 36 % ročně, neboť takto sjednaný úrok vzhledem k okolnostem, za
nichž smlouva byla uzavřena, tj. délky lhůty, ve které měl žalobce plnit
povinnosti uložené mu nezákonnými rozhodnutími a výši tohoto plnění,
nepovažoval za nepřiměřeně vysoký. Vzhledem k tomu, že žalobce nárok a náhradu
škody u žalované řádně uplatnil ve lhůtě 6 měsíců podle § 15 odst. 2 zák. č.
82/1998 Sb., je žalovaná od 25. 7. 2000 s plněním v prodlení, a žalobce má
tudíž nárok i na zaplacení úroků z prodlení z přisouzené částky 79.476,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci
rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č. j. 40 Co 153/2001 - 85, změnil rozsudek soudu
prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho závěry
právními. Vycházeje z ust. § 8 zák. č. 82/1998 Sb. poukázal na to, že
rozhodnutí Celního ředitelství O. ze dne 31. 7. 1998 bylo sice rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 444/98, zrušeno a
věci byly vráceny tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení, avšak krajský soud
v tomto rozhodnutí vyslovil hodnotící úsudek nikoliv ve vztahu k nezákonnosti
rozhodnutí Celního ředitelství O. spolu s rozhodnutími Celního úřadu O., nýbrž
dovodil, že tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť správní spis
neobsahuje dostačující důkazy pro závěry celních orgánů. Celní ředitelství O.
posléze rozhodnutím ze dne 31. 8. 1999 zrušil dříve vydaná rozhodnutí Celního
úřadu O., který v zahájeném celním řízení nadále pokračuje, o čemž svědčí nově
vydaná rozhodnutí v téže věci, jenž žalobce napadl zákonnými opravnými
prostředky, o nichž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Z toho je zřejmé, že
žalobce jako účastník zahájeného a doposud probíhajícího celního řízení
nevyčerpal všechny zákonné prostředky a že předchozí rozhodnutí celních orgánů
nejsou konečnými rozhodnutími. Tato rozhodnutí ani nebyla prohlášena za
nezákonná a žalobci z nich nemohla vzniknout škoda. Odvolací soud dospěl k
závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle § 7 a 8 zákona č.
82/1998 Sb. nebyly splněny, a dovodit nelze ani odpovědnostní vztah z
nesprávného úředního postupu při výkonu veřejné moci podle § 13 tohoto zákona,
neboť shromažďuje-li příslušný orgán státu podklady (důkazy) pro své
rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti a právně je posuzuje, jde o činnost
přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto
postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z
hlediska odpovědnosti státu podle § 7 a 8 cit. zákona.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn, podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř. Za nesprávný považuje názor krajského soudu, že řízení před celními
orgány dosud nebyla skončena. Namítá, že byla-li vydána nová rozhodnutí, je
zřejmě, že se tak stalo v nově zahájených řízeních, o čemž svědčí i skutečnost,
že mu bylo vráceno zaplacené clo a DPH, doměřená původními rozhodnutími, takže
pokud by se jednalo o totožná řízení, neměly by celní orgány důvod tyto platby
vracet. Okolnost, že o opravných prostředcích proti nově vydaným rozhodnutím
Celního úřadu O. nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, je pro posouzení dané věci
zcela bez významu. Dále namítá, že rozhodnutí Celního ředitelství O. bylo sice
zrušeno pro nepřezkoumatelnost, to však neznamená, že by se stát svojí
odpovědnosti zprostil jen odkazem na to, že rozhodnutí není nezákonné, ale
pouze nepřezkoumatelné, neboť oba tyto případy vyvolávají stejné právní
následky spočívající ve zrušení rozhodnutí. Postupovaly-li by správní orgány v
souladu se zákonem, nebyla by jejich rozhodnutí jako nepřezkoumatelná zrušena.
Poukazuje na ust. § 32 odst. 1 věta první zák. č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), ze kterého vyplývá povinnost těchto orgánů zjistit přesně
a úplně skutečný stav věci a za tím účelem opatřit potřebné podklady pro
rozhodnutí. Jestliže takto správní orgán nepostupoval, pak jednal v rozporu se
zákonem, a tedy nezákonně. Výklad zákona č. 82/1998 Sb. podaný odvolacím soudem
je proto formální a nerespektuje samotný smysl zákona; úmysl zákonodárce
směřoval ke stanovení odpovědnosti státu jako nositele vrchnostenské správy
vykonávané prostřednictvím jeho orgánů v případech, kdy tyto orgány svým
jednáním způsobí škodu. O takovou situaci se právě v daném případě jedná, neboť
nerespektováním platných právních předpisů ze strany celních orgánů byla
žalobci způsobena škoda. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném
výroku zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
advokátem, a že je proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 79.476,- Kč s příslušenstvím
změněn, přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu v tomto rozsahu podle § 242 o. s. ř. ve znění účinném do 31.
12. 2000 a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s.
ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci
aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil.
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou
rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že předmětná rozhodnutí byla vydána dne 15. 15. 1998,
resp. 31. 7. 1998, tj. již za účinnosti zák. č. 82/1998 Sb., řídí se uplatněný
nárok na náhradu škody tímto předpisem, jak soudy obou stupňů správně dovodily.
Podle § 5 zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“) stát odpovídá za
podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a)
rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení
nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 2 zákona
odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat
proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo
opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný
prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Podle odst. 3 tohoto
ustanovení byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez
ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno
nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
Prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím podle citovaného zákona (specifickou součástí je odpovědnost za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě a trestu) je existence
rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní
normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech
individuálních subjektů. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje žádný
negativní výčet dotčených rozhodnutí, vztahují se na jakýkoliv akt aplikace
práva, včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu řízení. Za
nezákonné ve smyslu ust. § 8 cit. zákona však nelze považovat takové rozhodnutí
orgánu státu, které sice bylo (pro nezákonnost) zrušeno, avšak orgán státu po
jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje.
Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je ovšem
dána jen za splnění dalších předpokladů, tedy že poškozenému vznikla škoda
(majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s
nezákonným rozhodnutím.
K námitkám v dovolání je především třeba uvést, že pro řízení ve věcech
daní a poplatků podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve
znění pozdějších předpisů, nelze zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), použít ani subsidiárně a jeho aplikace pro daňové řízení je
zcela vyloučena (srov. § 99 cit. zákona).
Okamžik vzniku daňové povinnosti stanoví ust. § 57 odst. 2 zákona o
správě daní a poplatků tak, že vzniká již tím okamžikem, kdy nastaly
skutečnosti zakládající daňovou povinnost (nikoliv tedy až přiznáním, vyměřením
či splatností daně). U daně z přidané hodnoty vzniká daňová povinnost podle
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
neboť její vznik je tímto zákonem stanoven přímo, a tento předpis má před
zákonem o správě daní a poplatků přednost. Podle § 43 tohoto zákona vzniká
povinnost vyměřit daň při dovozu zboží dnem vzniku celního dluhu nebo porušením
podmínek stanovených pro příslušný režim, do kterého je zboží pod celním
dohledem propuštěno. Daňová povinnost je tedy vázána na vznik celního dluhu,
což znamená, že povinnost vyměřit daň při dovozu vzniká současně v okamžiku
vzniku celního dluhu, nikoliv následně po jeho vzniku. Podle § 238 zák. č.
13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, vzniká celní dluh
přijetím celního prohlášení na propuštění zboží do volného oběhu nebo režimu
dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla [celním dluhem se
rozumí povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu)
nebo příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu) – srov. § 2 písm. i) celního
zákona] a dlužníkem se stává celní deklarant. Pojem celního dluhu v sobě
zahrnuje nejen clo, ale i daň (rozuměj daň z přidané hodnoty). Zjistí-li
správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně
nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu
mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním
výměrem a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Právní moc
rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na
překážku. Dodatečně vyměřená daň je splatná do třiceti dnů ode dne doručení
platebního výměru. Tato náhradní lhůta splatnosti podle odst. 4, nemá vliv na
uplatnění penále podle § 63 (srov. § 46 zákona o správě daní a poplatků).
Podmínka nezákonného rozhodnutí (§ 8 odst. 1 zákona) nemůže být v
daném případě splněna tím, že rozhodnutí Celního ředitelství O. ze dne 31. 7.
1998 byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca
444/98, zrušena a věci byly vráceny tomuto orgánu k dalšímu řízení. Řízení po
jejich zrušení totiž pokračuje, neboť Celní ředitelství O. rozhodnutím ze dne
31. 8. 1999 - vázán právním názorem soudu - dříve vydaná rozhodnutí Celního
úřadu O. ze dne 15. 5. 1998 podle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zrušilo, a Celní úřad O. dne
13. 9. 2000 vydal v totožných celních řízeních (zahájených dne 16. 2. 1995)
nová tři rozhodnutí (dodatečné platební výměry), jimiž žalobci bylo podle § 46
odst. 7 tohoto zákona doměřeno clo a DPH ve shodné výši jako v původních
platebních výměrech; proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání, o nichž ke
dni rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodnuto. Za tohoto stavu se dovolací
soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že předchozí rozhodnutí celních
orgánů nebyla konečnými rozhodnutími v předmětných celních řízeních, neboť o
tom, zda žalobce je povinen dodatečně celní dluh (včetně DPH) zaplatit, bude
teprve v probíhajícím a dosud pravomocně neskončeném celním řízení rozhodnuto.
Okolnost, že žalobci bylo clo a DPH, zaplacené na základě původních rozhodnutí
Celního úřadu O. ve spojení s rozhodnutími Celního ředitelství O., vráceno, na
tom nemůže nic změnit. I když tedy rozhodnutí Celního ředitelství O. byla
soudem zrušena pro nepřezkoumatelnost a věci byly vráceny tomuto orgánu k
dalšímu řízení a Celní ředitelství O. následně zrušilo uvedená tři rozhodnutí
(dodatečné platební výměry) Celního úřadu O. ze dne 15. 5. 1998, jimiž žalobci
bylo podle § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků doměřeno (dodatečně
stanoveno) clo a DPH, avšak celní řízení pokračuje, resp. ke dni rozhodování
odvolacího soudu nebylo pravomocně skončeno, nelze tato rozhodnutí považovat ve
smyslu ust. § 8 odst. 1 a 3 zákona za nezákonná.
Ke vzniku případné škody (majetkové újmy) na straně žalobce nemohlo
před pravomocným skončením celního řízení dojít.
Odvolací soud tudíž správně dovodil, že předpoklady odpovědnosti státu
za škodu uvedené v § 5 písm. a), § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb. nebyly v daném
případě splněny.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] správný, a
proto dovolací soud dovolání žalobce proti napadenému zamítavém výroku rozsudku
odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto
řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu