25 Cdo 622/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. V., proti
žalované Č. p., s. p., o zaplacení částky 3,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 91/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 1. února 2001, č. j. 15 Co 570/2000-40, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2001, č. j. 15 Co 570/2000-40,
spolu s opravným a doplňujícím usnesením tohoto soudu ze dne 26. 11. 2001, č.
j. 15 Co 570/2000-48, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 3,90 Kč, která jí měla vzniknout
neoprávněným odepsáním této částky žalovanou při převodu peněz, které v částce
1.987,20 Kč poukázala poštovní poukázkou prostřednictvím žalované dne 5. 8.
1999 na účet advokáta J. H. u K. b., a. s., přičemž za tuto službu zaplatila
žalované poplatek ve výši 18,- Kč. Žalovaná však na účet advokáta připsala
pouze částku 1.983,30 Kč, tedy o 3,90 Kč méně, a žalobkyně byla nucena dne 8.
9. 1999 doplatit rozdíl odeslané a připsané částky v hotovosti.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 18. 7. 2000, č. j. 18 C 91/2000-28,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3,90 Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně poukázala na účet advokáta J.
H. u K. b., a. s., č. …, částku 1.987,20 Kč a za tuto poštovní službu zaplatila
poplatek ve výši 18,- Kč. Na účet však byla připsána částka pouze 1.983,30 Kč,
tedy o 3,90 Kč nižší. Žalovaná přitom odkazovala na všeobecné obchodní podmínky
poštovního platebního styku pro klienty bank od 1. 5. 1999, kde jsou stanoveny
postupy služeb prováděných žalovanou pro klienty bank včetně cen za služby
(příloha č. 1), poplatek za základní formu převodu poukázkou typu A přitom činí
3,90 Kč; všeobecné obchodní podmínky byly přijaty jako smlouva uzavřená mezi
žalovanou a bankami (vč. K. b., a. s., která se prohlášením ze dne 16. 6. 1999
zavázala seznámit s nimi své klienty). Soud dospěl k závěru, že pokud žalobkyně
prostřednictvím žalované poukázala peníze na účet vedený u K. b., a. s., a za
tuto peněžní službu řádně zaplatila, případné ujednání mezi žalovanou a
peněžními ústavy ji nemůže k ničemu zavazovat. Majitel účtu u peněžního ústavu,
na který byly peníze poukázány, nevstoupil do žádného právního vztahu se
žalovanou a žalovaná tedy nebyla oprávněna z peněz jemu určených srážet
poplatek. Žalovaná proto odečetla z peněz poukázaných žalobkyní poplatek 3,90
Kč neoprávněně, neboť smlouva uzavřená mezi žalovanou a peněžními ústavy se
nemůže vztahovat na peněžní služby poskytované občanům, jimž ani nebylo
sděleno, že kromě řádně zaplaceného poštovného bude z poukazované částky stržen
další poplatek. Jednáním žalované tak podle soudu žalobkyni vznikla majetková
újma ve výši 3,90 Kč, tj. škoda ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 2. 2001, č. j. 15
Co 570/2000-40, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 26. 11. 2001,
č. j. 15 Co 570/2000-48, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil
s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodní správě pošt
Obvodu P., jako orgánu příslušnému ve věci rozhodnout, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že poštovní poukázka
byla podána na poště dne 5. 8. 1999, tj. před nabytím účinnosti zákona č.
29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o
poštovních službách), postupoval odvolací soud s přihlédnutím k přechodnému
ustanovení § 42 odst. 1 tohoto zákona podle dosavadních právních předpisů, tj.
podle zákona č. 222/1946 Sb., o poště (poštovní zákon). Podle ustanovení § 11
odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb. při sporech o tom, byly-li náležitě splněny
podmínky pro používání pošty, vyhovuje-li postup při poštovní dopravě nebo
byl-li poštovní poplatek správně vyměřen, je pořad práva vyloučen. Z toho
odvolací soud dovodil, že soudy samostatně nerozhodují o tom, zda je po právu
nárok, aniž by byly vázány výsledkem správního řízení. Protože se v dané věci
jedná o spor, zda byl poštovní poplatek správně vyměřen, je vyloučeno domáhat
se nápravy soudní žalobou proti poštovnímu podniku; je třeba postupovat podle
ustanovení § 11 odst. 2, 3 zákona č. 222/1946 Sb., řízení o takové stížnosti
však nespadá do pravomoci soudu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání podle ustanovení § 238a odst. 1
písm. c) o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud
nezhodnotil správně povahu úkonu, kterým žalovaná „zkrátila“ finanční částku
poukázanou žalobkyní o 3,90 Kč. Spor není dán neshodou stran ohledně správnosti
vyměření poštovního poplatku, neboť ten byl ve výši 18,- Kč řádně zaplacen při
podání poštovní poukázky žalobkyní na pobočce žalované. Jádrem sporu je
skutečnost, že žalovaná poté, co částku 1.987,20 Kč od žalobkyně převzala k
poukázání na bankovní účet třetí osoby, tuto částku bez jakéhokoliv oprávnění
zmenšila o 3,90 Kč. Argument o oprávnění účtovat poplatky na základě dohod s
bankami nemá přitom pro žalobkyni ani pro třetí osoby žádný právní význam.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že vůbec nehodnotil právní relevanci smluv
mezi žalovanou a bankami, ačkoliv z nich ve svém rozhodnutí vycházel. Dále
namítá, že odvolací soud aplikoval právní předpis, který na posuzovaný vztah
nedopadá. Není přípustné, aby žalovaná svévolně zkrátila finanční částku, která
jí byla svěřena, a následně se úspěšně bránila žalobě tím, že prohlásí krácenou
částku za součást poštovního poplatku, ohledně kterého je pořad práva vyloučen.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že
žalobkyně předčasně uplatnila svůj nárok u soudu namísto u správního orgánu.
Šlo tedy o její procesní pochybení a odvolací soud se proto správně nezabýval
obsahovou stránkou věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud správně postupoval podle občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) podle ustanovení části
dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů,
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen
“o.s.ř.”). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 238a odst. 1
písm. c) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem, a po přezkoumání věci podle § 242
o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odstavce 2 tohoto
ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení,
jen stanoví-li to zákon.
Podle § 103 o.s.ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou
splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení
zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení,
soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému
orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení)
zůstávají přitom zachovány (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
Z této procesní úpravy vyplývá, že soudy jsou povolány k rozhodování o věcech,
které svou povahou vyplývají ze vztahů uvedených taxativně v ustanovení § 7
odst. 1 o.s.ř., není-li výjimečně založena výslovným ustanovením zákona
pravomoc jiného orgánu. Vedle toho soudy rozhodují i o věcech do uvedeného
výčtu nezařazených, jestliže jejich pravomoc zakládá zákon (§ 7 odst. 2
o.s.ř.). Pro posouzení, zda je v projednávané věci dána pravomoc soudu, je
proto rozhodující charakter právního vztahu, z něhož vyplývá žalobkyní
uplatněný nárok.
Podle § 42 odst. 1 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně
některých zákonů (zákon o poštovních službách), který nabyl účinnosti dne 1. 7.
2000, na právní vztahy u poštovní zásilky, která byla podána u Č. p., státního
podniku, před dnem účinnosti tohoto zákona, se vztahují dosavadní právní
předpisy.
Podle § 11 odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb., o poště (poštovní zákon), ve
znění zákona č. 86/1950 Sb. a zákona č. 88/1950 Sb., při sporech o tom, byly-li
náležitě splněny podmínky pro používání pošty, vyhovuje-li postup při poštovní
dopravě nebo byl-li poštovní poplatek správně vyměřen, je pořad práva vyloučen.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení kdo se cítí poškozen jednáním pošty, může si
stěžovati u poštovních správních úřadů. O stížnostech rozhodují tyto úřady v
pořadí stolic; jsou povinny projednati je neodkladně a podle okolností zjednati
nápravu. Podle odstavce 3 pro řízení o stížnostech podle odstavce 2 použije se
obdobně předpisů platných pro řízení ve věcech správních.
Podle § 12 odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb. v případech, ve kterých poštovní
správní úřad rozhoduje o nárocích vyplývajících z odpovědnosti pošty za věci
poštou dopravované, jest straně dotčené rozhodnutím ponecháno na vůli
dovolávati se po vyčerpání opravných prostředků nápravy ve výroku o těchto
nárocích pořadem práva.
Žalobkyně se v dané věci domáhá náhrady újmy vzniklé jí tím, že
žalovaná doručila jejímu adresátovi o 3,90 Kč nižší finanční částku, než jí
svěřila žalobkyně, která byla v důsledku toho nucena tento rozdíl doplatit, aby
zanikla její platební povinnost vůči adresátovi, čímž jí vznikla škoda. Již z
toho je zřejmé, že žalobkyně nenamítá nic proti správnosti poplatku, který jí
byl za poštovní službu vyměřen a který zaplatila ve výši 18,- Kč, jak nesprávně
dovodil odvolací soud, který uplatněný nárok považoval za spor o správnost
vyměřeného poplatku. Žalobkyně nezpochybňuje ani splnění podmínek pro používání
pošty z hlediska poštovního řádu ve smyslu ustanovení § 2 nařízení vlády č.
240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon, a konečně neuplatňuje ani
výhrady ke správnosti samotného postupu při poštovní přepravě z hlediska
poštovních předpisů, neboť se nedomáhá náhrady za ztrátu zásilky (podle § 7
odst. 4 citovaného vládního nařízení u poštovní poukázky odpovídá pošta za
vplacené peníze). Nejde tedy o žádný z případů, které ustanovení § 11 odst. 1
zákona č. 222/1946 Sb. svěřuje do pravomoci poštovních správních úřadů.
Požaduje-li žalovaná úhradu částky, o kterou se snížil její majetkový stav v
důsledku toho, že ke splnění svého závazku vůči adresátu zásilky musela
vynaložit předmětnou částku, o kterou žalovaná při poštovní přepravě snížila
částku vyplacenou oproti převzaté, je předmětem sporu nárok žalobkyně na
náhradu škody, který vyplývá z obecného odpovědnostního občanskoprávního
vztahu, k jehož projednání zakládá ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. pravomoc
soudu. Na tom nic nemění okolnost, že žalovaná opodstatněnost nároku
zpochybňuje odkazem na své smluvní ujednání s adresátem zásilky, neboť jde o
obranu proti občanskoprávní odpovědnosti za škodu vůči žalobkyni, která jí
zaplatila za provedení poštovní služby.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. je tak naplněn; Nejvyšší soud České republiky soud proto usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu