25 Cdo 623/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce RNDr. Ing. V. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Bílým, advokátem se sídlem Znojmo, Rudoleckého 25, proti žalované V. H., zastoupené Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Znojmo, Dolní Česká 32, o 20.873,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1640/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2008, č.j. 17 Co 206/2006-83, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
uložil žalované zaplatit žalobci 20.873 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 24. 3. 2003 svojí neopatrností při spalování trávy založila požár, který se rozšířil i na pozemek žalobce, tím mu vznikla škoda na oplocení, začouzením štítové zdi domu a sesuvem půdy při hašení. Uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák., přičemž odpovědnost je dána porušením § 17 odst. 1 písm. a) zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Na základě znaleckého posudku a dokladů předložených žalobcem soud prvního stupně určil výši náhrady škody.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2008, č.j. 17 Co 206/2006-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že žalobu zamítl ohledně části úroků z prodlení za dobu od 4. 9. 2003 do 25. 11. 2004, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci podle § 420 odst. 1 obč. zák., neboť předpoklady této odpovědnosti byly naplněny. Dodal, že v daném případě je možno dospět k závěru, že žalovaná jednala dokonce ve formě vědomé nedbalosti, neboť nepochybně věděla, že v případě rozšíření ohně a jeho nezvládnutí může způsobit škodu a bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že škodu nezpůsobí. Neztotožnil se pouze se závěrem soudu prvního stupně o počátku prodlení žalovaného se zaplacením náhrady škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu
vytýká nesprávné právní posouzení věci, a to zejména otázky, zda žalovaná způsobila škodu, v jaké výši a zda toto bylo způsobeno její neopatrností či nikoli. Nesouhlasí s rozsahem oprav nezbytných k nápravě údajného poškození majetku žalobce. Uvádí, že vyvinula veškerou snahu k tomu, aby k požáru a následné škodě nedošlo, tudíž neporušila žádnou svoji povinnost plynoucí ze zákona. Dále namítá, že v daném případě neexistuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním a žalobcem tvrzenou škodou, jelikož jí nebylo vytknuto nic, co by bylo možno považovat za jednání či opomenutí, které bylo příčinou vzniku požáru. Zásadní právní význam spatřuje v zodpovězení otázky, jakou konkrétní podobu mělo plnění právní povinnosti mít, jelikož se domnívá, že nelze rozhodnout o povinnosti účastníka v individuálně určeném případě hradit škodu, není-li dostatečně individuálně vymezená konkrétní podoba povinnosti stanovené zákonem. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť ačkoli odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako měnící, z obsahového hlediska jde v rozsahu vyhovění žalobě o rozsudek potvrzující, jelikož změna spočívající v částečném zamítnutí žaloby se týká jen časového určení počátku prodlení žalovaného a nároku žalobce na úrok z prodlení. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., Nejvyšší soud tedy zvažoval přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpokladem je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně, a to v otázkách porušení právní povinnosti, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody i zavinění dovolatelky. Dovolatelka předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Takové námitky však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou.
Žalovaná dále namítá, že povinnost stanovená v § 17 odst. 1 písm. a) zák. č. 133/1985 Sb. ve znění ke dni škodní události (24. 3. 2003) není dostatečně konkrétně vymezena, a že tedy nelze dovodit, že tuto právní povinnost porušila. Jestliže citované ustanovení přikazuje počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku požáru, mimo jiné při manipulaci s otevřeným ohněm, a jestliže soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování zjistily, že „žalovaná při spalování trávy v důsledku svého neopatrného počínání založila požár, který se rozšířil až na pozemek žalobce“, pak dovolací soud nemá pochybnost, že uvedená zákonná povinnost je dostatečně konkrétně vymezena a že k jejímu porušení žalovanou došlo. Ani tyto námitky tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. za užití § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2010 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu