U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci Z. K.,
zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, nám.
Republiky 30, proti žalované Ústřední vojenské nemocnici Praha, se sídlem v
Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, IČO 61383082, zastoupené JUDr. Magdou
Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 530/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2012,
č. j. 64 Co 388/2011-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podle § 444 odst. 3 obč. zák. domáhal jednorázového odškodnění za
smrt své matky ve výši 240.000,- Kč a náhrady nákladů na vypracování znaleckých
posudků ve výši 41.628,- Kč s odůvodněním, že k úmrtí jeho matky došlo v
důsledku nesprávně poskytované zdravotnické péče v zařízení žalované.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. 3. 2011, č.j. 10 C 530/2009-68,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že matka
žalobce byla dne 16. 11. 2007 přijata ve zdravotnickém zařízení žalované s
těžkým základním onemocněním – spontánním intracerebrálním hematomem velkého
rozsahu s perifokálním edémem. V průběhu hospitalizace byla prováděna
konzervativní léčba, 13. 12. 2007 bylo vzhledem k dlouhodobě nepříznivému
zdravotnímu stavu rozhodnuto o bazální péči, aniž se toto rozhodnutí odrazilo v
redukci medikace. Ve dnech 17. a 18. 12. 2007 bylo pro neklid pacientky
přistoupeno k podávání tlumících léků, benzodiazepinů (Apaurin, Midazolam). Dne
18. 12. 2007 v odpoledních hodinách pak matka žalobce zemřela. Soud na základě
znaleckého posudku FN Brno a výslechu znalce doc. MUDr. Pavla Štourače, Ph.D.,
dospěl k závěru, že žalovaná při léčení matky žalobce postupovala lege artis,
nedošlo k zanedbání zdravotnické péče, nýbrž nepříznivý vývoj onemocnění byl
způsobem jednak charakterem závažného základního onemocnění, jednak
limitovanými možnostmi současné lékařské vědy.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2012, č.j. 64
Co 388/2011-135, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky a nákladů řízení státu, jinak jej potvrdil. Dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a
uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno nedodržení postupů odpovídajících
současným medicínským poznatkům ze strany žalované, a k úmrtí matky žalobce tak
nedošlo v důsledku zanedbání zdravotní péče. Poukázal na vážné, život
ohrožující onemocnění matky žalobce, s velmi špatnou prognózou a průběhem, kdy
nelze dospět k závěru, že by volba jiné medikace mohla vést k příznivějšímu
vývoji jejího zdravotního stavu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a).
Odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s ustanovením § 127 odst. 2
o. s. ř., když neprovedl výslech znalce Klána a znalce Dlaska, případně
nenařídil zpracování revizního znaleckého posudku k odstranění rozporu mezi
závěry ústavního znaleckého posudku FN Brno a dalšími předloženými znaleckými
posudky, a svůj skutkový závěr opřel pouze o zjištění učiněná na základě
(objektivně nesprávného) ústavního znaleckého posudku FN Brno a výslechu znalce
Štourače. Vadu odvolacího řízení spatřuje rovněž v tom, že odvolací soud
zopakoval některé důkazy a doplnil dokazování, aniž žalobci poskytl poučení
podle § 213b odst. 1 a § 118a odst. 3 o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a poté napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
Nejvyšší soud neshledal a v souladu s ustálenou soudní praxí o něm nerozhodoval
samostatným usnesením.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem,
rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o
nároku na odškodnění za smrt osoby blízké ve výši 240.000,- Kč a o nároku na
náhradu nákladů na vypracování znaleckých posudků ve výši 41.628,- Kč. Byť se
tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o
samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke
každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a
že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Napadeným potvrzujícím výrokem
rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu nákladů na vypracování
znaleckých posudků ve výši 41.628,- Kč tak bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a přípustnost dovolání žalobce je v této části
vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr
měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku
50.000,- Kč přesahuje.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o
první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním
významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu
ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012,
do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobce však ve svém dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávný
procesní postup při zjišťování skutkového stavu věci, žádnou otázku zásadního
právního významu ve smyslu shora uvedeného nevymezuje.
O otázku zásadního právního významu se sice může jednat i v případě sporného
výkladu procesního práva, avšak dovolatel prostřednictvím dovolacích námitek
nenapadá výklad v dovolání citovaných ustanovení občanského soudního řádu ze
strany odvolacího soudu, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že nesplněním poučovací
povinnosti a neprovedením revizního znaleckého posudku zatížil řízení vadou,
jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje tak dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který však není způsobilý založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nicméně je nutno
poznamenat, že ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. ukládá soudu, aby v případě
pochybností či nejasnosti nebo neúplnosti znaleckého posudku požádal znalce o
vysvětlení, a až v případě, že by výslechem znalce nebyl rozpor odstraněn,
nechá soud rozporný či nejasný znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. V
posuzovaném případě je však třeba konstatovat, že odvolací soud přesvědčivě a
srozumitelně vyložil, jak dospěl ke skutkovému závěru, na němž své rozhodnutí
založil, a proč považuje provedení dalších důkazů za nadbytečné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají ani
námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění
učiněná z provedených důkazů, stejně jako námitky, jimiž dovolatel napadá
věrohodnost některých důkazů, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované
náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s
tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu