25 Cdo 626/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalované S., zastoupené
advokátkou, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 21 C 78/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. června 1999, č. j. 12 Co
66/99-142, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel
ze zjištění, že F. D. a J. D. na základě dohody ze dne 3. 6. 1992 uzavřené se
žalovanou společností zaplatili na její účet u K. b. v O. částku 1.000.000,- Kč
na úhradu části daně z obratu, kterou ze jejich bratra A. D. zaplatila žalovaná
Finančnímu úřadu v O. Důvodem pro uzavření této smlouvy byla skutečnost, že
proti A. D. bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krácení daně, a tato
smlouva měla podpořit možnost jeho propuštění z vazby, k čemuž došlo 4. 6.
1992 při současném složení peněžité záruky ve výši 1.000.000,- Kč bratry
obviněného. Protože žalovaná ve skutečnosti na dani z obratu za A. D. ničeho
finančnímu úřadu neuhradila a složenou částku si ponechala na úhradu ceny jím
odebraného zboží, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok na vydání
bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu je po právu.
Námitku promlčení neshledal soud důvodnou, neboť objektivní promlčecí doba je
zachována, když žaloba byla podána dne 15. 2. 1995 a k bezdůvodnému obohacení
došlo dne 3. 6. 1992; protože oba žalobci vypověděli, že teprve na jaře 1994 se
dozvěděli, že žalovaná finančnímu úřadu nic nezaplatila, vzal soud těmito
shodnými tvrzeními za prokázané, že o bezdůvodném obohacení se dozvěděli na
jaře 1994, tedy nejdříve dne 1. 4. 1994. Pokud žalovaná s ohledem na obsah
dopisů JUDr. K. z 12. 8. 1992 a 21. 9. 1992 dovozovala, že žalobci o
bezdůvodném obohacení věděli už v roce 1992, soud prvního stupně poukázal na
to, že není rozhodující, kdy se o bezdůvodném obohacení dozvěděl jejich nynější
právní zástupce, ani to, zda se o tom žalobci mohli od něj dozvědět v roce
1992. Dovodil proto, že nárok byl uplatněn i z hlediska subjektivní promlčecí
doby včas. Protože v průběhu řízení před soudem prvního stupně se po smrti
prvního žalobce F. D. stal namísto něho aktivně legitimovaným původní druhý
žalobce J. D., nyní L., na základě smlouvy o postoupení pohledávek s jeho
dědici, bylo žalované uloženo plnit jemu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 29. 6. 1999, č. j. 12 Co 66/99-142, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 1.000.000,- Kč s 16 % úrokem od 15.
2. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud poté,
co doplnil dokazování doplňujícím výslechem žalobce a obsahem spisu Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 1/94, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, a to z důvodu
absolutní neplatnosti smlouvy z 3. 6. 1992, a na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněného nároku je důvodná, neboť
žalobci nejpozději 12. 8. 1992 věděli, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo
se na jejich úkor bezdůvodně obohatil. Odvolací soud toto zjištění učinil z
obsahu dopisů JUDr. K. ze dne 12. 8. 1992 a 21. 9. 1992, adresovaných žalované,
které žalobci předložili na podporu svých tvrzení uvedených v žalobě o tom, že
opakovaně vyzývali prostřednictvím svého obhájce žalovanou k vrácení
neoprávněně získané částky. Vzhledem k tomu, že tvrzení žalobce v jeho
výpovědi, že se dozvěděl o rozhodných skutečnostech ohledně vzniku bezdůvodného
obohacení na jaře roku 1994, je v přímém rozporu s obsahem uvedených listinných
důkazů i s jeho žalobní argumentací, hodnotil odvolací soud toto jeho tvrzení
jako účelové, navíc když žalobce upustil od důkazního návrhu svědeckou výpovědí
JUDr. K. a výslovně prohlásil, že ho jako advokáta povinné mlčenlivosti
nezbavuje. Podle odvolacího soudu tedy dnem 13. 8. 1994 došlo k promlčení
žalobcova nároku v subjektivní promlčecí lhůtě.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
c) o. s. ř. Uvádí, že v roce 1992 byl JUDr. K. právním zástupcem bratra A. D. a
při sepisu obou dopisů (z 12. 8. 1992 a 21. 9. 1992) vycházel z jím
poskytnutých informací, které, jak se později ukázalo, byly nepravdivé. O
situaci ohledně bezdůvodnosti platby žalované částky se žalobce dozvěděl od
svého bratra až po svém návratu ze zahraničí na jaře roku 1994 a po ověření
této skutečnosti na Finančním úřadě v O. to sdělil F. D. Při rodinném sezení
pak A. D. přiznal, že o situaci věděl mnohem dříve, což může dosvědčit manželka
žalobce T. D. Pokud je v žalobě uvedeno, že žalobci prostřednictvím svého
obhájce opakovaně vyzývali žalovanou k vrácení částky, činil to JUDr. K. jako
zástupce A. D., avšak jejich jménem žádné úkony před datem 9. 5. 1994, kdy mu
oba žalobci udělili plnou moc, nečinil. Dovolatel proto namítá, že skutková
tvrzení v žalobě o upomínání žalované jsou nepravdivá, a vytýká odvolacímu
soudu, že - ač učinil z dopisů jiná skutková zjištění než soud prvního stupně -
neprovedl tyto důkazy znovu. Poukazuje na to, že dopisy jsou soukromými
listinami a jejich obsah musí být v případě námitky nesprávnosti dokazován.
Pokud obsahují informaci o tom, že on již před rokem 1994 věděl, že žalovaná za
A. D. daň z obratu nezaplatila, popírá správnost této informace. Protože
rozsudek odvolacího soudu spočívá na skutkovém zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování, dovolatel navrhuje jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobce považuje za účelové, a
tvrzení žalobce ohledně počátku běhu subjektivní lhůty jsou spekulativní.
Navrhuje potvrzení rozsudku odvolacího soudu, respektive zamítnutí dovolání
jako bezdůvodného.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a že je podle § 238
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že
došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2
tohoto ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode
dne, kdy k němu došlo.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se váže k okamžiku, kdy se oprávněný dozvěděl skutkové okolnosti o
tom, že na jeho úkor někdo jiný získal majetkový prospěch, přičemž se vyžaduje
skutečná a nejen předpokládaná vědomost oprávněného, a není rozhodné, zda měl
možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Je tedy třeba vycházet z
prokázané vědomosti oprávněného.
Dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu ohledně doby, kdy se
dozvěděl skutečnosti rozhodné z hlediska § 107 odst. 1 obč. zák., a uplatňuje
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu
citovaného ustanovení považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při
hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout soudu pochybení, není možné polemizovat s jeho
skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému svědkovi
či účastníkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud svůj skutkový závěr učinil na základě zjištění čerpaných z
listinných důkazů s přihlédnutím k tomu, že jejich obsah je v souladu se
žalobním tvrzením žalobců. Vzhledem k obsahu těchto listin (dopisy JUDr. K.
žalované ze dne 12. 8. 1992 a 21. 9. 1992, v nichž JUDr. K. vyzývá žalovanou „k
vrácení částky 1.000.000,- Kč panu J. a F. D., kteří tuto částku zaplatili
žalované zcela bez právního důvodu a v omylu“), které předložili žalobci a
nabídli je jako důkaz k prokázání svého žalobního tvrzení, že „prostřednictvím
svého obhájce opakovaně vyzývali žalovaného, aby jim neoprávněně získanou
částku vrátil, avšak do dne podání žaloby se tak nestalo“ - pak odvolací soud
jako nevěrohodné hodnotil tvrzení žalobce v jeho výpovědi, že se o
bezdůvodnosti platby žalované částky dozvěděl až na jaře roku 1994.
Skutkový závěr odvolacího soudu je podložen důkazy, které byly v řízení
provedeny, a nelze mu tedy vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu věci
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by
pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány. Odvolací soud
nepochybil, když věrohodnost tvrzení žalobce v jeho výpovědi hodnotil v
souvislosti s ostatními důkazy provedenými v řízení před soudy obou stupňů a i
s jeho žalobní argumentací, a v jeho hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků,
jež vyšly v řízení najevo, není ani logický rozpor.
K námitce dovolatele, že odvolací soud z obou dopisů JUDr. K. učinil jiná
skutková zjištění, aniž jimi znovu provedl důkaz, je třeba uvést, že vycházel-
li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by
postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž
založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil, jde o
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241
odst. 3 písm. b) o. s. ř.].
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 pak odvolací soud
může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a
lze-li je provést bez průtahů.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, který zjistil soud
prvního stupně, neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí
účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. V takovém případě je
třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního
stupně při jednání; to především proto, že při hodnocení důkazů spolupůsobí
kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti,
které nemohou být v protokole zachyceny. Jde-li však o listiny, jimiž byl
proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně (a též o výpovědi svědků,
popř. účastníků, které byly učiněny prostřednictvím dožádaného soudu), může
odvolací soud tyto důkazy sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než
soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat.
Jak vyplývá z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud
doplnil řízení opětovným výslechem žalobce a obsahem spisu Krajského soudu v
Ostravě sp. zn. 31 T 1/94. Vzhledem k tomu, že důkaz oběma dopisy JUDr. K. byl
proveden již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, měl odvolací soud
podle § 132 o.s.ř. podmínky k tomu, aby tyto důkazy mohl sám hodnotit, aniž by
byl povinen opakovat dokazování, neboť tak měl pro hodnocení důkazů, týkajících
se uvedené skutkové okolnosti, k dispozici podklady rovnocenné s podklady, z
nichž vycházel soud prvního stupně. Postup odvolacího soudu, v němž dovolatel
spatřuje vadnost skutkových zjištění, byl v souladu s § 213 o. s. ř. a
nezakládá tedy vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Pokud žalobce v dovolání popírá správnost obsahu listin, předložených k důkazu
na podporu žalobních tvrzení, je třeba poukázat na to, že ani při jednání u
okresního soudu dne 29. 9. 1998, kdy byl proveden důkaz oběma listinami, ani na
závěr jednání, kdy účastníci mohou shrnout své návrhy a vyjádřit se k
dokazování i k právní stránce věci (§ 118 odst. 3 o. s. ř.), nebyly žádné
námitky proti pravosti či správnosti obou listinných důkazů uvedeny, a žádné
námitky v tomto směru nevznesl žalobce ani v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu,
že správnost obsahu těchto soukromých listin nebyla v průběhu řízení před soudy
obou stupňů zpochybněna a teprve v dovolání je namítána nepravdivost jejich
obsahu s tím, že jejich obsah má být předmětem dalšího dokazování, nelze k této
námitce v dovolacím řízení přihlížet. Činnost dovolacího soudu je totiž
činností zásadně přezkumnou, kdy rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy i
správnost, popř. úplnost jeho skutkových zjištění lze přezkoumat jen na základě
skutečností a důkazů obsažených v soudním spise. V dovolacím řízení se
dokazování ve věci neprovádí, resp. provádí se jen k prokázání důvodu dovolání
( § 243a odst. 2 o.s.ř.) a nelze proto v něm navrhovat nové důkazy ani
uplatňovat nové skutečnosti.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska důvodů uplatněných v dovolání (§ 241 odst. 3
písm. c), b) o. s. ř. je rozsudek odvolacího soudu správný, a proto dovolací
soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná, která podle výsledku dovolacího řízení má podle § 142 odst. 1 o.s.ř.
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vynaložila sice náklady na sepis
vyjádření k dovolání advokátem, avšak nejedná se o náklady vynaložené účelně ve
smyslu uvedeného ustanovení vzhledem k tomu, že písemné vyjádření neobsahuje
stanovisko ke skutkovým a právním otázkám rozsudku odvolacího soudu, který byl
v dovolacím řízení přezkoumáván. Dovolací soud podle § 243b odst. 4 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 věty první o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu