25 Cdo 628/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra
Vojtka v právní věci žalobkyň A/ M. D., B/ A. J. a C/ E. S., všech zastoupených
advokátem, proti žalovanému S., družstvo i., o náhradu škody, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 56/95, o dovolání žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1999, č. j. 37 Co 78/97 - 44, t a
k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1999, č. j. 37 Co
78/97 - 44, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 1996, č. j. 61 C
56/95 - 32, se z r u š u j í a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně (oprávněné osoby podle z. č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) se domáhaly na žalovaném, aby každé z nich zaplatil částku
126.372,05 Kč a dále částku 10.500,- Kč, vše s 3 % úrokem od 21. 5. 1994 do 14.
7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný
(osoba povinná ve smyslu cit. zákona) jim způsobil škodu (ušlý zisk) tím, že s
žalobkyněmi neuzavřel na jejich výzvu dohodu o vydání v žalobě označené
nemovitosti a tu jim nevydal ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 3 cit. zákona.
Žalobkyně se proto obrátily se svým nárokem na Okresní soud Brno-venkov, který
jejich žalobě rozsudkem ze dne 28. 3. 1994, sp. zn. 7 C 565/92 vyhověl, a
žalovanému uložil povinnost vydat žalobkyním předmětnou nemovitost. Podle § 5
odst. 2 a 3 cit. zákona byl však žalovaný povinen uzavřít se žalobkyněmi dohodu
o vydání věci a věc jim vydat nejpozději do 31. 10. 1991, tuto povinnost však
nerespektoval, když předmětnou nemovitost žalobkyním vydal až po právní moci
cit. rozsudku; tímto jeho porušením zákonných povinností způsobil žalobkyním
škodu, neboť ty jí nemohly pronajmout. Ušlé nájemné za období od 1. 11. 1991 do
20. 5. 1994 z nebytových a výrobních prostor v nemovitosti a z pozemku
vyčíslily žalobkyně s přihlédnutím k vyhláškám města B. o regulaci nájemného -
po odečtení zhodnocení nemovitosti žalovaným - na celkovou částku 379.116,15
Kč, z níž na každou z nich připadá 126.372,05 Kč. Dále žalobkyně požadovaly
vydání bezdůvodného obohacení ve výši 31.500,- Kč (každá z nich 10.500,- Kč)
vzniklého na straně žalovaného tím, že v období od 1. 1. 1992 do 20. 4. 1994
pronajímal štítovou zeď firmě E.-W. m., a.s., P., pro reklamní účely a za to
obdržel nájemné v uvedené výši.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 11. 1996, č. j. 61 C 56/95 - 32,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně z obsahu
spisu vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 565/92 zjistil, že
návrh žalobkyň ze dne 9. 12. 1991 o vydání domu čp. 120 s pozemkem p. č. 324
pro obec a kat. území P. podle zákona č. 87/1991 Sb. byl rozsudkem tohoto soudu
ze dne 20. 10. 1991 zamítnut s odůvodněním, že nebyly plněny předpoklady
stanovené zákonem pro uzavření dohody o vydání nemovitosti. Tento rozsudek byl
zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 1993, č. j. 12 Co 21/93 -
41, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným
právním názorem, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami a že jejich restituční
nárok je opodstatněný, a soudu prvního stupně bylo uloženo řízení doplnit
vyžádáním znaleckého posudku ohledně zhodnocení nemovitosti. Rozsudkem
Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 3. 1994, č. j. 7 C 565/92 - 59, který
nabyl právní moci dne 21. 5. 1994, pak po doplnění řízení byla žalovanému
uložena povinnost vydat žalobkyním každé jednu ideální třetinu nemovitosti.
Dále bylo zjištěno, že žalovaný smluvně pronajal dvě místa na štítové zdi domu
firmě E.-W. m., a.s., P., pro reklamní účely, a že nemovitost předal žalobkyním
po právní moci rozsudku podle předávacího protokolu ze dne 29. 12. 1994. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobkyň na náhradu škody
není důvodný, neboť z ust. § 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, nevyplývá „jednoznačná“ povinnost osoby povinné vydat věc „jen“ na
základě její výzvy. V této souvislosti poukázal městský soud na průběh řízení o
vydání nemovitosti, z něhož vyplývá, že „věc zcela jasná nebyla “ a to i s
ohledem na zhodnocení nemovitosti žalovaným. Kromě toho bylo podle názoru soudu
třeba na žalovaného až do právní moci rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze
dne 28. 3. 1994, č. j. 7 C 565/92 - 59, pohlížet jako na oprávněného držitele
nemovitosti, který měl právo věc užívat a brát z ní užitky. Za spornou
považoval okresní soud i otázku vzniku škody žalobkyním, neboť v řízení nebylo
prokázáno, že by žalovaný nemovitost nadále užíval, ani to, že by ji žalobkyně
mohly pronajmout jinému subjektu. Za neopodstatněný považoval též požadavek
žalobkyň na vydání bezdůvodného obohacení, protože nájemné, jenž žalovaný
pobíral za pronájem štítové zdi, nebylo plněním bez právního důvodu, ani z
neplatného právního úkonu, ani z právního důvodu, který by odpadl.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 4. 1999, č. j. 37
Co 78/97 - 44, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se
žalobkyně na žalovaném domáhaly zaplacení každé z nich na náhradě škody
126.327,05 Kč a na bezdůvodném obohacení 10.500,- Kč, vše s 3 % úrokem od 21.
5. 1994 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, zamítl,
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a proti svému
rozsudku připustil dovolání, když otázku, „zda ustanovení občanského zákoníku o
náhradě škody lze aplikovat na případy nevydání věci osobou povinnou osobě
oprávněné po podání výzvy (§ 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů)“, považoval za otázku zásadního právního významu. Odvolací soud
vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a převážně se ztotožnil i s
jeho závěry právními. Dovodil, že zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, nezakládá vlastnické právo oprávněným osobám „přímo ze zákona“, nýbrž
„upravuje podmínky, za nichž dojde k obnovení předešlých právních
(vlastnických) poměrů“; oprávněná osoba se stává vlastníkem věci na základě
dohody o vydání věci a vkladem do katastru nemovitostí. S odmítnutím povinné
osoby věc vydat osobě oprávněné na základě její výzvy však podle názoru
odvolacího soudu zákon č. 87/1991 Sb., ve znění účinném ke dni tvrzeného
porušení povinností žalovaným (ani ve znění pozdějších novel), žádné sankce
nespojuje, ani spojovat nemůže. Ust. § 5 cit. zákona totiž „výslovně
předpokládá, že povinná osoba může odmítnout uzavření dohody a pro takový
případ umožňuje osobě oprávněné domáhat se restituce vlastnického práva soudní
cestou. Takové „odmítavé jednání“ je podle krajského soudu „výkonem práva a
vylučuje protiprávnost“. Možnost aplikace obecných ustanovení občanského
zákoníku o náhradě škody je pak vyloučena ust. § 10 odst. 1 věta druhá cit.
zákona. Za nedůvodný považoval odvolací soud i požadavek žalobkyň na zaplacení
částek získaných žalovaným na základě smlouvy o pronájmu štítové zdi (bez
ohledu na to, zda se jedná o nárok na náhradu ušlého zisku či na vydání
majetkového obohacení), neboť nelze mít za to, že by žalovaný uzavřením této
smlouvy překročil rozsah svých práv stanovených v ust. § 9 cit. zák. Přiznání
tohoto nároku podle obecných ustanovení obč. zák. o náhradě škody (bezdůvodném
obohacení) brání ust. § 10 odst. 1 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání z důvodu podle
ust. § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní
posouzení věci, pokud dovodil, že zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, umožňuje osobě povinné odmítnout vydání věci a nespojuje s takovým
postupem žádné sankce, když oprávněná osoba se může domáhat restituce
vlastnického práva soudní cestou. S tímto výkladem cit. zákona žalobkyně
nesouhlasí a domnívají se, že neodpovídá obecným interpretačním pravidlům
právní normy a že je zcela v rozporu se smyslem a účelem tohoto zákona. Podle
jejich názoru sice ust. § 5 odst. 4 cit. zákona upravuje možnost osoby
oprávněné obrátit se svým nárokem na soud v případě, že povinná osoba nesplní
dobrovolně svoji povinnost podle odst. 3 tohoto ustanovení, avšak to neznamená,
že by ust. § 5 odst. 4 cit. zákona (v němž je „jen“ upravena prekluzivní lhůta
k uplatnění nároku u soudu) vylučovalo jakoukoliv sankci pro osobu povinnou.
Protože zákon č. 87/1991 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem
speciálním, sankce neupravuje, platí pro právní vztahy upravené v cit. zákoně
obecná ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Dovolatelky nesouhlasí
ani s názorem odvolacího soudu, že přiznání nároku na náhradu škody podle
obecných ustanovení obč. zák. brání ust. § 10 odst. 1 věta druhá cit. zákona,
neboť podle jejich názoru se toto ustanovení vztahuje pouze na nároky
„související s vydávanými věcmi“, a nikoliv na nároky mezi osobou povinnou a
oprávněnou. Navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.),
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (který je rozsudkem potvrzujícím) ve
smyslu ust. § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť
jeho přípustnost svým výrokem založil odvolací soud (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), a
že je i důvodné.
Ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti
pouze vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel vymezil, a to v rozsahu a z důvodu té
právní otázky, pro niž bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241 odst. 3 písm.d/
o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav
nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Podle ust. § 5 odst. 1, věta první, zákona č. 87/1991Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, povinná osoba vydá věc na
písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede
způsob jejího převzetí státem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení k vydání věci
vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto
zákona, jinak její nárok zanikne (uvedená lhůta byla s účinností od 1. 11. 1994
změněna v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.; tato okolnost je
ovšem pro vytyčené právní posouzení věci irelevantní). Dle odst. 3 tohoto
ustanovení povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc
jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Tato
dohoda podléhá, pokud jde o nemovitost, registraci státním notářstvím, které
přitom postupuje obdobně jako při registraci smlouvy o převodu nemovitostí
(účinností zákona č. 265/1992 Sb. bylo toto ustanovení změněno tak, že je-li
předmětem dohody o vydání věci nemovitost, použije se ust. § 133 odst. 2 obč.
zákoníku). Odstavec 4 cit. ustanovení pak stanoví, že nevyhoví-li povinná osoba
výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve
lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (uvedená lhůta byla změněna
nálezem Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb.).
Z citace daného ustanovení je patrno, že zákon č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nepředpokládá obnovu vlastnictví oprávněných osob ke dni
ztráty vlastnictví, či ke dni účinnosti tohoto zákona (ex tunc); přechod
vlastnictví z povinných na oprávněné osoby pojímá jako způsob nabývání
vlastnictví ex nunc, jak odvolací soud správně dovodil. Možnost uspokojení
nároku oprávněné osoby je dána na základě mimosoudní dohody o vydání věci,
podléhající registraci státním notářstvím a od účinnosti zákona č. 264/1992 Sb.
vkladem do katastru nemovitostí (§ 5 odst. 3 cit. zákona) a v případě
nevyhovění výzvě ze strany povinné osoby po uplynutí lhůty podle odst. 2 na
základě soudního rozhodnutí, pokud takový nárok je shledán důvodným (oprávněná
osoba může svůj nárok uplatnit u soudu buď žalobou na nahrazení projevu vůle
povinné osoby dle ust.§ 161 odst. 3 o.s.ř., nebo žalobou na vydání věci).
Vlastnictví k vydávaným nemovitostem tedy přechází teprve okamžikem registrace
dohody státním notářstvím, resp. vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2
obč. zák.), a to i za stavu, kdy bylo vydáno pravomocné soudní rozhodnutí
nahrazující projev vůle povinné osoby, jímž nároku oprávněné osoby podle ust.§
5 odst. 4 cit. zákona bylo vyhověno.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů, má ve vztahu k obecné úpravě, tedy i občanskému zákoníku, povahu lex
specialis, a pokud jde o vztahy jím upravené, má přednost před obecnými
normami. Přesto se však dovolací soud neztotožňuje s názorem odvolacího soudu,
že § 10 odst. 1 cit. zákona vylučuje odpovědnost povinné osoby za škodu
způsobenou oprávněné osobě porušením povinnosti vydat jí věc ve lhůtě uvedené v
§ 5 odst. 3 cit. zákona. Nelze totiž mít za to, že použití obecných ustanovení
o náhradě škody podle občanského zákoníku je vyloučeno v případech, kdy
porušením povinnosti stanovené zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, vznikne škoda. Tento zákon sice výslovně nezmiňuje nároky na náhradu
škody mezi oprávněnými a povinnými osobami (kromě nároků podle § 9 odst. 1 cit.
zákona), avšak to neznamená, že nároky z odpovědnosti za škodu podle obecných
ustanovení občanského zákoníku vylučuje. Odpovědnost za škodu je totiž ve sféře
soukromého práva upravena obecně v základních odvětvových kodexech, jak správně
dovolatelky dovozují, aniž by u jednotlivých zákonem stanovených povinností
bylo vždy uváděno, že pokud jejich porušením vznikne škoda, vzniká poškozenému
právo na její náhradu, neboť charakteristickým znakem právních norem je sankce
za porušení povinností těmito normami stanovených. Právnímu názoru, jenž zaujal
odvolací soud, že ust. § 5 cit. zákona „výslovně předpokládá, že povinná osoba
může odmítnout uzavření dohody“, neboť v takovém případě má oprávněná osoba
právo domáhat se „restituce vlastnického práva soudní cestou“, a že takové
„odmítavé jednání“ je „výkonem práva a vylučuje protiprávnost“, nelze proto
přisvědčit.
Nevylučuje-li tedy ust. § 10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, tvrzený nárok žalobkyň na náhradu škody, která jim vznikla
nedodržením lhůty uvedené v ust. § 5 odst. 3 tohoto zákona ze strany žalovaného
jako osoby povinné, pak je zřejmé, že na tento nárok je třeba aplikovat obecná
ustanovení o odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku založenou na
principu presumovaného zavinění.
Podle § 421 odst. 1 obč.zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 organizace
odpovídá občanovi za škodu, kterou mu způsobila porušením právní povinnosti.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 každý odpovídá za
škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku
odpovědnosti za škodu je tedy protiprávní úkon, škoda (majetková újma),
příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a
zavinění.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak
právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím,
jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou
právní skutečností, tedy jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s
právním řádem). Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako
vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní
povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto
příčin. Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek uvedených v ust. § 421 odst.
3 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 a § 420 odst. 3 obč. zák. ve znění
účinném od 1. 12. 1992 se škůdce může odpovědnosti zprostit. Pojem škody je
definován tak, že jde o újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného.
Způsob a rozsah náhrady škody stanoví ust. § 442 obč. zák.
Již samu skutečnost, že dohoda o vydání věci (nemovitosti) nebyla mezi
účastníky uzavřena ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, je třeba považovat za stav, který je v rozporu se
zákonem, tedy za stav protiprávní. Zda ovšem tento stav vznikl v důsledku
porušení právní povinnosti, spočívající ať již v konkrétním jednání či
opomenutí (resp. nečinností), a to osoby povinné, či osoby oprávněné, případně
obou, je třeba objasnit, neboť k uzavření dohody o vydání věci citovaný zákon v
ust. § 5 odst. 1 předpokládá i součinnost osoby oprávněné; povinnost uzavřít s
osobou oprávněnou dohodu o vydání věci ve lhůtě podle § 5 odst. 3 cit. zákona
má totiž osoba povinná, jak se shora citovaných ustanovení vyplývá, jen tehdy,
pokud osoba oprávněná učiní písemnou výzvu na vydání věci a pokud tato osoba
současně prokáže všechny zákonné předpoklady (tj. prokáže-li svůj nárok na
vydání věci doložením dokladů o tom, že je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3
cit. zákona, a současně uvede způsob převzetí věci státem dle § 6 cit. zákona).
Z tohoto hlediska se ovšem odvolací soud věcí v důsledku svého nesprávného
právního názoru nezabýval.
Za účelem posouzení věci je tedy třeba opatřit a zhodnotit ty skutkové
okolnosti, které vedly k tomu, že nemovitost nebyla vydána v zákonem stanovené
lhůtě. Aby došlo k naplnění všech zákonných předpokladů uvedených v ust. § 421
odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, ust. § 420 odst. 1 obč.
zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992, či v obou těchto ustanovení, je na
žalobkyních, aby prokázaly vznik škody, tedy, že v důsledku nevydání
nemovitosti žalovaným ve lhůtě uvedené v ust. § 5 odst. 3 cit. zákona jim ušel
zisk, kterého by při pravidelném běhu věcí dosáhly buď tím, že žalovaný
nemovitosti sám užíval, či že by nemovitost mohly pronajmout jinému nájemci, a
rovněž, že k tvrzené škodě došlo v příčinné souvislosti s porušením právní
povinnosti žalovaného, jejíž existence by musela být bezpečně prokázána.
Obecné odpovědnosti za škodu na principu zavinění by se žalovaný mohl
zprostit, kdyby prokázal, že škodu nezavinil (§ 421 odst. 3 obč. zák. ve znění
do 31. 12. 1991 a § 420 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992).
Uvedená odpovědnost žalovaného za škodu by konečně nebyla dána v rozsahu, v
němž byla způsobena případným zaviněním poškozeného (§ 441 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d/
o.s.ř. byl naplněn, neboť právní názor, na kterém rozsudek odvolacího soudu
spočívá, je nesprávný, což se týká i požadavku žalobkyň na zaplacení částky
31.500,- Kč (z níž každá požaduje zaplatit 10.500,- Kč), kterou žalovaný
obdržel za pronájem štítové zdi domu firmě E.-W. m., a.s., P., pro reklamní
účely v období od 1. 1. 1992 do 20. 4. 1994, neboť ust. § 10 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani tento tvrzený nárok nevylučuje,
a i na něj lze aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku. Protože ani
soud prvního stupně věc neposuzoval v souladu s tím, co bylo uvedeno, platí
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, i na rozsudek soudu
prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2001
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu