25 Cdo 638/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Ing. P. K., zastoupené advokátem, proti žalované A. p., a.
s., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C
88/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
října 2004, č. j. 17 Co 315/2004-43, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 mezitímním rozsudkem ze dne 4. 5. 2004, č. j.
31 C 88/2003-35, rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody je co do 30 % po
právu. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 6. 2002 utrpěla žalobkyně vážná zranění
při dopravní nehodě při střetu se sanitním vozidlem, jedoucím za použití
výstražného zvukového i světelného znamení po tramvajovém pásu v prostoru
stanice tramvaje Anděl rychlostí 54-57 km/hod. Žalobkyně přecházela tramvajový
pás za stojící tramvajovou soupravou mimo přechod pro chodce, aniž by se
přesvědčila, že po kolejišti nejede jiné vozidlo, a vstoupila řidiči sanitního
vozu na krátkou vzdálenost do jeho jízdní dráhy. Řidič byl rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 2 sp. zn. 8 T 94/2002 zproštěn obžaloby. Žalovaná pojišťovna
stanovila míru spoluzavinění žalobkyně na 80 % a co do zbývajících 20 %
vyplatila žalobkyni na náhradě škody částku 17.031,- Kč na bolestném, 20,- Kč
na poplatku lékařce za vypracování hodnocení bolestného, 850,- Kč a 749,- Kč za
poškozené oblečení a věci u sebe a částku 268,- Kč na doplatku stornovaného
zájezdu. Soud dovodil, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována, a po
provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobkyně si za škodu, která jí vznikla,
z větší části odpovídá sama (§ 441 obč. zák.), neboť porušila obecnou prevenční
povinnost (§ 415 obč. zák.), když po požití alkoholu přecházela tramvajový pás
za stojící tramvajovou soupravou bez označení přechodu pro chodce, aniž by se
přesvědčila, že po kolejišti nejede jiné vozidlo. Námitku žalobkyně, že za
škodu plně odpovídá řidič sanitního vozidla, neboť jel po tramvajovém kolejišti
nepřiměřenou rychlostí a vjel do zákazu vjezdu, soud neuznal důvodnou s ohledem
na to, že výchozí rychlost sanitního vozidla byla přiměřená a řidič vozidla na
žalobkyni reagoval včas, avšak střetu již nemohl zabránit. Spoluzavinění
žalobkyně soud s přihlédnutím k okolnostem případu stanovil na 70 % celkové
škody.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, č. j.
17 Co 315/2004-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o míře
spoluzavinění žalobkyně na vzniklé škodě. Výchozí rychlost vozidla byla
přiměřená, jelo s výstražným zvukovým i světelným signálem a řidič včas
reagoval na žalobkyni přecházející pod vlivem alkoholu mimo označený přechod
pro chodce v nepřehledném místě.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí nesprávně
vykládá pojem objektivní odpovědnosti ve smyslu ust. § 427 obč. zák. a že
vzhledem k ustanovení § 428 obč. zák. má žalobkyně nárok na 100 % plnění, neboť
provozovatel vozidla se nemůže zprostit své odpovědnosti, jestliže škoda byla
způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Odpovědnosti by se mohl
zprostit, pokud by prokázal, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení
veškerého úsilí, které lze požadovat. Žalobkyně je přesvědčena, že veškeré
úsilí k zabránění škody ve smyslu ust. § 428 obč. zák. vynaloženo nebylo, neboť
řidič sanitního vozu vjel do ulice, kde je umístěna značka „zákaz vjezdu všech
vozidel“ a navíc nejel po vozovce vpravo od nástupního ostrůvku, ale vjel na
tramvajové koleje, kde v jednom směru stála tramvaj a průjezd pro auto byl tím
zúžen, navíc vzhledem k této konkrétní situaci jel nepřiměřenou rychlostí. Jak
totiž vyplývá ze znaleckého posudku, pokud by jel rychlostí pouze nepatrně
nižší, tedy do 40 km/hod, k nehodě by nedošlo. Žalobkyně přecházela koleje v
místě, kde je chodci běžně přecházejí, neboť koleje pro oba směry jsou odděleny
lanovým zábradlím a chodci je mohou přecházet pouze v místě, kde toto zábradlí
není. Vozidlo sice použilo výstražné zvukové zařízení, avšak v pražské zástavbě
se zvuk různě odráží a není patrno, ze kterého směru se vozidlo blíží. Navrhla,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Otázka zproštění odpovědnosti provozovatele vozidla za způsobenou škodu, a tedy
ani namítaná nesprávnost výkladu a aplikace § 428 obč. zák. nečiní v dané věci
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobkyně si škodu
ze 70 % způsobila svým jednáním, proto za ni žalovaná v tomto rozsahu podle
ust. § 441 obč. zák. neodpovídá. Tato právní úvaha je zcela správná. V rozsahu,
v němž se na vzniku škody podílelo spoluzavinění poškozeného, škůdce za škodu
neodpovídá, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi vznikem škody
a jeho jednáním či škodnou událostí. Nejen v případě odpovědnosti řidiče podle
§ 420 obč. zák., ale i v případě objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla
(§ 427 obč. zák.) se totiž zvažuje spoluzavinění poškozeného (§ 441), tedy
takové jeho jednání, které přispělo či se podílelo na vzniku škody, o jejíž
náhradu se jedná, a bylo tedy jednou z příčin vzniku škody. Podle § 441 obč.
zák. platí, byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu
poměrně. Institut zproštění odpovědnosti provozovatele ve smyslu § 428 obč.
zák. je odlišný od spoluzavinění poškozeného dle § 441 obč. zák. a také má
zcela jiné předpoklady.
Odvolací soud svůj závěr, že nárok žalobkyně je dán ze 30 %, nezaložil na
závěru, že by se provozovatel vozidla ze 70 % své odpovědnosti zprostil podle
ust. § 428 obč. zák., nýbrž na úvaze, že nese-li žalobkyně svou škodu ze 70 %,
není v tomto rozsahu dána odpovědnost provozovatele, a tedy ani povinnost
žalované pojišťovny plnit poškozenému. Tzv. liberační důvody podle ust. § 428
obč. zák. odvolací soud neshledal.
Proto otázka, předložená k posouzení v dovolacím řízení, tedy že se
provozovatel své odpovědnosti za škodu nemůže zprostit, není za situace, že
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru o zproštění odpovědnosti
provozovatele, právně významná. Ostatně skutečnosti, uváděné v dovolání, nejsou
liberačními důvody. Ve smyslu § 428 obč. zák. se provozovatel odpovědnosti
zprostí (pokud nejde o škodu způsobenou okolnostmi, které mají svůj původ v
provozu), prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení
veškerého úsilí, které lze požadovat. Pojem „okolnosti, které mají svůj původ v
provozu“ (§ 428 obč. zák.) je užší nežli pojem „škoda vyvolaná zvláštní povahou
provozu“ (§ 427 obč. zák.). Za okolnost mající původ v provozu je považováno
např. selhání brzd, vada materiálu, nedostatky na straně řidiče, tedy okolnosti
„uvnitř“ vlastního provozu, které souvisí s organizací, řízením a realizací
provozu.
Jak z uvedeného vyplývá, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo z hlediska námitek v dovolání po právní stránce zásadní
význam, dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5
a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném
rozhodnutí o věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu