25 Cdo 642/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobce A. L., zastoupeného advokátem, proti České
republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 42/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004, č. j. 39 Co 388/2003-140, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, č. j. 39 Co
388/2003-140, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2002, č. j.
10 C 42/2000-109, pokud jimi bylo rozhodnuto o částce 51.000,- Kč s
příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 60.000,- Kč s
příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu
předsedkyně senátu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn.
21 T 59/95 a 22 Nt 17/98. V průběhu řízení žalobní návrh rozšířil na částku
103.800,- Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady ušlého zisku ve výši
10.000,- Kč za dobu od 5. 9. 1994 do 5. 9. 1997, kdy mu měl být neoprávněně
zadržován řidičský průkaz, z náhrady ve výši 27.300,- Kč za období, kdy byl
nucen se skrývat s ohledem na vydání nezákonného příkazu k celostátnímu pátrání
a příkazu k dodání do výkonu trestu, z náhrady ušlého zisku ve výši 6.500,- Kč
(4.500,- Kč za období od 25. 3. 1999 do 31. 12. 1999 a 2.000,- Kč za období od
1. 1. 2000 do 30. 4. 2000) s odůvodněním, že v důsledku nečinnosti soudkyně
nebyl žalobci z evidenční karty řidiče vymazán záznam o uložení trestu zákazu
činnosti, spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, dále z náhrady
ušlého zisku ve výši 51.000,- Kč (12.000,- Kč za období od 1. 1. 2000 do 31.
3. 2000 a 39.000,- Kč za období od 1. 4. 2000 do 12. 9. 2000), kdy byl již
zahlazený trest zákazu činnosti vykazován ve výpisu z rejstříku trestů, a
konečně z náhrady nákladů, které byl žalobce nucen vynaložit na právní pomoc v
částce 9.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, č. j. 10 C
42/2000-109, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím PČR OČR – D. i. v P. 3 ze dne 7. 4. 1993, sp. zn. OŘP 1466/DS-92, byl žalobci uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců s účinností od 4. 9. 1992 do
4. 9. 1994. Žalobce tento trest porušil ve dnech 6. 7. 1993 a 1. 9. 1994 a
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 10. 1995, č. j. 21 T
59/95-120, jenž nabyl právní moci dne 21. 2. 1996, byl odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a zároveň mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu tří let. Vzhledem k
tomu, že žalobce neprokázal, že by v období od září 1994 do 21. 2. 1996 požádal
o vrácení řidičského průkazu, ač tak učinit mohl, dovodil soud, že nedošlo k
jeho nezákonnému zadržení. Soud vzal dále za prokázané, že žalobci byla
stanovena lhůta k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody do 17. 4. 1996, dne
25. 4. 1996 žalobce požádal o odklad výkonu trestu, jenž Obvodní soud pro Prahu
9 usnesením ze dne 28. 6. 1996 povolil do 28. 8. 1996. Další žádost o odklad
výkonu trestu ze dne 29. 11. 1996 (doručena soudu dne 2. 12. 1996 a ještě
tentýž den byla žalobci doručena výzva k nástupu výkonu trestu – „ihned“) byla
usnesením téhož soudu ze dne 13. 6. 1997, č. j. 21 T 59/95-198, zamítnuta
(stejně jako stížnost proti tomuto usnesení) a odklad výkonu trestu nebyl
povolen, přičemž vzhledem k tomu, že žalobce ve stanoveném termínu výkon trestu
nenastoupil, byl dne 3. 12. 1996 soudem vydán příkaz k dodání do výkonu trestu. Opakovaná žádost o odklad výkonu trestu ze dne 21. 9. 1998 byla sice usnesením
ze dne 3. 12. 1998 zamítnuta, pro své procesní nedostatky však usnesení
nenabylo právní moci a předseda Obvodního soudu pro Prahu 9 přípisem ze dne 9. 2. 1999, z podnětu žalobce ze dne 21. 12. 1998, příkaz k dodání do výkonu
trestu ze dne 3. 12. 1996 odvolal. Usnesením ze dne 19. 3. 1999 (opatřeným
datem 3. 12. 1998) došlo k opětovnému zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu
a následně dne 26. 3. 1999 byl žalobci na základě milosti prezidenta republiky
tento trest odnětí svobody prominut. Soud dovodil, že postup soudkyně ve
vykonávacím trestním řízení nebyl nesprávný, pouze jistá nedůslednost umožnila
žalobci, aby se nástupu do výkonu trestu vyhýbal. Protože žalobce v rozhodném
období pracoval jako hasič, neměl absenci v zaměstnání a dokonce v r. 1998
pomáhal při povodních na Moravě, neprokázal, že by byl za účelem dodání do
výkonu trestu pronásledován a že by mu tím vznikla újma; tvrzení žalobce jsou
tak v rozporu s provedeným dokazováním, a nelze tedy hovořit o jakémkoliv
strádání, jak je vylíčila žaloba. Dále vzal soud za prokázané, že Obvodní soud
pro Prahu 9 sdělil Rejstříku trestů v P., že trest zákazu řízení motorových
vozidel končí žalobci dne 21. 2. 1999, a že soudkyně JUDr. Z. rozhodla o
zahlazení trestu usnesením ze dne 6. 5. 1999, jež nabylo právní moci dne 19. 6. 1999 a bylo doručeno Rejstříku trestů dne 20. 9. 1999. Z toho soud dovodil, že
JUDr. Z.
nepostupovala v rozporu se zákonem a k tíži jí nemůže být dávána ani
skutečnost, že Rejstřík trestů nevyznačil zahlazení odsouzení ve výpise. Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákona“), tak splněny nebyly,
neboť soud neshledal porušení právní povinnosti spočívající v nesprávném
úředním postupu a nedovodil existenci příčinné souvislosti mezi tímto porušením
a vznikem škody. Ohledně nároku žalobce na náhradu škody sestávající z nákladů
vynaložených na právní pomoc advokátce nepovažoval soud prvního stupně za
prokázané, o jakou právní pomoc se mělo jednat a čeho se týkala. Na základě
takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalobce ve smyslu ustanovení § 120 o.s.ř. neprokázal svá tvrzení a neunesl tak
důkazní břemeno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2.
2004, č. j. 39 Co 388/2003-140, nepřipustil změnu žaloby na částku 245.700,- Kč
a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení, přičemž se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními
i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje
dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Neztotožňuje se především se skutkovými závěry soudů obou stupňů, zejména ve
vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku v částce 10.000,- Kč, a namítá, že mu
bylo několikrát ze strany Dopravního inspektorátu k žádosti o vrácení
řidičského průkazu sděleno, že vzhledem k tomu, že lze důvodně očekávat uložení
trestu zákazu řízení motorových vozidel soudem, nebude mu řidičský průkaz
vrácen, což dokládá dopisem Mgr. K. ze dne 7. 6. 1999. Ve vztahu k nároku na
náhradu škody v částce 27.300,- Kč vzniklé v důsledku vydání příkazu k dodání
do výkonu trestu ze dne 3. 12. 1996 uvádí, že došlo k vydání příkazu i přesto,
že již byla soudu doručena žádost o jeho odklad s odůvodněním, že by výkon
trestu měl pro odsouzeného a jeho rodinu mimořádně těžké následky, a dále pak s
ohledem na zdravotní stav odsouzeného; o žádosti bylo rozhodnuto až téměř po
půl roce dne 13. 6. 1997. Protože permanentně hrozilo, že bude žalobce dodán do
výkonu trestu, bylo tak zásadně porušeno jeho právo vyplývající z trestního
řádu. Z provedeného dokazování navíc vyplývá, že příkaz k dodání do výkonu
trestu byl dne 21. 2. 1999 jako nezákonný zrušen. Ohledně nároků vyplývajících
z prodlev při zahlazení odsouzení dovolatel dovozuje, že je dána příčinná
souvislost mezi nečinností příslušných orgánů (i soud prvního stupně dospěl k
závěru, že Rejstřík trestů pochybil) a vzniklou škodou. Namítá, že považoval-li
v žalobě a následných podáních za původce vzniklé škody soudkyni Obvodního
soudu pro Prahu 9 a nikoli zaměstnance Rejstříku trestů, kteří nevyznačili
zahlazení odsouzení, nemůže mít tato okolnost vliv na skutečnost, že škoda byla
způsobena nesprávným úředním postupem, navíc uplatnil-li předmětný nárok vůči
odpovědné osobě, České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR. Navrhuje
proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž nebyla připuštěna změna žaloby na částku 245.700,- Kč, a jímž bylo
rozhodnuto ve věci samé o celkové částce 52.800,- Kč, není přípustné. Ve vztahu
k částce 51.000,- Kč shledal dovolací soud dovolání přípustným podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o celé žalobě jedním výrokem (částka 103.800,-
Kč), je jednoznačné, že rozhodnuto bylo o pěti samostatných nárocích
odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobcem požadovaná částka z
titulu náhrady škody je totiž souhrnem částek představujících 1) ušlý zisk v
souvislosti se zadržováním řidičského průkazu v období od září 1994 do 21. 2.
1996 (10.000,- Kč), 2) výdaje vynaložené v období, kdy byl nucen se skrývat s
před výkonem trestu (27.300,- Kč), 3) ušlý zisk za období od 25. 3. 1999 do 31.
12. 1999 a za období od 1. 1. 2000 do 30. 4. 2000, kdy nedošlo k výmazu záznamu
o uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových
vozidel z evidenční karty řidiče (4.500,- a 2.000,- Kč, tedy celkem 6.500,-
Kč), 4) ušlý zisk za období od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2000 a za období od 1. 4.
2000 do 12. 9. 2000, kdy byl trest zákazu činnosti přes jeho zahlazení
vykazován ve výpisu z Rejstříku trestů (12.000,- a 39.000,- Kč, tedy celkem
51.000,- Kč) a 5) náhradu za právní pomoc poskytnutou advokátkou (9.000,- Kč).
Protože jde o samostatné nároky, je přípustnost dovolání třeba zkoumat ve
vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v
jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy
rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároků ad 1), ad 3) a ad 5) – viz částky
10.000,- Kč, 6.500,- Kč, a 9.000,- Kč - bylo rozhodnuto vždy o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku
vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto
ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech těchto
samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto
ohledně celkové částky 25.500,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky
27.300,- Kč [nárok popsaný ad 2)], aniž mu předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu, lze posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Žalobce uplatňuje nárok na náhradu výdajů, které podle svého tvrzení musel
vynaložit v souvislosti s vydáním příkazu k dodání do výkonu trestu ze dne 3.
12. 1996, jenž měl neoprávněně trvat až do 9. 2. 1999, a v dovolání vysvětluje,
proč považuje postup Obvodního soudu pro Prahu 9 za nesprávný. Je tedy zřejmé,
že polemizuje především se závěry soudů obou stupňů k postupu Obvodního soudu
pro Prahu 9, jde tedy (kromě výhrad ke skutkovým zjištěním) o posouzení právní
otázky, která je založena na jedinečném skutkovém základě týkajícím se této
konkrétní věci, aniž by měla obecnější dopad do rozhodovací praxe soudů vůbec.
Kromě toho nelze přehlédnout, že soudy obou stupňů svůj závěr o nedůvodnosti
tohoto nároku postavily současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, a to
jednak že neshledaly nesprávný úřední postup soudkyně ve vykonávacím řízení, v
němž bylo rozhodováno o opakovaných žádostech žalobce o odklad výkonu trestu,
jednak nedovodily vznik škody na straně žalobce. Z obsahu dovolání je zřejmé,
že žalobce, kromě zcela obecného tvrzení o hrozbě dodání do výkonu trestu, k
otázce vzniku majetkové újmy konkrétní námitky nevznesl. Řešení otázky
nesprávného úředního postupu tak pozbývá významu, neboť nepodléhá-li dovolacímu
přezkumu otázka vzniku škody jakožto podmínky odpovědnosti žalované za škodu,
která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, nemohlo by se ani
jakékoliv řešení otázky nesprávného úředního postupu projevit v poměrech
dovolatele kladně (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17,
případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99).
Dovolací soud proto dovolání žalobce ohledně částky 27.300,- Kč s
příslušenstvím podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. rovněž
odmítl.
Žalobce dovoláním napadá i výrok rozsudku, jímž odvolací soud
nepřipustil změnu žalobního návrhu na částku 245.700,- Kč.
Přípustnost dovolání proti tomuto výroku podle ustanovení § 237
o.s.ř. však nelze dovodit, a to z toho důvodu, že odvolací soud vůbec
nerozhodoval ve věci samé. Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí
vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V
řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti
sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí
také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), o němž
má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Odvolací soud však v daném
případě rozhodoval o připuštění změny žaloby, tedy ve své podstatě o rozšíření
předmětu řízení, nikoli o samotných právech a povinnostech účastníků.
Dovolání není v tomto rozsahu přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a §
239 o.s.ř., protože napadeným výrokem nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou
taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o
žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v tomto rozsahu podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu je tak ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné pouze ohledně částky
51.000,- Kč, a to pro řešení otázky zásadního právního významu, jež spočívá v
posouzení, zda je pochybení zaměstnanců Rejstříku trestů v souvislosti se
zaznamenáváním údajů na základě oznámení soudu o pravomocném rozhodnutí o
zahlazení odsouzení ve výpisu z evidence Rejstříku trestů nesprávným úředním
postupem podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Podle ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou
rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že ke škodě z žalobcem tvrzeného nesprávného úředního postupu
došlo po uvedeném datu, je třeba věc posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 13 odst. 1 tohoto zákona stát
odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním
postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
zákonem stanovené lhůtě. Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona právo na náhradu
škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Předpokladem vzniku odpovědnosti podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
je současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a
3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního
orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností
nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s
výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k
porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu
nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup
jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a
pokud tento postup slouží výkonu státní moci. Podmínkou aplikace ustanovení §
13 citovaného zákona tedy je, že stát prostřednictvím svých orgánů vystupuje
jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování.
Žalobce (jak vyplývá z obsahu spisu) v souvislosti s uplatněním nároku na
náhradu ušlého zisku v částce 51.000,- Kč dovozuje odpovědnost státu za
nesprávný úřední postup, jenž spatřuje v nečinnosti Rejstříku trestů, který na
základě pravomocného rozhodnutí soudu o zahlazení odsouzení neprovedl včas
změnu zápisu (výmaz trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti). Pro
posouzení otázky nesprávného úředního postupu je ve smyslu ustanovení § 13
zákona č. 82/1998 Sb. rozhodující, zda při této činnosti došlo k porušení
pravidel pro počínání státního orgánu vyplývajících z právních předpisů.
Rejstřík trestů se sídlem v P. je rozpočtovou organizací, podřízenou
Ministerstvu spravedlnosti (§ 1 odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku
trestů, ve znění pozdějších předpisů). Rejstřík trestů vede evidenci osob
pravomocně odsouzených soudy v trestním řízení a dále evidenci jiných
významných skutečností pro trestní řízení, pokud tak stanoví tento nebo jiný
zákon. Údaje z evidence slouží pro potřebu trestního, občanskoprávního nebo
správního řízení a k prokazování bezúhonnosti (§ 2 odst. 1 zákona). Podle § 5
zákona soudy jsou povinny neprodleně Rejstříku trestů zasílat trestní listy
osob pravomocně odsouzených a sdělovat i všechny další skutečnosti důležité pro
zápis v evidenci nebo pro změnu zápisu. Výpis a opis z Rejstříku trestů jsou
veřejnou listinou (§ 15 odst. 2 zákona).
Z této úpravy je zřejmé, že stát zřídil Rejstřík trestů jako instituci
povolanou kromě jiného k poskytování výpisů z Rejstříku trestů, které mají
povahu veřejné listiny, tedy listiny požívající veřejné víry ve svou
autentičnost i obsah, projevující se zejména v tom, že se předpokládá její
správnost, není-li prokázán opak (srov. např. ustanovení § 134 o.s.ř.). Odtud
pak plyne požadavek, aby stát nesl případnou odpovědnost za to, že údaje
obsažené v Rejstříku trestů a následně uvedené ve výpisu (či opisu)
neodpovídají skutečnosti, resp. stavu, který vyplynul z provedeného trestního
řízení. Vydání takto vadného výpisu je třeba považovat za nesprávný úřední
postup Rejstříku trestů, přičemž odpovědnost státu je objektivní, tedy
nastupuje při splnění ostatních zákonných podmínek bez ohledu na zavinění.
Zároveň je zřejmé, že samotný postup soudu v trestním řízení (zejména v jeho
fázi následující po pravomocném odsouzení či po výkonu trestu), jehož výsledek
je podkladem pro následnou evidenci v Rejstříku trestů, není pro posouzení
správnosti úředního postupu Rejstříku trestů rozhodující. Významné je to, zda
vydaný výpis (či opis) objektivně obsahoval správné údaje; v opačném případě
jde o nesprávný úřední postup.
V posuzované věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že
ze strany zaměstnanců Rejstříku trestů došlo k pochybení, neboť na základě
řádně doručeného pravomocného rozhodnutí o zahlazení odsouzení nebyla včas
provedena odpovídající změna zápisu (výmaz trestů); protože však shledal postup
předsedkyně senátu ve vykonávacím řízení v souladu s ustanoveními trestního
řádu, nekvalifikoval vydání neodpovídajícího výpisu z Rejstříku trestů jako
nesprávný úřední postup. Z toho je zřejmé, že právní posouzení nesprávného
úředního postupu ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku v částce 51.000,-
Kč (tj. 12.000,- Kč a 39.000,- Kč) jako podmínky odpovědnosti státu za škodu
není správné. Odvolací soud za této situace nezkoumal, v jakém období stav v
evidenci Rejstříku trestů neodpovídal stavu trestního řízení, zda a kdy byl
vydán nesprávný výpis a zda a v jakém rozsahu vznikla v příčinné souvislosti s
tím žalobci škoda.
Protože dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky výrok potvrzujícího rozsudku
odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu ušlého
zisku v částce 51.000,- Kč, a ve výrocích závislých (náhrada nákladů řízení)
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení soud
zhodnotí, zda byly splněny další zákonné předpoklady odpovědnosti státu za
škodu, tj. zejména vznik škody (majetkové újmy vyjádřitelné v penězích), a zda
škoda je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, tedy zda byla
způsobena právě nesouladem evidence v Rejstříku trestů se stavem trestního
řízení. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového
řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu