25 Cdo 643/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. Z. H.,
zastoupenému advokátkou, o 78.321,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 46/97, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 16 Co 418/99-96, takto
:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č. j. 16 Co
418/99-96, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 6. 1999, č. j.
7 C 46/97-74, ve výroku o věci samé co do částky 24.000,- Kč s příslušenstvím
a ve výrocích o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
10. 1996 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí
rozsudek obvodního soudu v této věci ze dne 6. 4. 1998, č. j. 7 C 46/97-32,
kterým byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, byl usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 16. 9. 1998, č. j. 54 Co 267/98-48, zrušen a za účelem doplnění
dokazování byla věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně
při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 11. 3. 1993 uzavřel žalobce s
firmou A. T., v. o. s., zastoupenou žalovaným, mandátní smlouvu, podle které
měla tato firma nalézt zájemce o podnájem bytu žalobce v P., O., D. 1389 a
uzavřít s ním smlouvu o podnájmu. Žalovaný zkontaktoval dva čínské občany, dne
9. 3. 1993 uzavřel jako pronajímatel tohoto bytu nájemní smlouvu v angličtině s
paní Ch. D. L. jako nájemníkem na dobu od 9. 3. 1993 do 31. 7. 1993. Od této
„nájemnice“ žalovaný zálohově obdržel 24.000,- Kč jako tzv. „depozitum“. Po
odstěhování čínských občanů z bytu zůstal dluh za telefonní poplatky za
měsíce březen až květen 1993 v částce 78.321,40 Kč, kterou ve splátkách od
dubna do října 1995 žalobce zaplatil se souhlasem věřitele a po dohodě se svou
matkou, na kterou byla telefonní stanice do 1. 2. 1994 vedena. Soud prvního
stupně dovodil, že „nájemní“ smlouva je neplatná, neboť žalobce ji uzavřel jako
pronajímatel bytu a byt není ani řádně specifikován. Neplatná je rovněž tzv.
mandátní smlouva, neboť na ní chybí podpis druhého společníka firmy A. T., v.
o. s., s ohledem na její obsah ji však posoudil jako smlouvu příkazní podle §
724 a násl. obč., uzavřenou mezi účastníky. Nárok žalobce na náhradu
škody shledal soud důvodným, protože žalovaný nejednal jako příkazník řádně,
umožnil cizincům užívat byt žalobce, aniž ho předtím seznámil s obsahem
podnájemní smlouvy, čímž porušil svou právní povinnost, a v důsledku toho
vznikla žalobci škoda tím, že zaplatil částku 78.321,40 Kč na telefonním
nedoplatku za dobu, kdy telefon užívaly třetí osoby, které nebyly podnájemci.
Protože první splátku S. T. zaplatil žalobce v dubnu 1995, není námitka
promlčení důvodná a žalovaný je povinen nahradit žalobci škodu v žalované
výši.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 1999, č.
j. 16 Co 418/99-96, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku
ve věci samé tak, že žalobu na zaplacení 78.321,40 Kč s příslušenstvím zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, shodně s ním
jako neplatnou posoudil nájemní smlouvu i tzv. smlouvu mandátní mezi žalobcem a
firmou A. T., v. o. s., neztotožnil se však s jeho názorem, že by tímto
ujednáním byla mezi účastníky řízení uzavřena platná smlouva příkazní, a nelze
proto porušení právní povinnosti jakožto předpoklad odpovědnosti za škodu podle
§ 420 odst. 1 obč. zák. odvozovat od porušení smluvní povinnosti z takové
smlouvy. Dovodil, že ze skutkových zjištění nevyplývá ani porušení zákonné
povinnosti žalovaného a navíc chybí další předpoklad odpovědnosti za škodu, a
to příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného, který umožnil přístup do bytu
osobám, které vyúčtování telefonních poplatků vyvolaly, a mezi vznikem škody na
straně žalobce. Byly to totiž především žalobcovy smluvně nezajištěné dispozice
s bytem, které vedly k tomuto, byť nechtěnému následku. Nárok žalobce na
náhradu škody není proto v základu dán. Odvolací soud neshledal žalovaného
pasivně legitimovaným ani z hlediska jeho odpovědnosti za bezdůvodné obohacení
podle ust. § 451 a násl. obč. zák., neboť žalobce v řízení ani netvrdil, že by
se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil na základě těch skutečností,
které v žalobě uváděl (tj. ve spojitosti s vyúčtováním provozu telefonní
stanice).
Proti tomuto rozsudku, a to do zamítavého výroku ve věci samé co do částky
24.000,- Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst.
3 písm. b), c), a d) o. s. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu napadá pouze
v otázce posouzení jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv v
otázce odpovědnosti za škodu. Uvádí, že odvolací soud své rozhodnutí v tomto
směru odůvodnil pouze jednou větou, že neshledává žalovaného pasivně
legitimovaným, neboť žalobce jeho bezdůvodné obohacení ani v řízení netvrdil. S
tímto posouzením dovolatel nesouhlasí a namítá, že již v žalobě uvedl, že
žalovaný, který třetím osobám umožnil užívání bytu, přijal od nich částku
24.000,- Kč, z níž měly být hrazeny případné nedoplatky spojené s užíváním
bytu, a kterou měl žalovaný vyplatit žalobci v případě, že by mu v souvislosti
s užíváním bytu těmito osobami vznikl dluh. Žalovaný mu však tuto částku
nevydal a její vydání podmiňoval tím, že se žalobce vzdá svých nároků vůči
němu. Tvrzení, že žalovaný slíbil, že vybere od podnájemců částku 30.000,-Kč
jako záruku na případné nedoplatky a že zálohově od nich vybral 24.000,- Kč, z
níž mají být hrazeny nedoplatky vzniklé v souvislosti s užíváním bytu třetími
osobami, bylo obsaženo již v žalobě, v níž je tak vymezen skutek, o kterém měl
soud rozhodnout. Poukazuje na to, že v řízení byly provedeny důkazy, z nichž
vyplývá správnost jeho tvrzení. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu v
otázce vydání bezdůvodného obohacení. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že vydání částky 24.000,- Kč nebylo předmětem
žalobního návrhu, žalobce uplatňoval pouze nárok na náhradu škody ve výši
78.321,40 Kč, a v dovolání je proto uplatněn návrh na změnu žaloby, který je
v dovolacím řízení nepřípustný. V otázce nároku na vydání bezdůvodného
obohacení souhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, navíc podle jeho
názoru by tento nárok žalobce byl podle ust. § 107 obč. zák. promlčen. Jelikož
dovolání směřuje proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému se odvolací soud
vyjádřil nad rámec žalobního návrhu, není dovoláním ve věci samé, a proto
žalovaný navrhl, aby dovolání jako nepřípustné bylo odmítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že ačkoliv
byly v žalobě dostatečně vylíčeny rozhodující skutečnosti, odvolací soud při
posouzení jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení neshledal žalovaného
pasivně legitimovaným z důvodu, že žalobce netvrdil, že se žalovaný na jeho
úkor bezdůvodně obohatil.
Náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v ustanovení § 79 odst. 1 o.
s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující
skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu
žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný
žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí,
že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením
skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem
vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ
nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími
skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o
čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou
prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze
souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět
ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje.
Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní
posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud
rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež
umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než
jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování
podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se
žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu,
zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce odůvodnil v žalobě svůj nárok na peněžité
plnění mimo jiné tvrzením, že „žalovaný mu slíbil, že zálohou vybere od
budoucích podnájemců částku 30.000,- Kč jako záruku na případné nedoplatky“, že
„zálohově od čínských občanů vybral 24.000,- Kč, které si pravděpodobně dodnes
ponechal“, že žalobce je přesvědčen, že „žalovanému zůstala záloha od čínských
občanů ve výši 24.000,- Kč, kterou mu i přes výzvy odmítl vydat“, a on na
nedoplatky za telefon zaplatil celkem 78.321,40 Kč.
Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na
naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (ustanovení § 451 a násl.
obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch,
pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku nebo dodatečně
odpadl. Předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není
protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav
obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Obohacenému tak
vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na
jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění ( § 456 obč.
zák.).
Jestliže nárok vůči žalovanému na zaplacení 78.321,40 Kč je zdůvodněn tvrzením,
že od osob, které bydlely v bytě žalobce, převzal žalovaný částku 24.000,- Kč
na případné budoucí náklady či nedoplatky v souvislosti s jejich užíváním bytu
a že na úhradu nedoplatků, které vznikly, nebyla tato částka použita, nýbrž i
po té, co nedoplatky zaplatil ze svého žalobce, zůstala tato částka v držení
žalovaného, je zřejmé, že skutková tvrzení uplatněná v žalobě (i s přihlédnutím
ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů) umožňovala posoudit věc podle
ustanovení o bezdůvodném obohacení. V tomto posouzení pak soudu nemohla bránit
okolnost, že žalobce kvalifikoval svůj nárok po právní stránce jako nárok na
náhradu škody a výslovně netvrdil, že se žalovaný v souvislosti se zaplacením
nedoplatků za telefon na jeho úkor bezdůvodně obohatil.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že žalovaný není pasivně
legitimován z hlediska odpovědnosti za bezdůvodné obohacení proto, že žalobce
netvrdil, že ve spojitosti s vyúčtováním telefonu by se žalovaný na jeho úkor
obohatil, není správný.
Protože dovolání je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. důvodné, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do částky
24.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil (§
243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro
který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, byl i tento rozsudek v uvedeném rozsahu zrušen a věc byla v
tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu