25 Cdo 65/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobkyně V. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Městské části
P., zastoupené advokátem, a 2) K., podnik čistoty a údržby města, a. s.,
zastoupenému advokátkou, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 445/2003, o dovolání první žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č. j. 15 Co 229/2004-112, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004 č. j. 15 Co 229/2004-112 a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. května 2004 č.j. 16 C
445/2003-90 ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k první žalované
(výrok I., II.) se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu
řízení.
žalované zcela opodstatněným s tím, že o jeho výši a o náhradě nákladů řízení
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci, zamítl žalobu ve vztahu k druhé
žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ní a žalobkyní.
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 19. 12. 2001 kolem 7,45 hodin utrpěla úraz
pádem na zledovatělé neposypané a místy mírně zasněžené cestě v parku v P., jež
je účelovou komunikací; v důsledku úrazu byla hospitalizována a delší dobu
léčena. Komunikace je ve vlastnictví H. m. P., výkon vlastnického práva byl
svěřen první žalované, která úklid a posyp této komunikace zajišťovala
prostřednictvím druhé žalované na základě jejich vzájemného smluvního vztahu.
Cesta nebyla delší dobu udržována a – stejně jako jindy – nebyla řádně
posypána, v době úrazu, kdy žalobkyně šla s manželem jako každý všední den
venčit psa, bylo ještě šero a bylo možno se spoléhat jen na veřejné osvětlení.
Žalobkyně uklouzla na náledí pod slabým popraškem sněhu. Soud dospěl k závěru,
že na věc nelze aplikovat zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
neboť ten neupravuje nárok na náhradu škody vzniklé závadou ve schůdnosti na
účelové komunikaci, a ze žádného právního předpisu nelze explicitně dovodit
povinnost první žalované pečovat o schůdnost a sjízdnost účelových komunikací,
k nimž vykonává vlastnické právo. Avšak každý je podle § 415 obč. zák. povinen
zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke
konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně
posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku
škod na životě, zdraví či majetku, a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000 soud dovodil, že první žalovaná
byla povinna počínat si tak, aby zajistila schůdnost účelové komunikace, která
je frekventovaná a spojuje okolí se vstupem do metra. Jestliže první žalovaná o
schůdnost komunikace v nikoliv brzkých ranních hodinách nepečovala, porušila
svou generální prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.) a odpovídá podle § 420
obč. zák. žalobkyni za škodu tím vzniklou, neboť nebýt námrazy na chodníku, ke
vzniku škody žalobkyně by nedošlo, a první žalovaná se nemůže odvolávat na to,
že smluvně zajistila péči o schůdnost komunikace prostřednictvím druhé
žalované, která svou smluvní povinnost vůči ní porušila. Soud neshledal
důvodnou námitku promlčení a ani namítané spoluzavinění žalobkyně podle ust. §
441 obč. zák., neboť byl-li na komunikaci poprašek sněhu, nemohla žalobkyně
předvídat, že při značné frekvenci bude tato komunikace nezajištěna proti
náhodnému pádu, a to ani s ohledem na to, že se pohybovala ve známém prostředí.
Dospěl k závěru, že žalobkyně si vzniklou škodu ani zčásti sama nezavinila a v
celém rozsahu za ni odpovídá první žalovaná. U druhé žalované není dána pasivní
věcná legitimace, neboť její smluvní povinnost k úklidu směřovala jen vůči
první žalované, nikoliv i vůči žalobkyni a jiným chodcům.
K odvolání první žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2004, č.
j. 15 Co 229/2004-112, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
ztotožnil se i s jeho závěry právními a na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázal.
Proti tomuto rozsudku podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu
podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v tom, že účelových komunikací, jejich vlastníků a
uživatelů je v České republice mnoho a právní úprava péče vlastníka o účelové
komunikace je poměrně skoupá. Žalovaná nesouhlasí s názorem odvolacího soudu,
který za porušení prevenční povinnosti ze strany žalované považuje to, že
krátce po sedmé hodině ranní nezabezpečila schůdnost účelové komunikace
odstraněním důsledků klimatických jevů vzniklých přes noc. Namítá, že posyp
všech účelových a dalších komunikací na území městské části vyžaduje určitý čas
a jeho provedení naráz na všech komunikacích je objektivně nemožné. Vlastníku
účelové komunikace by tak byla stanovena přísnější kritéria pro odstraňování
závad ve schůdnosti, než je tomu v případě komunikace vyšší kategorie, kdy
přípustná doba podle vyhlášky č. 104/1997 Sb. k odstranění takovýchto závad
může činit až 48 hodin. Dále namítá, že o závadě ve schůdnosti účelové
komunikace nevěděla, ani se o ní dozvědět nemohla, a není proto dáno její
zavinění. S poukazem na ust. § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. uvádí, že ani u
komunikací vyšší kategorie není odpovědnost koncipována tak široce. Nesouhlasí
dále s názorem, že ust. § 415 obč. zák. jde výlučně k její tíži a že
spoluzavinění žalobkyně je vyloučeno tím, že spoléhala na to, že schůdnost
účelové komunikace bude zajištěna. Namítá, že i uživatel účelové komunikace by
měl zachovávat jistou míru opatrnosti a nést odpovědnost v situaci, kdy
potřebné míry opatrnosti nedbá, neboť právě on může fakticky zjistit aktuální
stav komunikace, po níž se pohybuje, a uzpůsobit tomu své jednání; takovou
povinnost stanoví i § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že argumenty v dovolání první
žalovaná uplatnila v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání. Důvody
přípustnosti dovolání nepovažuje za podstatné. Pokud jde o zavinění žalované, v
dané situaci se nejednalo o řešení nějaké mimořádné situace, šlo o běžnou
údržbu v exponovaném místě (přístup k metru) v exponované době (kolem 7 hodiny
ranní). Co se týče spoluzavinění, žalobkyně kritickým místem procházela denně
pravidelně, situaci věnovala přiměřenou pozornost a místem mnohokrát bez
následků prošla. Jestliže nastala změna spočívající v námraze, navíc pokryté
sněhovým popraškem, nebyl důvod, aby žalobkyně prošla místem jiným způsobem,
než ve všech ostatních případech. Pokud by byla uživatelům komunikací uložena
povinnost pohybovat se po nich způsobem, který by zranění vyloučil, potom by
odpovědnost vlastníka komunikací nepřicházela vůbec do úvahy a byla by zbytečná
i jakákoliv jejich údržba. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je zčásti důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.
3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost
soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
V tomto smyslu shledal dovolací soud v dané věci za zásadně právně významnou
otázku posouzení spoluzavinění poškozené, kterou odvolací soud, jenž odkázal na
rozhodnutí soudu prvního stupně, nevyřešil v souladu s hmotným právem.
Základ odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobkyně dovodil odvolací soud
podle § 420 obč. zák. za porušení prevenční povinnosti žalované při zimní
údržbě komunikace ve smyslu § 415 obč. zák. V tomto směru mu nelze vytknout
pochybení při právním posouzení věci. K námitkám v dovolání lze pouze
podotknout, že porušení prevenční povinnosti nespočívá jen v nedostatečné zimní
údržbě cesty pro pěší v parku, nýbrž i v chybějícím upozornění chodcům pro
případ, že včasné odstranění následků klimatických jevů nebude v zimním období
vždy možné. I takové opatření by totiž mohlo škodě, jež vznikla, zabránit,
nehledě k tomu, že – jak vyplývá z výsledků řízení – cesta nebyla proti sněhu a
náledí řádně ošetřena delší dobu než jen kritického dne ráno, přestože v
předchozích dnech bylo mrazivé počasí se slabým sněžením.
Podle ust. § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného,
nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána
odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí totiž jeden ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody
a protiprávním jednáním škůdce. Stejně jako u škůdce je třeba i u poškozeného
brát v úvahu jen takové jednání, které splňuje všechny předpoklady odpovědnosti
za škodu, tj. že protiprávní jednání poškozeného – jímž je i chování v rozporu
s § 415 obč. zák. - bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody. Ustanovení §
415 obč. zák. ukládá totiž povinnost každému; obecná prevenční povinnost se
vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy nejen na škůdce,
ale i na toho, komu riziko vzniku škody hrozí. Porušení prevenční povinnosti
samotným poškozeným může zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody (§ 441
obč. zák.), neboť je povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu, a
to nejen ve vztahu k ostatním, ale i vůči sobě samému.
Z těchto hledisek odvolací soud otázku spoluzavinění žalobkyně na základě
zjištěných skutečností po právní stránce neposuzoval a odkázal na závěry soudu
prvního stupně, který její spoluodpovědnost na vzniklé škodě vyloučil v
podstatě tím, že žalovaná blíže nekonkretizuje, v čem lze spatřovat porušení
právní povinnosti žalobkyně. Posoudit po právní stránce zjištěný skutkový stav
je ovšem povinností soudu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), takové právní posouzení
zahrnuje i skutečnosti významné z hlediska existence případného spoluzavinění
škody žalujícím poškozeným. Vyjdou-li takové skutečnosti v řízení najevo, byť i
z důkazů navržených žalobcem – a tak tomu v posuzovaném případě podle popisu
skutkových okolností ve výpovědi samotné žalobkyně mohlo být – pak je soud
nemůže přehlížet a zachází s nimi jako se zjištěným skutkovým stavem, který
právně posuzuje.
Míru spoluzavinění chodce na vzniku škody na zdraví způsobené následkem pádu
při chůzi na cestě v parku při náledí a v šeru je třeba posuzovat především z
hlediska možnosti chodce předejít riziku vzniku škody na zdraví v daném místě a
čase a přizpůsobit svou procházku v parku okolnostem, jež mohl předvídat (§ 415
obč. zák.). I když ust. § 441 obč. zák. hovoří o zavinění poškozeného, je třeba
vycházet z toho, že ani v případě, že se na vzniku škody podílel nezaviněný
úkon poškozeného, neodpovídá škůdce v plném rozsahu. Spolupůsobil-li ke vzniku
škody úkon poškozeného, a to nezaviněný, jde o objektivní skutečnost, která jde
k tíži toho, koho postihla, tedy poškozeného (srov. R 3/1984). Je pravidlem, že
i náhoda postihuje toho, komu se přihodila.
Okolnost, zda žalobkyně mohla či nemohla předvídat, že „komunikace bude
nezajištěna proti náhodnému pádu“, je pro posouzení odpovědnosti žalované i
spoluodpovědnosti žalobkyně irelevantní. Jednak za následky úrazu způsobeného
náhodným pádem chodce na komunikaci nenese její vlastník či správce vůbec
žádnou odpovědnost, a jednak součástí skutkového stavu, z něhož soudy v dané
věci vycházely při svém rozhodnutí, není zjištění, že příčinou úrazu žalobkyně
byl její náhodný pád.
Protože z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. je dovolání zčásti důvodné, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé,
zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně o základu nároku ve vztahu k první žalované, byl i
mezitímní výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu
vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení jakož i o náhradě ostatních nákladů řízení
rozhodne soud v konečném rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.
předsedkyně senátu