25 Cdo 654/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci
žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. B., o náhradu škody,
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 145/2003, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2005,
č. j. 19 Co 436/2005-92, takto:
I. Řízení o dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
vysloveno, že soudkyně Mgr. N. V. není vyloučena z projednání a rozhodnutí této
věci, se zastavuje.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči
státu. Dovodil, že žalobci náleží náhrada bolestného v částce odpovídající 45
bodům lékařského ohodnocení za operaci ze dne 9. 1. 2003 k odstranění dlah po
předchozí operaci, které se žalobce podrobil v důsledku újmy na zdraví
způsobené mu psem žalovaného. Důvody pro zvýšení náhrady bolestného na
desetinásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. soud neshledal.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 10. 2005, č. j. 19 Co
436/2005-92, k odvolání obou účastníků vyslovil, že soudkyně Mgr. N. V. není
vyloučena z projednání a rozhodnutí této věci, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními
závěry o podmínkách odpovědnosti za škodu na straně žalovaného; ve shodě se
soudem prvního stupně neshledal mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné pro
zvýšení náhrady bolestného.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem a spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že má po právní stránce zásadní význam.
Zdůvodňuje, proč považuje Mgr. V. za podjatou, a bez bližšího odůvodnění (pouze
s odkazem na hrubou nedbalost žalovaného) tvrdí, že jeho případ je zvlášť
výjimečným a hodným mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 440/2001 Sb. pro
zvýšení náhrady bolestného na desetinásobek; rozsudek proto považuje za
nespravedlivý. Vytýká odvolacímu soudu též nesprávnost výroku o úroku z
prodlení, resp. zejména to, že v tomto směru nepřipustil změnu žaloby. Navrhl,
aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- dospěl k závěru, že dovolání směřuje zčásti proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, zčásti proti výroku, k jehož
přezkumu není dána funkční příslušnost dovolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce především dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, a to
ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Protože dovoláním
napadený výrok není měnícím ani potvrzujícím rozhodnutím vydaným po předchozím
zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, nejde o přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Přípustnost dovolání tak lze posuzovat pouze
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle nějž dovolání může být přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel, aniž by výslovně formuloval
otázku zásadního právního významu, označuje závěr o nesplnění podmínek pro
mimořádné zvýšení náhrady bolestného za rozporný s hmotným právem a za věcně
nesprávný. Přehlíží zřejmě, že může-li být dovolání přípustné jedině pro
zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke
zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné, tedy –
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – až poté, co učiní závěr,
že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce není proto procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu, neboť Nejvyšší soud při tomto zkoumání především
prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro
judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Pouze za splnění
tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou
dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či
Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s
hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).
V posuzované věci se o takový případ nejedná, z rozhodnutí ani z dovolání se
nepodává, že by předmětné rozhodnutí, založené na jedinečném skutkovém základě
typickém pouze pro tuto věc, mohlo mít dopad na rozhodovací praxi soudů v
případech obdobného typu; přesvědčení dovolatele, že posouzení věcné správnosti
rozsudku odvolacího soudu z hlediska kritiky právního posouzení věci se
promítne již do zkoumání přípustnosti dovolání, nemůže vést k závěru o zásadním
významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Dovolatel ostatně konkrétní
výhrady k důvodům, proč odvolací soud nezvýšil odškodnění nad rámec základního
bodového ohodnocení, nevznáší, pouze v obecné rovině označuje rozsudek za
nespravedlivý. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a že dovolání
proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné.
Nelze přehlédnout, že dovolatel nerozlišil, že potvrzující výrok rozsudku
odvolacího soudu se týká i výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně žalobě
vyhověl ohledně částky 5.800,- Kč s příslušenstvím. K dovolání proti takovému
výroku není žalobce subjektivně legitimován, neboť z povahy dovolání jakožto
opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník
řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž
byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze
odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud potvrzením výroku, jímž
bylo žalobě zčásti vyhověno, nezpůsobil žalobci újmu odstranitelnou zrušením
této části rozhodnutí.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle
právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna
2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tj. bez ohledu na
to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Konečně výhrady dovolatele k rozhodnutí týkajícímu se úroku z prodlení pak
směřují proti samostatně vydanému usnesení, jímž odvolací soud nepřipustil
změnu žaloby, proti němuž ovšem dovolání vzhledem ke specifikaci napadeného
rozhodnutí nesměřuje; dovolání proti takovému rozhodnutí ostatně přípustné
není. Nejde totiž o rozhodnutí soudu ve věci samé (§ 237 o.s.ř.) ani o
rozhodnutí ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238, §
238a a § 239 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku o potvrzení rozsudku soudu
prvního stupně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Jestliže dovolatel směřoval své dovolání také do výroku, jímž Krajský soud v
Hradci Králové rozhodoval o námitce podjatosti vůči soudkyni Mgr. V., nelze
přehlédnout že zde tento soud nerozhodoval jako soud odvolací, nýbrž jako tzv.
soud nadřízený, jehož postavení vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy
soudů, nikoli ze vztahů instančních, a s pojmem „odvolací soud“ jej tudíž
zaměňovat nelze (srov. též stanovisko pléna Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 48 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). Rozhoduje-li
tedy krajský (v Praze městský) soud o vyloučení soudců okresního (obvodního)
soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu, a to ani když je
součástí rozhodnutí ve věci samé; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné
rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno napadnout odvoláním,
nepředchází. Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí občanský soudní řád ani neupravuje.
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon
30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod
pořadovým číslem 112); Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti
výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo rozhodnuto o jeho
námitce podjatosti soudkyně Mgr. V., zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu