25 Cdo 659/2011

25 Cdo 659/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci

žalobkyně Š. M., proti žalované Dopravní a zemní práce - Bouška, s.r.o. v

likvidaci, se sídlem v Praze 4, Vídeňská 405/1, IČO 26016001, za účasti České

podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8,

Pobřežní 665/23, IČO 63998530, jako vedlejší účastnice na straně žalované,

oběma zastoupeným Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně,

Výstaviště 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7

C 247/2008, o dovolání žalované a vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. září 2010, č. j. 15

Co 499/2010-210, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Dovolání vedlejší účastnice se odmítá.

Okresní soud v Táboře mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2010, č. j. 7 C

247/2008-141, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný v rozsahu 35

%. Vyšel ze zjištění, že dne 28. 6. 2006 v 11:05 hod. došlo na účelové

komunikaci v katastru obce Člunek k dopravní nehodě, při níž žalobkyně

(cyklistka) utrpěla úraz při střetu s nákladním automobilem značky Tatra (dále

též jen „vozidlo Tatra“), jehož vlastníkem a provozovatelem je žalovaná

společnost, přičemž vozidlo řídil J. P. Vozidlo Tatra o šířce 2,5 m se

pohybovalo při pravém okraji vozovky široké 3,3 m, takže pro průjezd

protijedoucích cyklistů (před žalobkyní projížděli kolem vozidla Tatra ještě

dva cyklisté) zbýval prostor 0,8 m. Podle znalce z oboru doprava však cyklista

potřebuje pro relativně bezpečnou jízdu koridor kolem 1,7 m a bezpečný odstup

od cyklisty je nejméně 1,5 m, proto tedy v dané věci nebyla zbývající šíře

vozovky 0,8 m dostatečná pro bezpečné minutí cyklistky s protijedoucím vozidlem

Tatra. K bezpečnému minutí měla žalobkyně snížit rychlost a následně zastavit

při pravém okraji vozovky, řidič vozidla Tatra měl najet co nejvíce vpravo k

okraji vozovky, což skutečně učinil, také snížil rychlost jízdy na přibližně 13

- 14 km/h. Vozidlo nicméně nezastavil a přitom došlo k pádu žalobkyně s

následným najetím levých kol zadních dvojmontáží vozidla na paži žalobkyně.

Nelze jednoznačně a technicky určit, zda se žalobkyně před pádem pohybovala

nebo již stála, pravděpodobné však je, že v okamžiku, kdy se míjela s vozidlem

Tatra, zastavovala na krajnici nebo travnatém pásu vpravo mimo vozovku a

následně došlo k pádu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přes stísněné

poměry mohlo i tak dojít ke zcela bezpečnému vyhnutí se vozidla Tatra s

žalobkyní, neboť stejná situace se stala v krátkém okamžiku před tím, kdy se

vozidlo Tatra míjelo s dalšími dvěma cyklisty. Neprokázalo-li se, že příčinou

pádu žalobkyně byl fyzický kontakt a střet mezi kolem a vozidlem Tatra, s

největší pravděpodobností šlo o samovolný pád, jehož prvotním iniciováním mohlo

být to, že při zastavování musela žalobkyně uvolňovat svoji nohu z tzv. SPD

nášlapu, takovou okolnost však nemohl řidič vozidla Tatra předpokládat. Soud

prvního stupně uzavřel, že i když je dána objektivní vina žalované jako

provozovatele dopravního prostředku, hlavní a podstatnou příčinou úrazu a škody

je skutečnost, že žalobkyně jako cyklistka nezvládla řízení a jízdu na svém

jízdním kole, čemuž nemohla žalovaná nijak zabránit. Na straně žalobkyně soud

shledal míru spoluzavinění v rozsahu 65 %, proto rozhodl, že základ žalobního

nároku je dán v rozsahu 35 %.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře

rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 15 Co 499/2010-210, rozsudek soudu prvního

stupně změnil tak, že základ žalobního nároku žalobkyně je opodstatněný v

rozsahu 80 % a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném

rozsudku. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že průběh

dopravní nehody již dnes s naprostou jistotou nelze prokázat a veškeré úvahy v

tomto směru se musí pohybovat na bázi určité pravděpodobnosti. Není možné

vyloučit, že skutečně došlo k přímému střetu žalobkyně s vozidlem Tatra, ale

tato možnost se jeví jako méně pravděpodobná a nadto odvolací soud nepovažuje

tento detail pro právní hodnocení věci za rozhodující. Uzavřel-li soud prvního

stupně, že k nehodě nedošlo v důsledku přímého střetu jízdního kola a vozidla

Tatra, nýbrž v důsledku pádu žalobkyně směrem do středu vozovky, jde o závěr,

který má oporu v provedených důkazech a nelze jej považovat za nesprávný. Soud

prvního stupně správně právně posoudil nárok žalobkyně jako náhradu škody

způsobené provozem dopravního prostředku podle § 427 obč. zák. a současně

správně zkoumal otázku spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody. S jeho závěrem,

že žalobkyně nese převážný díl zavinění na vzniku dopravní nehody, však

odvolací soud nesouhlasí. Žalobkyně i řidič vozidla Tatra byli účastníky

provozu na pozemní komunikaci a stíhala je obecná povinnost podle § 4 písm. a)

zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, aby se zejména

chovali ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovali život, zdraví

nebo majetek, aby přizpůsobili své chování zejména stavebnímu a dopravně

technickému stavu pozemní komunikace, situaci v provozu na pozemních

komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Přestože tuto

povinnost měli oba účastníci, bylo zejména na řidiči vozidla, aby dbal na její

splnění a přizpůsobil tomu svoji jízdu. Zatímco žalobkyně jela ve své polovině

vozovky a nepředstavovala pro něj žádné nebezpečí, zasahoval řidič s vozidlem

Tatra výrazně do protisměru a už tím protijedoucí cyklisty ohrožoval. Kromě

toho si musel být vědom rizika, které pro míjeného cyklistu představuje sama

hmotnost vozidla. Viděl-li s náležitým předstihem projíždějící cyklisty a věděl-

li, že na jejich bezpečné minutí má nedostatečný prostor, měl - z hlediska

splnění povinnosti podle § 4 písm. a) zákona o provozu na pozemních

komunikacích - buď úplně zastavit nebo alespoň snížit rychlost na minimum. Není-

li žádného důvodu se domnívat, že by žalobkyně spadla z kola, nebýt popsané

složité dopravní situace, škoda byla jednoznačně vyvolána zvláštní povahou

provozu motorového vozidla a právě povaha provozu byla hlavní příčinou jejího

vzniku. Přesto lze ovšem o určité míře spoluzavinění žalobkyně uvažovat,

protože i ona věděla s dostatečným předstihem, že bude potkávat vozidlo

zasahující do její části vozovky a že nastane pro ni nebezpečná situace, měla

tedy stejně jako další dva před ní jedoucí cyklisté včas zareagovat a zastavit

dříve, než na úrovni míjeného vozidla.

I přesto odvolací soud uzavřel, že podíl

žalobkyně na vzniku škody je rozhodně podstatně menší než podíl řidiče vozidla

a určil jeho výši na 20 % ve vztahu k 80 % podílu žalované.

rozdílně o základu nároku oproti soudu prvního stupně, podaly žalovaná a

vedlejší účastnice dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm.

a) o.s.ř. a odůvodňují je podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř.

Vadu řízení spatřují dovolatelky v tom, že odvolací soud převzal při jednání od

právního zástupce žalobkyně další znalecký posudek znalce E. Spergra, a i když

tento důkaz neprovedl, založil jej do soudního spisu a následně vyhlášení

rozsudku odročil, čímž vyvolal pochybnosti o své objektivitě. Vytýkají

odvolacímu soudu, že ačkoliv skutkový stav věci nedoznal za odvolacího řízení

změny, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně pouze v části neoprávněnosti

nároku co do 20 % a změnil zásadním způsobem co do oprávněnosti v rozsahu 45 %

nároku. Odvolací soud se přiklonil k názoru žalobkyně, že důkazy potřebné k

jednoznačnému objasnění skutkového stavu nejsou k dispozici, průběh dopravní

nehody tedy nelze dnes s naprostou jistotou prokázat a veškeré úvahy se musí

pohybovat na bázi určité pravděpodobnosti. Naproti tomu s naprostou jistotou

otočil míru zavinění a objektivní odpovědnost provozovatele vozidla změnil z 35

% na 80 %, tj. o více než 100 %. Dále vytýkají odvolacímu soudu, že pominul

následující skutečnosti: 1) z relace Policie ČR, ani ze správního řízení

nevyplynulo, že by došlo ke střetu vozidla s cyklistkou, 2) pokud by došlo ke

střetu vozidla s cyklistkou, pak se tak mohlo stát pouze na úrovni předního

nárazníku kabiny vozidla, nikoliv mezi přední či zadní nápravou vozidla, 3)

první dva cyklisté před projíždějícím vozidlem zastavili a řidič tudíž reálně

předpokládal, že tak učiní i žalobkyně, 4) z fotodokumentace ve znaleckém

posudku vyplývá, že žalobkyně nemohla při projíždění vozidla stát, 5) nesprávně

vyhodnotil skutečnost pádu cyklistky do středu vozovky a zcela pominul

fyzikální zákony (tato skutečnost není založena na jakékoliv pravděpodobnosti),

6) nesprávně vyhodnotil lživé tvrzení žalobkyně, že v době, kdy vozidlo

projíždělo, tak s kolem stála na okraji vozovky, 7) zejména nesprávně

vyhodnotil úlohu, kterou sehrál nášlapný zámek na pedálech kola. Navrhly, aby

dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek

soudu prvního stupně změněn, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání

žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,

v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.),

dospěl k závěru, že dovolání, které je proti měnící části výroku rozsudku

odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které

žalovaná uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud

věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní

předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci

nesprávně aplikoval.

Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu

odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.

Podle § 428 obč. zák. své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit,

jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se

odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani

při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese

škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy

či dopravního prostředku je založena na tom, že podmínkou vzniku

odpovědnostního vztahu není porušení právní povinnosti, byla-li škoda vyvolána

zvláštní povahou provozu zařízení, jež jsou souhrnně označena jako dopravní

prostředky. Jde o odpovědnost objektivní, kdy se odpovědná osoba (provozovatel)

nemůže zprostit odpovědnosti tím, že prokáže nedostatek zavinění, její

odpovědnost je vyloučena jen při splnění liberačních důvodů (§ 428 obč. zák.).

Zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že

dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s

jejichž provozem jsou spojeny zvýšené nároky na ovládání, vozidla se pohybují

zpravidla nemalou rychlostí, mají určitou hmotnost a výraznou kinetickou

energii, a všechny tyto jejich projevy proto zakládají zvýšené riziko vzniku

škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje

právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením

na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního

prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom

osoby či věci. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoli k osobě, která

prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli,

jímž je míněna osoba, která prostředek buď vlastní či má k němu taková práva a

oprávnění umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter

určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti.

Soudy obou stupňů správně dovodily, že v posuzované věci se odpovědnost

žalované řídí ustanoveními o odpovědnosti za škodu vyvolanou zvláštní povahou

provozu nákladního motorového vozidla, při střetu s nímž utrpěla žalobkyně

poranění tím způsobem, že jí zadní náprava vozidla přejela levou ruku. Jízda

vozidla je typická pro provoz silničních vozidel a je charakteristickou

vlastností silničního provozu, tedy je právě jeho zvláštní povahou (§ 427 obč.

zák.).

Důvodně pak soudy zvažovaly aplikaci § 441 obč. zák. Spoluzavinění poškozeného

ve smyslu tohoto ustanovení znamená, že jeho jednání bylo buď hlavní a

bezprostřední příčinou vzniku škody nebo bylo alespoň jednou z příčin jejího

vzniku. I když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl,

nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na

straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce

nese i následky náhody, která jej postihla. V rozsahu, v jakém se tedy na

vzniku škody podílelo jednání poškozeného, popř. náhoda, která se mu přihodila,

je vyloučena odpovědnost škůdce. Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi

škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi okolnostmi na straně

poškozeného a činností odpovědné osoby a o zvážení všech skutečností, jež

přispěly ke způsobení škody. Zásadně se zvažují veškeré příčiny, které vedly ke

škodě, nicméně u objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem

dopravních prostředků má význam pouze to, nakolik to byla právě povaha provozu,

která se promítla do škodlivého následku, zatímco u poškozeného je nutno brát v

úvahu všechny okolnosti, které nastaly na jeho straně (včetně jeho vlastního

jednání) a které vedly k tomu, že provoz vozidla měl nepříznivé účinky, či

alespoň v tomto směru spolupůsobily.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že zasahovalo-li jedoucí

vozidlo Tatra do protisměru, byl to především jeho řidič, kdo si měl být vědom

toho, že ohrožuje protijedoucí cyklisty a nemá pro bezpečné minutí se s nimi

dostatečný prostor. Přestože v tomto směru poněkud nadbytečně posuzoval,

nakolik řidič porušil právní povinnosti plynoucí mu z úpravy pravidel

silničního provozu (u objektivní odpovědnosti provozovatele není protiprávnost

významná), nepochybně správně soud dovodil, že žalobkyně by - nebýt popsané

složité dopravní situace – z kola nespadla. Neměla by totiž důvod zastavit nebo

zpomalit, což bylo podle znaleckého posudku důvodem jejího zakolísání a

následně pádu pod kola vozidla Tatra. Újma na zdraví žalobkyně byla proto

jednoznačně vyvolána jízdou těžkého nákladního vozidla, tedy zvláštní povahou

provozu motorového vozidla, která byla hlavní příčinou vzniku škody.

Důležité ovšem je, že při posouzení, zda a nakolik se na tomto účinku provozu

podílelo jednání žalobkyně, odvolací soud neopomněl významnou okolnost, že k

nehodě došlo v situaci, kdy vozidlo Tatra zasahovalo tak výrazně do protisměru,

že zúžený prostor neskýtal možnost bezpečného průjezdu pro cyklistu. Lze proto

souhlasit s tím, že tato specifická dopravní situace nebyla vyvolána počínáním

žalobkyně a nejde ani o náhodu na její straně, neboť ona tento stav ničím

nepřivodila; popsané jízdní poměry nastolilo jedoucí nákladní vozidlo, a jím

vyvolaná situace na místě se proto váže k okolnostem majícím původ v provozu.

Pak ovšem spoluzpůsobení škody žalobkyní spočívá pouze v nesprávném řešení

důsledků nastalé a pro ni složité situace, kterou svým jednáním nevyvolala.

Jestliže jí lze k tíži přičíst pouze to, že nezvládla zastavení a sesednutí z

kola tak, aby nespadla pod kola projíždějícího vozidla, nemůže rozsah její

spoluodpovědnosti přesáhnout přibližnou hranici čtvrtinové účasti. Zdůvodnil-li

odvolací soud podrobně svou úvahu o okolnostech nehody a o tom, nakolik se

žalobkyně podílela na škodlivém následku, a dovodil-li odtud její spoluzavinění

v rozsahu 20%, nelze považovat jeho rozhodnutí za věcně nesprávné. Dovolací

důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tedy naplněn není.

Rovněž vytýkané vady řízení a výhrady žalované ke skutkovým zjištěním, na nichž

odvolací soud založil své rozhodnutí, nejsou opodstatněné. V první řadě soud

není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou, je však povinen

vyložit, z jakých důvodů takový důkaz neprovede. Žalovaná namítá, že odvolací

soud převzal při jednání od právního zástupce znalecký posudek znalce E.

Spergra a založil jej do spisu, aniž by jím provedl důkaz. Soud však v

napadeném rozhodnutí výslovně zdůvodnil, že tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl

pro jeho rozpor s ustanovením § 205a odst. 1 o.s.ř. Z obsahu úvah, které pak v

odůvodnění rozhodnutí vyložil, nevyplývá, že by se závěry tohoto posudku řídil,

jak se snaží dovodit dovolatelka. Nelze proto v tomto směru vytýkat procesní

vadu, jež by měla sama o sobě vliv na správnost rozhodnutí, stejně jako není

způsobilá vyvolat pochybnosti o objektivitě soudu.

Námitkám žalované, že odvolací soud pominul některé skutečnosti, nelze

přisvědčit, neboť z vyloženého je zřejmé, že soudy obou stupňů se skutkovými

okolnostmi relevantními pro právní posouzení věci důkladně zabývaly a náležitě

se s danými otázkami vypořádaly. Odvolací soud považoval závěr soudu prvního

stupně, že k nehodě nedošlo v důsledku přímého střetu jízdního kola žalobkyně a

vozidla Tatra, nýbrž v důsledku pádu žalobkyně směrem do středu vozovky, za

závěr, který má oporu v provedených důkazech. Nedovodily-li soudy, že došlo k

zachycení žalobkyně jedoucím vozidlem, jsou námitky žalované z tohoto pohledu

bezpředmětné, jde ostatně o závěr svědčící v její prospěch. Výhrada, že

zastavili-li první dva cyklisté před projíždějícím vozidlem, a řidič tudíž

předpokládal, že tak učiní i žalobkyně, je bezpředmětná, neboť zde nešlo o

posuzování správnosti způsobu jízdy řidiče, nýbrž o posouzení, nakolik se na

nepříznivém působení povahy provozu nákladního motorového vozidla proti své

osobě spolupodílela žalobkyně; zhodnocení její reakce na vzniklou dopravní

situaci se pak odpovídajícím způsobem promítlo do závěru o míře její účasti na

vzniku škody.

Nejvyšší soud proto ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí

odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek správné a že

dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. nejsou

naplněny; dovolání žalované tudíž podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.

Vedlejší účastnice není osobou, která je oprávněna podat dovolání. Vedlejší

účastník má totiž zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho

postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však

oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení

nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom nestanoví, zda je

vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je

výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání,

žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení

podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §

203 odst. 1 a § 231 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001), zatímco o

oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba

dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento

výklad je zastáván v právní literatuře (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.

Občanský soudní řád II, komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1908,

bod 2) i v soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003,

sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Proto Nejvyšší soud dovolání vedlejší účastnice podle § 243b odst.

5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť

přezkoumával rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti

mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších

nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2012

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu