25 Cdo 676/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobců A) V. K. – A., B) M. K. – A., obou zastoupených advokátem, a C) Ing. J.
R., proti žalovaným 1) J. B., a 2) Z. B., oběma zastoupeným advokátem, o
zaplacení částky 4.000.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na
zaplacení částky 340.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 244/95, o dovolání žalobců A) a B) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2000, č. j. 20 Co 409/99, 20 Co
410/99-102, takto:
I. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ohledně částky 100.009,- Kč s příslušenstvím a jimiž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se
v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ohledně částek 319.680,- Kč a 20.920,- Kč s
příslušenstvím, se odmítá.
Žalobci se domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jim částku
4.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu ušlého zisku za dobu od 1. 1. 1992 do
23. 12. 1994, po kterou v důsledku neplatně uzavřené nájemní smlouvy žalovaní
užívali bez právního důvodu nebytové prostory o výměře 130 m2 v domě žalobců
čp. 147 v J. ulici č. 9 v P. Ušlý zisk vyčíslili s přihlédnutím k rozdílu mezi
běžným nájemným v daném místě a čase ve výši 21.600,- Kč za 1 m2 ročně, jehož
mohli jako pronajímatelé za normálních okolností dosahovat, a nájemným 1.500,-
Kč za 1 m2 ročně, které skutečně platili žalovaní; rozhodli se však požadovat
pouze část nároku ve výši 4.000.000,- Kč.
Žalovaní se po částečném zpětvzetí vzájemným návrhem domáhali, aby žalobcům
byla uložena povinnost k zaplacení částky 340.600,- Kč z titulu bezdůvodného
obohacení spočívajícího v rozdílu mezi nájemným v sazbě 1.500,- Kč za 1 m2
ročně, které žalobcům v době od 27. 12. 1992 do 27. 12. 1995 podle smlouvy
zaplatili (390.000,- Kč), a nájemným v sazbě 190,- Kč za 1 m2 ročně, na něž
žalobci měli v tomto období nárok podle vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové
regulaci nájemného z nebytových prostor (49.400,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 9. 1998, č. j. 28 C 244/95-49, ve
znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 1999, č. j. 28 C 244/95-79, uložil
žalovaným, aby zaplatili žalobcům společně a nerozdílně částku 100.009,- Kč s
16 % úrokem z prodlení od 11. 12. 1994 do zaplacení, ohledně částky 3.899.991,-
Kč a úroků z prodlení ve výši 16 % od 7. 12. 1994 žalobu zamítl, uložil
žalobcům, aby zaplatili žalovaným společně a nerozdílně částku 340.600,- Kč s
16 % úrokem z prodlení od 27. 12. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní užívali nebytové prostory o
rozloze 130 m2 v přízemí domu čp. 147 v J. ulici č. 9 v P. na základě smlouvy o
nájmu nebytových prostor ze dne 28. 6. 1991, uzavřené mezi právními předchůdci
žalobců, V. K. – A. st. a J. K., a Bytovým podnikem P. jako pronajímateli a
oběma žalovanými jako nájemci, se sjednaným nájemným ve výši 1.500,- Kč za 1 m2
podlahové plochy ročně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3.
1993, sp. zn. 7 C 35/92, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
27. 10. 1994, sp. zn. 29 Co 283/94, bylo žalovaným uloženo, aby do tří dnů od
právní moci rozsudku (rozsudek nabyl právní moci dne 7. 12. 1994) předmětné
nebytové prostory vyklidili, s odůvodněním, že nájemní smlouva je pro
nedostatek předchozího souhlasu příslušného orgánu podle § 3 odst. 4 zákona č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, absolutně neplatná.
Žalovaní proto podle soudu užívali nebytové prostory žalobců na základě
neplatného právního úkonu a jsou tedy povinni vrátit bezdůvodné obohacení (§
457, § 458 obč. zák.), které by mělo odpovídat maximální výši nájemného podle
vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, tj.
190,- Kč za 1 m2 obchodních prostor, nikoliv výši nájemného sjednaného ve
smlouvě (vyhláška č. 585/1990 Sb., účinná od 1. 1. 1991, byla zrušena až
vyhláškou č. 187/1995, účinnou od 1. 10. 1995). Žalobci jsou oproti tomu
povinni vrátit plnění přijaté od žalovaných nad rámec regulovaného nájemného,
tj. 170.300,- Kč za rok, neboť žalovaní zaplatili v letech 1993 a 1994 na
nájemném 195.000,- Kč ročně oproti regulovanému nájemnému v roční výši 24.700,-
Kč. Žalobci kromě toho mají nárok na náhradu škody (ušlého zisku) podle § 420
odst. 1 a § 442 odst. 1 obč. zák. za dobu ode dne 10. 12. 1994, k němuž bylo
pravomocným rozhodnutím soudu žalovaným uloženo nebytové prostory vyklidit, do
23. 12. 1994, kdy je skutečně vyklidili. V tomto období totiž mohli žalobci
uzavřít nájemní smlouvu o pronájmu nebytových prostor a dohodnout se na vyšším
než regulovaném nájemném, což doložili později skutečně uzavřenou smlouvou se
společností N. spol. s r. o. a s ing. T. L. Soud akceptoval žalobci vyčíslené
nájemné 21.600,- Kč za 1 m2 ročně, tj. 7.693,- Kč denně, a dospěl k závěru o
výši ušlého zisku v částce 100.009,- Kč.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2000,
č. j. 20 Co 409/99, 410/99-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výroku, kterým byla žaloba ohledně částky 3.899.991,- Kč zamítnuta, v ostatních
výrocích rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na
zaplacení částky 100.009,- Kč s příslušenstvím, uložil žalobcům povinnost
zaplatit žalovaným společně a nerozdílně částku 319.680,- Kč s 16 % úrokem z
prodlení od 27. 12. 1995 do zaplacení, ohledně částky 20.920,- Kč s
příslušenstvím vzájemný návrh žalovaných zamítl, rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
s jeho právními závěry především ohledně bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1994. Dovodil, že výše nájemného se v převážné části tohoto
období řídila výlučně ustanovením § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 585/1990 Sb. (zmocnění zastupitelstva obce v § 4 odst. 1 této vyhlášky k úpravě výše
nájemného nad rámec stanovených maximálních sazeb bylo pro rozpor se zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, neplatné - zastupitelstvo obce není oprávněno vydávat
obecně závazné vyhlášky v oblasti výkonu státní správy - a tímto legislativním
pochybením byly postiženy neplatností i na základě uvedeného neplatného
zmocnění vydané vyhlášky zastupitelstva hlavního města Prahy, umožňující
sjednávat v obvodu P. nájemné bez omezení) a teprve od 8. 11. 1994, kdy byla na
základě řádného zmocnění ve vyhlášce č. 168/1994 Sb. radou zastupitelstva
hlavního města Prahy vydána vyhláška o cenové regulaci nájemného z nebytových
prostor č. 41, bylo možno platně sjednat nájemné v neomezené výši. Žalobci jsou
tedy povinni vrátit žalovaným rozdíl mezi přijatým a regulovaným nájemným,
avšak s výjimkou období od 7. 11. 1994 do 23. 12. 1994, kdy již bylo možné
platně sjednat vyšší nájemné. Tato částka za 46 dní činí 24.564,- Kč. Za období
od 23. 12. do 31. 12. 1994 ovšem musí žalobci vrátit nájemné v plné výši, neboť
tehdy již žalovaní nebytové prostory neužívali. Ohledně nároku žalobců na
náhradu škody odvolací soud dovodil, že jediným důvodem neplatnosti nájemní
smlouvy ze dne 28. 6. 1991 byla absence předchozího souhlasu obvodního úřadu
(§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.); zajištění této náležitosti nájemní
smlouvy bylo především povinností pronajímatelů a přestože i nájemci měli
věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky
pro uzavření platné nájemní smlouvy, větší díl odpovědnosti za její neplatnost
nesou pronajímatelé. Za této situace se žalobci, s ohledem na § 420 odst. 3
obč. zák., předpokládající zaviněné jednání škůdce, nemohou na žalovaných
domáhat náhrady škody, která jim měla vzniknout protiprávním užíváním
nebytových prostor v jejich domě. Zaviněné protiprávní jednání žalovaných
začalo podle odvolacího soudu uplynutím lhůty k vyklizení (10. 12. 1994). Žalobci ovšem neprokázali výši tvrzeného ušlého zisku v období od 10. 12. do
23. 12. 1994, tzn.
neprokázali a ani netvrdili, že měli v daném období vážného
zájemce na pronájem nebytových prostor, který jim byl ochoten zaplatit na
nájemném požadovanou částku; proto jim nelze za uvedené období požadované
peněžité plnění přiznat. Odvolací soud zamítl návrh žalobců na připuštění
dovolání podle § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. s odůvodněním, že pronajímatel
(vlastník domu) se nepochybně může domáhat náhrady škody v podobě ušlého zisku,
vzniklé mu užíváním nebytových prostor jiným bez platného právního titulu,
avšak jen za předpokladu splnění podmínek § 420 obč. zák., včetně výlučného
zavinění takového stavu uživatelem.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ohledně částky 100.009,- Kč s příslušenstvím, podali žalobci A)
a B) dovolání, které s poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d)
o.s.ř. odůvodňují tím, že odvolací soud nesprávně posoudil rozsah důkazního
břemene žalobců k otázce výše ušlého zisku z titulu ušlého nájemného z
předmětných nebytových prostor. Vytýkají odvolacímu soudu především závěr, že
neunesli břemeno tvrzení a důkazní břemeno a že netvrdili ani neprokázali, že
konkrétní osoba měla vážný zájem užívat předmětné nebytové prostory již v
období od 10. 12. 1994 do 23. 12. 1994, a to za nájemné odpovídající vymáhanému
ušlému zisku. Tím se podle dovolatelů dopustil odvolací soud nepřípustně
rozšiřujícího výkladu pojmu ušlý zisk, neboť opomenul, že otázka jeho vzniku a
výše sice nemůže být posuzována libovolně, musí odrážet reálným způsobem
obvyklý sled událostí, avšak základem všech úvah o existenci nároku na ušlý
zisk a jeho výši musí zůstat právě onen obvyklý sled událostí (pravidelný běh
věcí). Dovolatelé dále namítají, že vývoj a průběh řízení před soudy obou
stupňů jim splnění povinnosti tvrdit a svá tvrzení prokázat neumožnil. Žalobci
předložili během řízení množství listinných důkazů, z jejichž obsahu byla
patrná snaha tuzemských i zahraničních podnikatelských subjektů získat
předmětné nebytové prostory do užívání k obchodním účelům, zpravidla se jednalo
o nabídky na dlouhodobou spolupráci, často s příslibem úhrady části nájemného
předem; odkazují zejména na přílohu č. 6 žaloby. Odvolací soud přitom dospěl k
odlišnému názoru než soud prvního stupně, avšak neumožnil žalobcům účinnou
obranu (neumožnil jim předložit další tvrzení a důkazy), aniž by provedl důkazy
již dříve navržené. Nájemní smlouva se společností N. s. r. o. a Ing. T. L.
byla přitom podle dovolatelů uzavřena až 25. 1. 1995 právě v důsledku toho, že
žalovaní nebytové prostory blokovali; vážný zájem o jejich pronájem však trval
ze strany citovaných subjektů již v rozhodném období. Rozhodnutí odvolacího
soudu tedy vychází ze skutkového zjištění, které je nesprávné a nemá oporu v
provedeném dokazování. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném
výroku zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné
zamítnuto. Podle žalovaných je sice pravdou, že žalobci navrhovali některé
další důkazy, než ty, které byly provedeny soudem prvního stupně, avšak před
vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně již žádné návrhy na doplnění
dokazování neměli, přitom ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni
označit důkazy k prokázání svých tvrzení; zároveň je na rozhodnutí soudu, které
z důkazů provede. Pokud jde o samotný ušlý zisk, je podle žalovaných důkazní
břemeno na poškozeném. U vzniku škody nelze vycházet jen z hypotetického
předpokladu možného rozmnožení majetkových hodnot, vždy musí být dány konkrétní
okolnosti, umožňující závěr, že by při pravidelném běhu věcí bylo možno
tvrzeného zisku dosáhnout. Žalobci však v dopise ze dne 19. 12. 1994 s výzvou k
vyklizení prostor neupozornili žalované, že na předmětné nebytové prostory mají
zájemce a tuto skutečnost nezmínili ani během jednání o vyklizení a technických
podmínkách ukončení nájmu.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a
osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) - účastníky řízení, řádně
zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání,
pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ohledně částky 100.009,- Kč s příslušenstvím, je přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., zatímco ve zbývajícím rozsahu směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je též přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238
odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je
založena na rozdílnosti - (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu
s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže
okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně,
takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků
odlišné. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo
vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě
významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 238 odst.
1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované pod č.
52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Jestliže soud prvního stupně v posuzovaném případě rozhodl o vzájemném návrhu
žalovaných tak, že uložil žalobcům, aby zaplatili žalovaným společně a
nerozdílně částku 340.600,- Kč s příslušenstvím, a odvolací soud tento rozsudek
změnil tak, že uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným společně a
nerozdílně částku 319.680,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 20.920,- Kč s
příslušenstvím vzájemný návrh žalovaných zamítl, je zřejmé, že rozsudek soudu
prvního stupně byl změněn jen ohledně částky 20.920,- Kč s příslušenstvím,
zatímco ohledně částky 319.680,- Kč s příslušenstvím je rozhodnutí odvolacího
soudu obsahově shodné s rozhodnutím soudu prvního stupně, a je proto
rozhodnutím potvrzujícím. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu
ustanovení § 238 písm. a) o.s.ř. došlo tedy jen ohledně té části vzájemného
návrhu, v níž bylo odvolání žalobců vyhověno.
K dovolání proti této měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu nejsou
žalobci subjektivně legitimováni. Dovolání, které je mimořádným opravným
prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena
určitá újma na jeho právech. Měnícím výrokem odvolacího soudu ohledně
vzájemného návrhu žalovaných nebyla žalobcům žádná újma na jejích právech
způsobena, naopak jejich odvolacímu návrhu bylo tímto rozhodnutím (v částce
20.920,- Kč s příslušenstvím) vyhověno a žalobci tedy ani nemohou mít zájem na
zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu.
Přípustnost dovolání žalobců proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího
soudu ohledně částky 319.680,- Kč s příslušenstvím lze posuzovat jen z hlediska
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť v odvolacím řízení podali návrh na
připuštění dovolání. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Jestliže se přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení odvíjí od podmínky, že
odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, musí se
i uplatněný dovolací důvod (z hlediska jeho věcného vymezení) týkat řešení
právě těch právních otázek, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka,
pokud právní otázky konkretizuje - odmítl pokládat za zásadně významné. V
dovolacím řízení, v němž je podle § 242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud - s
výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem,
se pak mohou tyto právní otázky stát předmětem přezkumu pouze tehdy, jestliže
dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání
zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal. Logicky pak
platí, že jen s posouzením těchto právních otázek (to jest otázek objektivně
otevřených přezkumu, které současně dovolatel fakticky dovoláním napadl), je
dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu
má ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.
Podle protokolu o odvolacím jednání navrhli žalobci v projednávané věci
připuštění dovolání k posouzení otázky, zda užívání nebytových prostor bez
platného právního titulu může zakládat odpovědnost za škodu spočívající v ušlém
nájemném. Z uvedeného vyplývá, že spatřovali-li sami dovolatelé v odvolacím
řízení zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení takto konkrétně
vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhli, aby dovolání bylo připuštěno,
a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice dovolacího přezkumu
objektivně určeny toliko zněním uvedené právní otázky.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní
stránce zásadního významu, je ovšem - jak je uvedeno shora - podmíněn nejen
tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného
dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), ale zároveň i tím, že dotčené právní
posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad
nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v
poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve
vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Tak je tomu i v posuzované věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nároku žalovaných na vydání
bezdůvodného obohacení, které žalobcům vzniklo přijetím částek nájemného nad
rámec regulované ceny, se dovolateli formulovaná právní otázka nijak netýká;
vztahuje se výlučně k problematice jimi uplatněného dílčího nároku na náhradu
škody, ve vztahu k němuž je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Za této situace není pro rozhodnutí o platební povinnosti žalobců ve
výši 319.680,- Kč s příslušenstvím významné řešení právní otázky, zda užíváním
nebytových prostor po právní moci rozsudku ukládajícího jim povinnost prostory
vyklidit, způsobili žalovaní žalobcům škodu. Tato právní otázka neměla pro
rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném výroku význam a nelze tedy ani dovodit,
že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo z hlediska dovolatelkou formulované
otázky rozhodnutím zásadního právního významu; dovolání proti němu není proto
podle § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Protože v posuzovaném případě nejsou žalobci A) a B) k podání dovolání proti
měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícího se vzájemného návrhu
žalovaných subjektivně legitimováni, protože dovolání proti jeho potvrzující
části není podle § 239 o.s.ř. přípustné, protože se nejedná o případ
potvrzujícího rozsudku ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatelé ani netvrdí), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobcům A) a B)
byla uložena povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně částku
319.680,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 20.920,- Kč s příslušenstvím byl
vzájemný návrh žalovaných zamítnut, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky
proto dovolání žalobců v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 4 věty
první a § 218 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání proti měnící části výroku odvolacího soudu ohledně částky 100.009,- Kč
s příslušenstvím, tj. ohledně nároku na náhradu ušlého zisku za dobu od 10. 12.
1994 do 23. 12. 1994, shledal dovolací soud opodstatněným.
Podle § 101 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni přispět k tomu, aby bylo
dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě a úplně vylíčí všechny potřebné
skutečnosti, označí důkazní prostředky a že dbají pokynů soudu.
Podle § 120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání
svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle
odstavce 3 tohoto ustanovení nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud
provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich
provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li
účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Účastníka tzv. sporného řízení podle této úpravy zatěžuje povinnost tvrzení v
podobě povinnosti vylíčit všechny skutečnosti potřebné z hlediska právních
norem, podle nichž má být věc posuzována, a povinnost důkazní spočívající v
povinnosti označit důkazy, jimiž svá tvrzení hodlá prokázat. Nesplnění některé
z těchto povinností má za následek neúspěch ve sporu.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích;
požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda
uvedením do předešlého stavu.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v
nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby
nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí
(stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Jde-li o ušlý zisk v podobě
ztráty příjmu za pronájem nemovitosti, odvíjí se výše náhrady od částky, kterou
by v předmětném období poškozený za obvyklých okolností v daném místě získal na
nájemném podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od níž je
třeba odečíst částku, kterou by musel na dosažení tohoto zisku vynaložit. V
řízení o náhradu škody spočívající v tom, že v důsledku protiprávního jednání
žalovaných (užívání v rozporu s povinností uloženou soudním rozhodnutím)
nemohli žalobci po určitou dobu pronajímat své nebytové prostory, čímž jim ušel
zisk na nájemném, musí tedy žalobci z hlediska vzniku škody a její výše tvrdit
a prokazovat, že v předmětném období hodlali a měli zároveň reálnou možnost
tyto prostory za určitou částku pronajmout a že by se tak při normálním běhu
událostí stalo, jestliže by jim v tom nezabránilo protiprávní jednání
žalovaných.
Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobci tvrdili, že v rozhodnou dobu měli zájemce
o pronájem nebytových prostor za smluvně dohodnuté nájemné; k prokázání tohoto
tvrzení nabídli již v žalobě několik listinných důkazů, jimiž dokládali zájem
třetích osob najmout si jejich nebytové prostory. Soud prvního stupně ušlý zisk
žalobcům v požadované výši za období od 10. do 23. 12. 1994 přiznal, aniž by
důkaz těmito listinami provedl a aniž by o ně opřel svůj skutkový závěr, že v
tomto období žalobci v důsledku protiprávního jednání žalovaných přišli o
možnost pronajmout nebytové prostory za neregulované nájemné. Odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku změnil s odůvodněním, že žalobci
existenci nároku na náhradu ušlého zisku dovozují pouze z „hypotetického
předpokladu možného rozmnožení majetkových hodnot“, aniž by prokázali, že měli
vážného zájemce na pronájem nebytových prostor právě pro dané období. Přitom
ani v řízení před odvolacím soudem nebyly žalobci navržené důkazy provedeny. Je
sice pouze na rozhodnutí soudu, které z navržených důkazů provede a jak
provedené důkazy zhodnotí, avšak pokud odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobci nesplnili povinnost tvrzení ohledně vzniku škody a jejího rozsahu, a
aniž k jejich tvrzení provedl navržené důkazy, rozhodl v tomto rozsahu v jejich
neprospěch s odůvodněním, že netvrdili a neprokázali rozhodnou skutečnost,
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 100.009,- Kč s příslušenstvím, a v závislých [§ 242 odst. 2
písm. b) o.s.ř.] výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.), a to i ve vztahu vůči
žalobkyni C), která sama dovolání nepodala, neboť pro podílové spoluvlastníky,
kteří jako solidární věřitelé (§ 139 odst. 1 a § 513 obč. zák.) uplatňují nárok
na náhradu škody, vyplývá z právního předpisu (zde § 137 odst. 1 obč. zák.)
určitý způsob vypořádání mezi účastníky [§ 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř.], a
vrátil věc v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu