25 Cdo 682/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce M. C., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 236/2001, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č.j. 28 Co
189/2004 – 74, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č.j. 28 Co 189/2004 –
74, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a zamítnuta
žaloba na zaplacení částky 55.645,-Kč, a ve výroku o nákladech řízení, zrušuje
a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací citovaným rozsudkem změnil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. listopadu 2003, č.j. 15 C 236/2001 – 54,
tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal náhrady škody
spočívající v tzv. zvýšených nákladech na dietní stravování za dobu od 1. 1.
1999 do 27. 8. 2003 v celkové částce 55.645,- Kč, a rozhodl , že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Současně
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované platit
žalobci částku 6.387,- Kč ke každému 30. 6. a 31. 12. v roce, a v tomto rozsahu
řízení zastavil.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce
utrpěl dne 15. 6. 1997 úraz v důsledku služebního zákroku prováděného
příslušníky Policie ČR, přičemž o odpovědnosti žalované za škodu na zdraví
vzniklou žalobci bylo pravomocně rozhodnuto již ve věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 11/99. Na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud došel k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi úrazem
žalobce a nyní uplatněnými zvýšenými náklady spojenými s dietním stravováním.
Diabetickou dietu byl totiž žalobce nucen dodržovat již před úrazem, v
souvislosti se svým onemocněním cukrovkou, přičemž neprokázal, že po úraze
vynakládá na dietní stravování vyšší náklady. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal
se souhlasem žalované za odvolacího řízení zpět žalobu, kterou požadoval do
budoucna placení částky 6.387,- Kč dvakrát ročně, odvolací soud v uvedeném
rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (jen proti jeho měnícímu výroku )
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. Právní posouzení věci odvolacím soudem má za nesprávné, neboť neodpovídá
skutkovým zjištěním, která správně učinil soud prvního stupně z výslechu
znalce. Znalec totiž ve svém výslechu jasně uvedl, že v případech jako je
žalobcův, zhoršení onemocnění diabetem pravidelně vyžaduje přísnější dietu;
znalec toliko neuměl určit hodnotu zvýšených nákladů spojených s dietním
stravováním žalobce. Měl–li odvolací soud za to, že ke vzniku škody vedlo více
příčin, měl se zabývat tím, do jaké míry byl bezprostřední příčinou žalobcův
úraz a nikoliv pouze odkázat na skutečnost, že příznaky diabetu žalobce trpěl
již před úrazem.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že žalobce podal dovolání včas, řádně zastoupen
advokátem a proti rozsudku proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř. přezkoumal z podnětu dovolání, vázán uplatněnými dovolacími
důvody, rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněno.
Podle ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí rovněž
účelné náklady spojené s léčením. Soudní praxe již tradičně vykládá pojem
těchto nákladů šířeji a rozumí jimi nejen výdaje na zdravotní a rehabilitační
pomůcky, popřípadě na pomoc třetí osoby, kterou poškozený po dobu nemoci
potřeboval, ale také výdaje na tzv. dietní stravování, jehož potřeba vyvstala v
souvislosti s léčením následků poškození zdraví. Tyto náklady soudní praxe
přiznává ve smyslu ustanovení § 449 odst. 1 obč,. zák. poté co byly vynaloženy,
přiznat je do budoucna jako opětující se dávku možné není.
Ze spisu se podává a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, že ve věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 11/99 byla v rámci náhrady škody
na zdraví žalobci přiznána i náhrada zvýšených nákladů spojených s dietním
stravováním za dobu od 15. 6. 1997 do 31. 12. 1998 v celkové částce 8.610,- Kč
(30,- Kč denně). Již v tomto řízení soud vyšel z předpokladu, že v souvislosti
s následky úrazu žalobci vznikla – ve srovnání se stavem, který tu byl před
úrazem – potřeba přísnějšího režimu dietního stravování, tedy že existuje
příčinná souvislost mezi zvýšeními náklady na stravování, vyvolanými zhoršením
stavu onemocnění diabetem, a úrazovým dějem.
Odvolací soud přehlédl, že jediný rozdíl v tomto přiznaném a nyní uplatněném
nároku je, že žalobce požaduje na tzv. denním příspěvku částku vyšší o 5,- Kč.
Ani žalovaná v řízení netvrdila (viz zejména vyjádření na č.l. 8-9 spisu), že
se žalobcův zdravotní stav zlepšil oproti stavu, který byl rozhodný pro
přiznání nároku v pořadí prvém řízení, nýbrž toliko žádala znalecké posouzení,
zda diabetes melitus, tedy onemocnění, kterým trpěl již před úrazem, je u
žalobce stále zhoršen následky úrazu. Jestliže soud prvního stupně zjistil
výslechem znalce MUDr. I. B., že diabetická dieta je nezbytnou součástí léčení
cukrovky, že zhoršení této choroby vyžaduje přísnější dietu, a že do stavu před
úrazem se již stav žalobcova onemocnění vrátit nemůže, pak byl zcela logický
jeho závěr právní, totiž že i v rozhodném období v souvislosti s následky úrazu
má žalobce nadále nárok na náhradu zvýšených nákladů spojených s dietním
stravováním, neboť stále jde o účelné náklady spojené s léčením následků úrazu.
Dovolateli je třeba přisvědčit i potud, že odchylná skutková zjištění, jež
byla odvolacímu soudu východiskem pro nesprávné právní posouzení věci – ve
srovnání s těmi, která měl za rozhodná prvního stupně – odvolací soud učinil,
aniž opakoval důkazy, z nichž vycházel soud prvního stupně (výslechy znalce a
žalobce jako účastníka řízení). Takový postup je v rozporu se zásadou přímosti
provádění důkazů a je proto vadou řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2
písm. a) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; žalobce tedy důvodně uplatnil dovolací důvody podle § 241
odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu
zrušil podle § 243b odst. 2 o.s.ř. v napadeném měnícím výroku ve věci samé a v
závislém výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu
řízení Městskému soudu v Praze.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu