25 Cdo 689/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně V. G., zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem Praha 1,
Na Příkopě 859/22, proti žalovaným 1) A. V., IČO 16453638, zastoupenému JUDr.
Petrem Pavelkou, advokátem se sídlem Praha 2, Na Kozačce 1103/5, 2) České
pojišťovně, a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 599/2009, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011,
č.j. 68 Co 398/2011-229, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, č.j. 68 Co 398/2011-229,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala na žalovaných náhrady škody, která jí měla být způsobena
žalovaným č. 1) dne 30. 7. 2009 při srážce jeho vozidla s vozidlem žalobkyně,
která vyjížděla z parkovacího místa v areálu parkoviště u hypermarketu Globus
Čakovice.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č.j. 16 C 599/2009-187,
uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 52.016,07
Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v částce 827,05 Kč s příslušenstvím,
nepřipustil změnu žaloby učiněnou podáním zástupce žalobkyně ze dne 12. 5. 2011
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 30. 7. 2009
žalovaný č. 1) při couvání z vyhrazeného místa pro invalidy narazil z
nepozornosti do kolem projíždějícího vozidla, jehož leasingovou nájemkyní byla
žalobkyně, v důsledku nárazu došlo na vozidle ke škodě, již žalobkyně nechala
vlastním nákladem odstranit v autorizované opravně, a podle závěrů znalce
činily náklady na nezbytnou opravu 52.016,07 Kč. Soud prvního stupně uzavřel,
že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť uzavřela dne 20. 11.
2006 se společností ŠkoFIN, s.r.o., leasingovou smlouvu, jejíž nedílnou
součástí jsou obchodní podmínky finančního leasingu motorových vozidel u
společnosti ŠkoFIN, s.r.o. Podle čl. 2.2.8 obchodních podmínek byla žalobkyně
povinna na své náklady o předmět leasingu řádně pečovat a udržovat jej ve stavu
způsobilém provozu v souladu s příslušnými právními předpisy. K opravě
poškozeného vozidla byla podle leasingové smlouvy povinna výlučně žalobkyně,
která svým jménem a na vlastní účet opravu vozidla zajistila a plně uhradila.
Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2 písm. g) zák. č. 168/1999 Sb., o
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, podle kterého ten,
komu byla provozem vozidla způsobena škoda, má právo na náhradu škody. Soud
dovodil, že touto osobou nemusí být vlastník vozidla, ale může jí být i jeho
provozovatel, jak tomu bylo v posuzovaném případě. První žalovaný tak podle
soudu odpovídá za škodu podle § 427 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.),
přičemž nelze souběžně vyloučit ani jeho odpovědnost jako řidiče podle § 420
odst. 1 obč. zák., neboť z nedbalosti porušil ustanovení § 24 odst. 2 a 3
zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Pokud šlo o žalovanou č. 2, pak
její povinnost nahradit škodu žalobkyni plyne z ustanovení § 9 odst. 1 zákona
č. 168/1999 Sb. S ohledem na charakter uplatněného nároku je povinnost k plnění
u obou žalovaných solidární (§ 511 odst. 1 obč. zák.). Prodlení žalovaných soud
prvního stupně posoudil podle § 517 odst. 1 a 2 obč. zák.
K odvolání druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2011,
č.j. 68 Co 398/2011-229, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi
žalobkyní a druhou žalovanou ve vyhovujících výrocích o věci samé tak, že
žalobu na zaplacení 52.016,07 Kč zamítl, a rozhodl též mezi těmito účastníky o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že
škoda na vozidle vznikla jeho vlastníkovi, tedy leasingovému pronajímateli, a
toliko on se může úspěšně domáhat podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.
proti žalované 2) jako pojistiteli prvního žalovaného náhrady škody. Škoda, jež
vznikla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, je škoda na vozidle užívaném
žalobkyní. Poškozeným podle § 2 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. je vlastník
vozidla, a tudíž jen on jako subjekt hmotněprávního vztahu byl aktivně
legitimován k podání žaloby na náhradu škody – výplatu pojistného plnění. Pro
posouzení věci je podle odvolacího soudu irelevantní, že náklady na opravu
vozidla uhradila žalobkyně, neboť pokud opravci plnila, ač škoda na vozidle
vznikla jeho vlastníkovi, jde o vzájemný vztah mezi leasingovým pronajímatelem
a leasingovým nájemcem (plnění za jiného, co po právu měl plnit sám). Podle
odvolacího soudu nelze vycházet z obchodních podmínek finančního leasingu
motorových vozidel u společnosti ŠkoFIN, s.r.o., neboť tyto podmínky upravují
vzájemný vztah mezi leasingovým nájemcem a pronajímatelem, ale neupravují
případné postoupení pohledávky podle § 524 obč. zák. na náhradu škody, jež
vznikne leasingovému pronajímateli – tedy vlastníkovi vozidla, na leasingového
nájemce. Z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně se odvolací
soud nezabýval námitkou vztahující se k výši tvrzené škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež odůvodnila vedle
nesprávného právního posouzení věci též námitkou vady řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a námitkou, že napadené rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné vyhodnocení
důkazu – dopisu leasingové společnosti ŠkoFIN, s.r.o., a v této souvislosti
uvádí, že tento důkaz byl již proveden v řízení před soudem prvního stupně,
přesto jej odvolací soud provedl jako dosud neprovedený; doplnění dokazování
tak bylo podle dovolatelky bezpředmětné a procesně chybné. Odvolací soud navíc
z tohoto důkazu dovodil přesný opak – v souvislosti s otázkou aktivní věcné
legitimace – než soud prvního stupně, aniž by podle dovolatelky svoji úvahu
řádně odůvodnil. Jelikož odvolací soud se nezabýval žádnými jinými v řízení
provedenými důkazy a skutečnostmi z nich plynoucími, např. leasingovou smlouvou
a obchodními podmínkami, vycházel z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového
stavu věci. Nesprávné právní posouzení věci shledává dovolatelka v závěru o
nedostatku její aktivní věcné legitimace ve sporu. Odkazuje na leasingovou
smlouvu a obchodní podmínky, z nichž plyne, že vlastník vozidla (leasingový
pronajímatel) neměl povinnost hradit opravu poškozeného vozidla, tuto povinnost
naopak měla žalobkyně. Z toho vyplývá, že škoda vznikla žalobkyni a nikoli
leasingovému pronajímateli, a nebyl proto ani důvod k úvahám o postoupení
pohledávky pronajímatele na žalobkyni. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 25 Cdo 78/2001 pokládá za nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost obou věcí a
naopak nesouhlasí s tím, že odvolací soud odmítl uplatnění závěrů vyslovených v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 88/2002, jenž se zabýval problematikou
finančního leasingu, o nějž jde i v projednávané věci. Navrhuje, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Druhá žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího
soudu, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována k náhradě škody,
jelikož poškozením vozu v důsledku škodné události došlo ke snížení majetku
vlastníka vozu, nikoli jeho nájemce, neboť rozdíl v hodnotě vozu před
poškozením a poté se projevil v majetkových poměrech jeho vlastníka. Navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé
před 1. 1. 2014.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se)
v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy
napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou
na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu
poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové
hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu.
Žalobkyně byla leasingovým nájemcem (tj. oprávněným držitelem) vozidla a byla v
době trvání leasingového nájmu na základě smluvního ujednání s vlastníkem
vozidla (leasingovým pronajímatelem) oprávněna (zmocněna) nechat pronajaté
vozidlo opravit. Pokud tak učinila na své vlastní náklady, ačkoli za poškození
vozidla je odpovědný někdo jiný, pak jí vznikla škoda, na jejíž náhradu má
právo, a stejně tak má přímý nárok na pojistné plnění proti žalované 2) z
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, jehož
provozovatel je u žalované 2) pojištěn ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. ve
znění účinném v době škodné události, z důvodů podrobně uvedených v rozsudku
soudu prvního stupně. Vlastník věci (leasingový pronajímatel) tyto náklady
nevynaložil a podle smluvního ujednání s nájemcem (žalobkyní) je ani vynaložit
nebyl povinen. Proto lze přisvědčit žalobkyni, že je nepřípadný odkaz na
skutkově odlišný případ řešený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 10. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 78/2001. V uvedené věci leasingový nájemce nežaloval náklady,
které vynaložil na uvedení vozidla do původního stavu, nýbrž požadoval nahradit
rozdíl mezi časovou cenou vozidla v době nehody a cenou, za kterou vůz po
nabytí do svého vlastnictví prodal, přičemž poškození vozu bylo nahrazeno z
pojistky.
Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní
názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu