25 Cdo 705/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 17/2001, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince
2001, č. j. 22 Co 451/2001-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku
4.227.203,72 Kč s příslušenstvím a platit mu ztrátu na výdělku ve výši 10.603,-
Kč měsíčně od 1. 3. 2001, z titulu náhrady škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, a to rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 1994, č.
j. 12 C 366/93-739, a Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1995, č. j. 20 Co
65/95-755. Škoda podle žaloby vznikla tím, že soudy obou stupňů v uvedených
rozhodnutích nepřiznaly žalobci náhradu škody z pracovního úrazu utrpěného dne
25. 6. 1980, neboť nerespektovaly závazný právní názor, vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1990, č. j. 6 Cz 39/90-319, jímž byly pro
porušení zákona zrušeny předchozí rozsudky Okresního soudu v Kladně a Krajského
soudu v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 10. 2001, č. j. 10 C 17/2001-114,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 1994, č. j. 12 C
366/93-739, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1995,
č. j. 20 Co 65/95-755, nabyl právní moci ve vyhovující části ve věci samé dne
15. 2. 1995 a v zamítavé části ve věci samé dne 13. 4. 1995 (žalobci byl
doručen dne 11. 4. 1995), a že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9.
1995, č. j. 6 Cdo 174/95-779, bylo dovolání žalobce odmítnuto (usnesení bylo
doručeno jeho právnímu zástupci dne 3. 10. 1995). Soud dospěl k závěru, že
žalobce se o tvrzené škodě dozvěděl nejpozději dne 3. 10. 1995, kdy jeho právní
zástupce převzal rozhodnutí o dovolání, žalobu však podal až dne 29. 1. 2001 a
o předběžné projednání nároku požádal dne 27. 4. 2001; jeho nárok je tedy
promlčen podle § 22 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále
též jen „zákon“), a vzhledem k námitce promlčení, vznesené žalovanou, jej
žalobci přiznat nelze. Kromě toho soud dovodil, že ve smyslu ustanovení § 4
odst. 1 zákona nemá sám možnost posuzovat zákonnost pravomocného rozhodnutí,
ani ho přezkoumávat, dokud pravomocné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda,
není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, č. j. 22
Co 451/2001-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně pro
své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění a věc zásadně správně
posoudil i po právní stránce. Vznik škody rozhodnutím soudu, který – jak tvrdí
žalobce - nerespektoval názor Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v rozsudku, jímž
byla zrušena předcházející soudní rozhodnutí, nelze podřadit pod skutkovou
podstatu náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí orgánu státu ani jeho
nesprávného úředního postupu. Nerespektování závazného právního názoru soudu
vyššího stupně mohl žalobce uplatnit jen v rámci řízení o řádném nebo
mimořádném opravném prostředku v dosavadním řízení (jak ostatně učinil), nikoli
v jiném řízení zahájeném k samostatné žalobě o náhradu škody. Žalobci nárok na
náhradu škody nevznikl, protože rozhodnutí, z něhož dovozuje škodu, nebylo pro
nezákonnost zrušeno (§ 4 odst. 1 zákona). K odvolací námitce soud vyloučil
možnost aplikace ustanovení § 3 zákona, neboť žalobce soudní rozhodnutí, z
nichž dovozuje vznik škody, napadl řádným opravným prostředkem. Za situace, kdy
žalobci nárok vůbec nevznikl, se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou
promlčení pro její nadbytečnost.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na
nesprávném právním posouzení věci, v důsledku čehož došlo k nesprávnému
rozhodnutí ve věci samé. Namítá, že bylo-li rozsudkem Nejvyššího soudu České
republiky sp. zn. 6 Cz 39/90 vysloveno, že Okresní soud v Kladně a Krajský soud
v Praze v řízení o náhradu škody z pracovního úrazu porušily zákon, jde právě o
taková nezákonná rozhodnutí, která zakládají nárok na náhradu škody podle
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Dovolatel se domnívá, že jeho
případ byl hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 58/1969
Sb., a že s přihlédnutím ke všem okolnostem je možné mu nárok na náhradu škody
přiznat. Navrhuje proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s
rozsudkem soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou
rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, s nimiž žalobce spojuje vznik škody, byla
vydána před uvedeným datem, posuzovaly soudy obou stupňů věc správně podle
dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Podle § 1 odst. 1 věty první zákona stát odpovídá za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před
státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o
rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní
organizace. Podle § 1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze
zprostit. Podle § 4 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody nelze
uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro
nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle § 4 odst. 2 zákona výjimkou z
ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto
rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno.
Podle § 3 zákona nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok
na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen využil-li
účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad,
námitky, odpor nebo stížnost.
Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž
se nelze zprostit, při současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí,
2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a
vznikem škody. Soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám
posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Podmínka nezákonnosti
rozhodnutí, od nějž je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li
toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno.
V posuzovaném případě je z obsahu spisu zřejmé, že rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 19. 12. 1994, č. j. 12 C 366/93-739, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1995, č. j. 20 Co 65/95-755, jímž žalobci
nebyl přiznán nárok na náhradu škody z pracovního úrazu, nebyl zrušen -
dovolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 1995, č. j. 6 Cdo
174/95-779, odmítl. Odvolací soud tedy správně a v souladu s hmotným právem i
ustálenou judikaturou dovodil, že podmínka odpovědnosti státu za škodu uvedená
v § 1 a § 4 odst. 1 zákona není splněna; jeho rozsudek proto v tomto směru
nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podmínka nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 4 odst. 1 zákona nemůže být splněna
– jak argumentuje žalobce v dovolání – ani tím, že pro nezákonnost byly zrušeny
(rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1990, č. j. 6 Cz 39/90-319)
předchozí rozsudky Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 12. 1986, č. j. 13 C
1791/83-288, a Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1987, č. j. 12 Co
81/87-301, vydané ve věci o náhradu škody z pracovního úrazu. Řízení po jejich
zrušení totiž pokračovalo a žalobcem tvrzenou škodu (neúspěch ve sporu) by bylo
možno spojovat teprve s rozhodnutími pozdějšími (citovanými v předchozím
odstavci), která již zrušena nebyla. Žalobce pak netvrdí, že by mu zrušenými
rozhodnutími vznikla vedle uplatňovaného nároku i jiná škoda, např. že by mu
byla uložena povinnost, kterou musel vykonat.
Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že možnost zvažovat okolnosti
zvláštního zřetele hodné podle ustanovení § 3 zákona se vztahuje výslovně právě
a jen na případy, kdy účastník proti nezákonnému rozhodnutí, jímž mu vznikla
škoda, příslušný opravný prostředek nepodal. O takový případ se zde však
nejedná a hypotéza citované normy tedy na daný skutkový stav věci nedopadá,
neboť ze spisu vyplývá, že žalobce podal proti rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 19. 12. 1994, č. j. 12 C 366/93-739, řádný opravný prostředek –
odvolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1995, č. j. 20
Co 65/95-755, mimořádný opravný prostředek – dovolání, které bylo usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 1995, č. j. 6 Cdo 174/95-779, odmítnuto.
Kromě toho je třeba zdůraznit, že podmínka uvedená v § 4 odst. 1 zákona nemůže
být nahrazena ani tím, že za použití ustanovení § 3 zákona účastníku není
přičítáno k tíži nepodání řádného opravného prostředku;ze zákona totiž
nevyplývá,že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo
zrušeno.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním
uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a
nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z
uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu