25 Cdo 708/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nevyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalované M. C., zastoupené
advokátkou, o návrhu na změnu rozhodnutí pro změnu poměrů a o vzájemném návrhu
na zvýšení náhrady nákladů na výživu pozůstalé, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 98/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2003, č. j. 19
Co 2058/2003-153, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. ledna 2004, č. j. 19 Co 2058/2003-165, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2003, č. j. 19
Co 2058/2003-153, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2004,
č. j. 19 Co 2058/2003-165, s výjimkou výroku o částečném zamítnutí vzájemné
žaloby a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2003, č.
j. 30 C 98/2002-120, s výjimkou výroku I. o zamítnutí návrhu žalobce, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
4. 11. 1998, č. j. 7 C 121/98-59, (ve spojení s opravným usnesením ze dne 23.
12. 1998, č. j. 7 C 121/98-62), jímž mu byla uložena povinnost platit žalované
(v původním řízení žalobkyni) náhradu nákladů na výživu pozůstalé, byl změněn
tak, že ke dni 31. 3. 2002 on splnil svůj závazek a není již povinen žalované
původně stanovenou částku platit.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 6. 2003, č. j. 30 C
98/2002-120, tuto žalobu zamítl, zároveň zamítl vzájemnou žalobu žalované na
zvýšení náhrady nákladů na výživu pozůstalé a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
4. 11. 1998, sp. zn. 7 C 121/98, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 12. 1998 bylo žalobci uloženo platit žalované částku 1.382,50 Kč měsíčně od 12. 10. 1997 (tj. od doby, kdy zemřel manžel žalované) a částku 957,50 měsíčně od 1. 7. 1998, vždy do každého 5. dne v měsíci pozadu, a byla stanovena výše a splatnost
nedoplatku za období od 12. 10. 1997 do 30. 10. 1998. Od vydání tohoto
rozhodnutí došlo k valorizaci důchodů a ke změnám ve výši náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě. Soud s poukazem
na rozsudek NS ČR ze dne 22. 10. 2002, sp. zn 21 Cdo 773/2002 dovodil, že není-
li věcný rozdíl mezi způsobem stanovení náhrady za ztrátu na výdělku dle § 195
zákoníku práce a výpočtem nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých dle §
199 zákoníku práce v pracovních věcech, nemůže být rozdíl ani mezi způsobem
stanovení náhrady na ztrátu na výdělku podle ust. § 447 obč. zák. a výpočtem
nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých dle ust. § 448 obč. zák. v
občanskoprávních vztazích. Dospěl k závěru, že došlo k podstatné změně v
poměrech účastníků (§ 163 odst. 1 o. s. ř.), spočívající ve valorizaci důchodů
žalované a rovněž ve valorizaci výdělku zemřelého, jenž je také podstatnou
okolností, a je proto nutno i k němu přihlédnout. Vzhledem k průměrnému čistému
příjmu zemřelého v r. 1997 ve výši 10.235,- Kč, z něhož soud vycházel v
původním rozhodnutí, uvažoval soud prvního stupně jeho hrubý výdělek v době
smrti 13.185.- Kč, který valorizoval podle nařízení vlády č. 320/1998 Sb. (zvýšení o 9% od 1. 12 1998, tj. o částku 1.187,- Kč), č. 283/1999 Sb. (zvýšení
o 8,5% od 1. 12. 1999, tj. o částku 1.222,- Kč), č. 18/2001 Sb. (zvýšení o 6%
od 1. 12. 2000, tj. o částku 936,- Kč), č. 464/2001 Sb. (zvýšení o 4,6% od 1. 12. 2001, tj. o částku 760,- Kč) a č. 60/2003 Sb. (zvýšení o 450,- Kč od 1. 1. 2003). K takto zjištěným částkám hrubého výdělku po valorizaci připočetl
starobní důchod žalované včetně jeho postupných změn, rozdělil takto vypočtenou
částku na polovinu, z níž odečetl výši vdovského důchodu žalované, a tuto
výslednou částku v jednotlivých obdobích uvažoval jako výši náhrady nákladů na
výživu žalované. Celkový dluh žalobce na peněžitém důchodu by tak za období od
1. 12. 1998 do 18. 4. 2003 činil 172.491,- Kč a žalobce by byl nadále povinen
platit žalované částky dosahující 3.000,- až 4.000,- Kč měsíčně. Vzhledem k
výraznému nárůstu důchodu žalované a s přihlédnutím k současným osobním a
majetkovým poměrům žalobce i k dalším okolnostem dospěl k závěru, že přiměřená
částka peněžitého důchodu by se měla pohybovat okolo 1.000,- Kč měsíčně, neboť
stejným tempem jako nároky žalované se zhoršovala finanční situace žalobce. Proto z důvodů zvláštního zřetele hodných snížil náhradu podle ust. § 450 obč. zák. na uvedenou částku, kterou považoval za přiměřenou finanční situaci
žalobce i poměrům žalované. Uzavřel proto, že původní rozsudek ukládající
žalobci tuto povinnost by měl zůstat beze změn.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23.
10. 2003, č. j. 19 Co 2058/2003-153, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1.
2004, č. j. 19 Co 2058/2003-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
náhrada nákladů na výživu pozůstalé, kterou platí žalobce žalované, se od 1. 6.
2000 zvyšuje z částky 957,60 Kč na částku 3.601,- Kč měsíčně, od 1. 12. 2000 na
částku 3.812,- Kč měsíčně, od 1. 12. 2001 na částku 3.823,- Kč měsíčně a od 1.
1. 2003 na částku 3.884,- Kč měsíčně předem a ve zbytku vzájemnou žalobu
žalované na zvýšení náhrady nákladů na výživu pozůstalé zamítl; žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované nedoplatek na náhradě nákladů na výživu, vzniklý
zvýšením této náhrady za dobu od 1. 6. 2000 do 23. 10. 2003 ve výši 116.631,-
Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho
názorem, že za změnu poměrů dle ust. § 163 o. s. ř. je třeba v dané věci
považovat jak valorizaci starobního a vdovského důchodu žalované, tak
valorizaci průměrného výdělku zemřelého. Na rozdíl od soudu prvního stupně
neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 450 obč. zák., které
soud prvního stupně spatřoval především v osobních a majetkových poměrech
žalobce. Vzhledem k vznesené námitce promlčení dovodil, že nárok žalované na
zvýšení náhrady, jenž byl uplatněn u soudu dne 21. 5. 2002, je do 31. 5. 2000
podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Od 1. 6. 2000 náhradu nákladů na
výživu zvýšil, a to na částky vypočtené shodným způsobem jako soud prvního
stupně, když od poloviny ze součtu valorizovaného průměrného hrubého výdělku
zemřelého a starobního důchodu žalované odečetl vdovský důchod žalované.
Vycházel z toho, že podle zákona o rodině by manželka měla právo na zásadně
stejnou životní úroveň, proto v daném případě by každý z manželů měl mít k
dispozici polovinu ze součtu hrubého příjmu manžela a starobního důchodu
manželky. Ke dni rozhodování vyčíslil nedoplatek vzniklý navýšením v celkové
částce 116.631,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud
nesprávně věc posoudil po právní stránce, zejména když změnu poměrů spatřoval
nejen ve valorizaci starobního a vdovského důchodu žalované, ale také ve
valorizaci průměrného výdělku zemřelého. Poukazuje na § 163 o. s. ř. s tím, že
rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek je možno změnit,
jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro zvýšení a
další trvání dávek nebo splátek, a že při stanovení náhrady nákladů na výživu
je třeba vycházet z hledisek rozhodných pro stanovení výživného podle zákona o
rodině, tedy i podle jeho § 96, podle nějž soud přihlédne k odůvodněným
potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům
povinného. Namítá, že odvolací soud pochybil, když nepřihlížel k majetkovým
poměrům žalobce. S poukazem na ust. § 448 obč. zák. dovolatel namítá, že
náhrada náleží oprávněným osobám pouze za předpokladu, že náklady na jejich
výživu nejsou kryty dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z důvodu
úmrtí poškozeného, v daném případě tedy vdovským důchodem. Podle jeho názoru
valorizací průměrného výdělku nemůže být dotčen nárok pozůstalých podle § 448
obč. zák., neboť nařízení vlády odkazuje pouze na ustanovení § 447 obč. zák.,
které z hlediska § 448 obč. zák. má význam jen pro maximální částku náhrady
všech pozůstalých. Odvolacímu soudu vytýká, že nevycházel z příslušných norem
pro daný způsob náhrady občanskoprávní škody a že na rozdíl od soudu prvního
stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 450 obč. zák.
pro přiměřené snížení náhrady škody a nepřihlédl k majetkovým poměrům žalobce,
což je v rozporu s ust. § 96 zákona o rodině. Poukazuje na to, že nález
Ústavního soudu č. 192/1999 Sb. se týká pracovněprávních vztahů, nikoli vztahů
občanskoprávních, a odvolací soud v rozporu s ust. § 445, § 447 a § 448 obč.
zák. při výpočtu vycházel z valorizovaného příjmu zemřelého a nikoliv z
průměrné výše jeho příjmu v době smrti. Nesprávně tak aplikoval předpisy
pracovněprávní na občanskoprávní nárok. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc projednal podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je
důvodné.
Podle ustanovení § 448 odst. 1 obč. zák. při usmrcení se hradí peněžitým
důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo
byl povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto
náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytnutými z téhož
důvodu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení při výpočtu náhrady se vychází z
průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí
však úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu
na výdělku podle ustanovení § 447 odst. 2.
V ust. § 447 odst. 2 obč. zák. je pak stanoveno, že náhrada za ztrátu na
výdělku (případně spolu s výdělkem poškozeného a s jeho invalidním či částečným
invalidním důchodem) nesmí přesahovat částku stanovenou předpisy pracovního
práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání.
Podle ust. § 163 odst. 1 o. s. ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu
splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže
se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání
dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od
doby, kdy došlo ke změně poměrů.
Především je třeba říci, že při rozhodování o změně pravomocného rozsudku
odsuzujícího k plnění v budoucnu splatných dávek z titulu náhrady nákladů na
výživu pozůstalých nejde nově o určování výše této náhrady, nýbrž o porovnání
okolností, jaké zde byly v době původního rozhodnutí, s poměry v následné době
za účelem zjištění, zda se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující
pro výši a další trvání již přisouzených opětujících se dávek, a zda tato změna
poměrů odůvodňuje též změnu původního pravomocného rozhodnutí (§ 163 odst. 1 o.
s. ř.). Pro vznik a rozsah nároku pozůstalých (§ 448 obč. zák.) je rozhodující
stav v době smrti osoby výživou povinné a právě v porovnání současných poměrů s
tímto stavem je třeba posoudit další trvání a rozsah povinnosti k tomuto plnění
(srov. např. R 33/1967, R 14/1975). V tom je zásadní pochybení při právním
posouzení této věci, když soudy obou stupňů v podstatě nově určovaly výši
náhrady, aniž by jejich úvaha vycházela z porovnání současných poměrů s poměry,
na jejichž základě bylo vydáno původní rozhodnutí o výši náhrady.
Odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) pochybil i při stanovení výše
výživného manželky, za něž je náhrada podle § 448 obč. zák. poskytována.
Existence nároku podle § 448 obč. zák. je závislá buď na právní povinnosti k
poskytování výživného, nebo na tom, že zemřelý, byť k tomu nebyl podle zákona
povinen, výživné skutečně poskytoval; výše náhrady je tedy přímo úměrná výživě,
které se pozůstalým dostávalo nebo mělo dostávat od zemřelého za jeho života. V
tomto rozsahu pak přísluší pozůstalému náhrada podle § 448 odst. 1 obč. zák.,
jejíž výše závisí na posouzení rozsahu výživného, jakého by se dostávalo, příp.
mělo dostávat pozůstalému od osoby výživou povinné. Tuto otázku řeší soud jako
předběžnou podle příslušných ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Pobírá-
li pozůstalý z důvodu úmrtí jeho živitele dávky důchodového zabezpečení (např.
důchod vdovský), snižuje se o tuto částku výše náhrady (srov. např. rozsudek NS
ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1161/2000, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek - R 71/2002).
Stejná životní úroveň manželů ve smyslu zákona o rodině však neznamená
aritmetický průměr jejich příjmů, v daném případě příjmu manžela a důchodu
manželky, navíc – jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů – při určení
rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely soudy uvažovaly výši hrubé mzdy
manžela a výši nezdanitelného důchodu manželky. Jestliže náhrada podle § 448
obč. zák. má pozůstalé manželce nahradit to, co jí manžel na její výživu
poskytoval, popř. co byl podle zák. o rodině povinen poskytovat, nepřichází v
úvahu výši výživného stanovit z hrubých příjmů manžela. I když náhrada za
ztrátu na výdělku podle § 447 se poskytuje v hrubé výši /podléhá dani ze mzdy/,
náhrada nákladů na výživu podle § 448 obč. zák. se stanoví v rozsahu výživného,
o něž pozůstalý manžel přišel. I při porovnání poměrů za účelem posouzení, zda
a od kdy došlo k jejich podstatné změně, která odůvodňuje změnu původního
rozhodnutí, je třeba u nároku dle § 448 obč. zák. vycházet z hledisek zákona o
rodině a nelze porovnávat hrubé příjmy, jakých by zemřelý mohl nyní dosahovat,
s jeho čistými příjmy dosahovanými v době smrti.
Odvolací soud při určení výše náhrady nákladů na výživu nesprávně vycházel -
obdobně jako soud prvního stupně - z tzv. dílové teorie, když sečetl příjmy
oprávněné (zde starobního důchodu žalované) s výdělkem jejího zemřelého
manžela, součet vydělil dvěma a rozdíl mezi polovinou společných příjmů a výší
vdovského důchodu žalobkyně považoval za částku odpovídající výživnému
manželky. Tato tzv. dílová teorie určení výživného není v souladu se zákonem,
neboť nerespektuje základní zásady pro stanovení výše výživného a nebere v
úvahu skutečnosti, které jsou v jednotlivých případech významné pro určení
výživného podle hledisek uvedených v zákoně o rodině; ostatně soudní praxe
odmítla tento způsob výpočtu náhrady již v minulosti. I při rozhodování o změně
rozhodnutí podle § 163 o. s. ř. je tedy třeba vycházet z toho, že rozsah
náhrady nákladů na výživu pozůstalých musí odpovídat charakteru výživného ve
smyslu ustanovení zákona o rodině, upravujících vyživovací povinnosti. Výše
náhrady je určena rozsahem výživného, které pozůstalému náleží podle hledisek
zákona o rodině (srov. R 11/1976 a R 14/1973), tedy u vyživovací povinnosti
mezi manžely podle ust. § 91 a § 96 odst. 1 tohoto zákona. Při určení rozsahu
náhrady nákladů na výživu žalobkyně tedy odvolací soud vycházel z nesprávného
právního názoru.
Možnosti a schopnosti zemřelého k plnění výživného, jde-li o osobu výdělečně
činnou, jsou určeny výší jeho průměrného výdělku, a to i s přihlédnutím k
případnému zvýšení výdělku – k tzv. valorizaci (srov. R 38/2003), ovšem pokud
právní předpis, který ji stanoví, se vztahuje nejen na nároky pracovněprávní,
ale i na občanskoprávní. Změnou poměrů v souvislosti s nárokem na náhradu
nákladů na výživu je totiž i změna v rozsahu schopností a možností osoby, jež
výživu poskytovala či byla výživou povinna, neboť i tato změna, tedy i zvýšení
jejího výdělku má vliv na rozsah výživného a ovlivňuje tak rozsah nákladů na
výživu těch osob, které jsou nyní pozůstalými. Proto i změny, které nastaly ve
vývoji mzdové úrovně a spočívají ve zvýšení (tzv. valorizaci) průměrného
výdělku osoby výživou povinné, je třeba vzít v úvahu při posouzení změny ve
výši náhrady nákladů na výživu pozůstalých. V tomto směru jsou úvahy odvolacího
soudu správné a i podle názoru dovolacího soudu nejen pro určení náhrady
nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zák. práce (srov. R 38/2003), ale i
pro oblast občanskoprávních vztahů (§ 448 obč. zák.) platí, že při výpočtu této
náhrady se vychází z tzv. valorizovaného průměrného výdělku. Nejen tedy změny
ve výši důchodu pozůstalé manželky, ale i změny v rozsahu schopnosti a možnosti
manžela poskytovat jí výživné je třeba brát v úvahu, jak správně soudy
dovodily.
Valorizace průměrného výdělku či důchodu však sama o sobě není důvodem pro
změnu pravomocného rozsudku; pouze pokud všechny okolnosti případu ve svém
souhrnu představují podstatnou změnu poměrů (§ 163 o. s. ř.), lze přistoupit
ke změně pravomocného rozhodnutí.
Jak již bylo shora uvedeno, při posuzování otázky, zda je nárok žalované po
právu, nelze vycházet z čistě početního úsudku, nýbrž je třeba posoudit změnu v
možnostech zemřelého a v odůvodněných potřebách žalované. K námitkám v dovolání
je pak třeba uvést, že ust. § 96 zákona o rodině, podle nějž soud přihlédne i
ke schopnostem a možnostem povinného, má na mysli osobu výživou povinnou,
nikoliv osobu povinnou k náhradě nákladů na výživu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní názor odvolacího soudu na otázku určování
výše výživného manželky, na němž je založeno jeho rozhodnutí o změně
pravomocného rozsudku o výši náhrady nákladů na výživu pozůstalé, není správný.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož i o náhradě nákladů odvolacího
řízení a řízení před soudem prvního stupně, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí
o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30.března 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu