25 Cdo 714/2024-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: GasNet, s.r.o., IČO 27295567, se sídlem Klíšská 940/96, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupená Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: L. N., zastoupený Mgr. Jakubem Kašparem, advokátem se sídlem Vratislavická 1012, 460 06 Liberec VI-Rochlice, o zaplacení 318 851,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 211/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 9. 2023, č. j. 29 Co 17/2023-230, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 955 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Vincíka.
Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 2. 2010 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalobkyně uvedenou částku požadovala jako náhradu škody za neoprávněný odběr plynu žalovaným.
2. Okresní soud provedeným dokazováním zjistil následující skutkový stav. Žalovaný nabyl dům na adrese XY. Tento dům byl připojen na rozvod zemního plynu. Žalovaný dům nabyl ve velmi špatném technickém stavu, při převzetí domu neměla žádná jiná osoba právo jej užívat a dne 3. 2. 2006 byla ze strany žalobkyně ukončena dodávka plynu do domu a byl demontován plynoměr. Žalovaný poté dům rekonstruoval, ale nikdy neuzavřel žádnou smlouvu o dodávce plynu, přestože dům postupně začali zaplňovat nájemci, přičemž v některých bytech byly plynové spotřebiče v provozu již od roku 2007 a plynem se zde od zimy 2007/2008 topilo.
Dne 11. 12. 2009 zaměstnanec žalobkyně zjistil neoprávněné propojení odběrného plynového zařízení žalovaného za pomoci plynoměru, který nebyl ve vlastnictví žalobkyně. Dne 14. 12. 2009 byla za asistence policie provedena demontáž plynoměru, o němž žalovaný tvrdil, že jej namontoval o den dříve kvůli zkoušce topného systému. Spotřeba plynu za dva dny provozu však zjevně neodpovídala pouhé zkoušce topného systému, nýbrž odpovídala provozu, při němž bylo používáno několik spotřebičů, které na soustavu byly napojeny.
Jednání žalovaného bylo prošetřeno v trestním řízení s výsledkem, že věc byla postoupena Magistrátu města Liberec jako přestupek proti majetku a žalovanému byla uvedeným orgánem za tento přestupek (jehož podstatou byl neoprávněný odběr plynu ve dnech 13. – 14. 12. 2009) uložena bloková pokuta 1 000 Kč, kterou žalovaný uhradil. Žalobkyně v trestním řízení vyčíslila škodu, která jí vznikla ve dnech 13. – 14. 12. 2009, částkou 650,48 Kč, a tuto škodu žalovaný též uhradil. K otázce trvání neoprávněného odběru bylo provedeno rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl okresní soud k závěru, že se nepodařilo prokázat konkrétní počet dní, kdy k neoprávněnému odběru docházelo.
Proto vyšel z § 8 odst. 2 vyhlášky č. 251/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla provozu přepravní soustavy a distribučních soustav v plynárenství, (dále též jen „citovaná vyhláška“) a stanovil počátek doby neoprávněného odběru ke dni posledního odečtu, tj. 3. 2. 2006. Denní množství odebraného plynu určil okresní soud podle předmětné vyhlášky jako součin součtu jmenovitých příkonů všech spotřebičů konečného zákazníka a doby jejich užívání stanovené podle přílohy č. 3 předmětné vyhlášky. Celkový neoprávněný odběr pak vyčíslil jako součin denního odběru a počtu dní, s tím, že přihlédl k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu způsobené škody přiznat až od 1.
1. 2007, a nikoli již od 3. 2. 2006.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 29 Co 17/2023-230, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním dospěl k závěru, že žalovanému se nepodařilo vypočtenou spotřebu plynu nijak vyvrátit, protože nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jiný způsob stanovení výše náhrady škody než podle předmětné vyhlášky. Vzhledem k tomu, že se v trestním a následně přestupkovém řízení nepodařilo určit dobu, od kdy neoprávněný odběr plynu trval, byla tato okolnost v trestním (přestupkovém) řízení hodnocena ve prospěch žalovaného. V trestním, resp. přestupkovém řízení však nebylo vydáno žádné rozhodnutí, kterým by byl soud v této věci vázán ve smyslu § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též „o.
s. ř.“), a pro rozhodné období ani žádné rozhodnutí, z něhož by měl soud ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet. V tomto řízení je pak rozložení důkazního břemene opačné než v trestním či přestupkovém řízení, neboť podle § 8 odst. 2 citované vyhlášky je při nejistotě třeba vycházet z posledního odečtu a je na žalovaném, aby prokázal údaj jiný. Nejde tak o prokazování negativního tvrzení, které by nebylo možné, nýbrž jde o prokázání okolností, které odběr v daném rozsahu vylučují. Při výpočtu výše škody za neoprávněně odebraný zemní plyn postupoval okresní soud správně, když vyšel z § 8 citované vyhlášky a její přílohy č.
3. Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3446/2014, a dospěl k závěru, že žalovanému se nepodařilo účtovanou spotřebu nijak vyvrátit.
4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, namítl odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, respektive Ústavního soudu ohledně posouzení otázky výpočtu výše škody za neoprávněný odběr plynu. Dále má za to, že soudy nesprávně aplikovaly § 135 odst. 2 o. s. ř. a v důsledku takového nesprávného právního posouzení dospěly k závěru o neexistenci rozhodnutí, ze kterého by měly při posuzování otázky existence neoprávněného odběru plynu vycházet, přestože věcí se zabýval jak trestní soud, tak správní orgán. Trestní řízení vyústilo v rozhodnutí, jímž byla věc postoupena správnímu orgánu jako možný přestupek, a v přestupkovém řízení byl prokázán neoprávněný odběr plynu žalovaným pouze ve dnech 13. – 14. 12. 2009. Dovolatel má za to, že takto vydaná rozhodnutí jsou veřejnými listinami ve smyslu § 134 o. s. ř. a § 567 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též „o. z.“), a proto je s nimi spojena vyvratitelná domněnka pravdivosti jejich obsahu. Měl-li by být v občanském soudním řízení dovozen opak, musel by tento opak být prokázán. Tak si okresní ani odvolací soud nepočínaly, a uvedenou otázku proto posoudily v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolatel je tak přesvědčen, že výši škody prokázal, a i v případě, že by soud takto vyčíslenou škodu neměl za prokázanou, bylo za dané situace povinností soudu, aby výši škody stanovil tak, aby mohly být vzaty do úvahy rovněž i jiné konkrétní okolnosti případu, jako např. závěry z trestního a správního řízení, či výpovědi žalovaným označených svědků. Zjištění skutečné výše škody má mít vždy přednost před mechanickou aplikací postupu podle vyhlášky č. 251/2001 Sb. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že uložení pokuty za přestupek spočívající v krádeži způsobené neoprávněným odběrem plynu v období dvou dnů nevylučuje, aby byl žalovaný shledán v občanskoprávním řízení odpovědným za škodu způsobenou neoprávněným odběrem plynu za delší časové období. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a má zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), shledal, že dovolání není přípustné.
7. Na posouzení otázky stanovení výše škody za neoprávněně odebraný zemní plyn lze obdobně použít argumentaci, kterou Nejvyšší soud opakovaně použil při řešení případů neoprávněně odebrané elektrické energie. V rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2692/2019, Nejvyšší soud uzavřel, že výši takové škody soud stanoví podle vyhlášky, nelze-li ji stanovit podle zjistitelných údajů anebo se účastníci na výši škody nedohodli. Škůdce nese důkazní břemeno k prokázání, že výše škody podle vyhlášky neplní kompenzační, ale sankční funkci a je nepřiměřeným zásahem do jeho majetkových práv. Jestliže škůdce důkazní břemeno unese, je soud povinen zhodnotit všechny relevantní okolnosti a provedené důkazy a výši škody stanovit podle spravedlivého uvážení všech jednotlivých okolností případu za použití § 136 o. s. ř., popřípadě podle § 2955 o. z. (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 201/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 566/2018, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3517/2017).
8. V uvedených rozhodnutích přitom dovolací soud vycházel z judikatury Ústavního soudu, podle které vyhláška nemá být aplikována mechanicky, ale je třeba zohledňovat specifické okolnosti případu tak, aby se zjištěná škoda blížila co nejvíce škodě skutečné, byť ji často lze v této oblasti zjistit jen velice obtížně. Soud proto v odůvodněných případech nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky, například tehdy, pokud by takový výpočet náhrady škody nezajišťoval pouze naplnění kompenzačního principu, nýbrž by jím mělo dojít k určité formě sankce neoprávněného odběratele (srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13). Jestliže škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu nebo zemní plyn stanovená podle vyhlášky je mnohonásobně vyšší než jeho platby za elektřinu či plyn ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze výši škody stanovenou podle vyhlášky bez dalšího akceptovat. Soud v takovém případě musí zohlednit i další okolnosti, které jej mohou v maximální míře přiblížit ke stanovení skutečné výše způsobené škody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15).
9. Na základě skutkových zjištění (jejichž správnost podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu) odvolací soud uzavřel, že v odběrném místě docházelo k neoprávněnému odběru plynu žalovaným, a to již od roku 2007, tedy do doby zjištění neoprávněného odběru dne 11. 12. 2009 prakticky po dobu více než dvou roků. Dovolatel se tak mýlí, pokud má za to, že v řízení nebyl prokázán jiný skutkový stav, než jak by vyplýval z rozhodnutí v trestním, resp. přestupkovém řízení. V tomto směru tedy bylo prokázáno něco jiného, než by vyplývalo z rozhodnutí v trestním, resp. přestupkovém řízení, a nebylo možno z těchto rozhodnutí vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. V řízení se pouze nepodařilo zjistit přesnou dobu, od kdy neoprávněný odběr trval, zda již od ukončení odběru a odmontování plynoměru ke dni 3. 2. 2006, nebo od nějakého pozdějšího data v průběhu let 2006 a 2007.
10. Odvolací soud postupoval v souladu s citovanou judikaturou, neboť za situace, kdy nebylo možné určit celkovou spotřebu neoprávněně odebraného zemního plynu podle změřených nebo jinak prokazatelně zjistitelných údajů, vycházel při výpočtu náhrady podle § 8 vyhlášky č. 251/2001 Sb. o měření plynu a způsobu stanovení škody při neoprávněném odběru plynu, a to v závislosti na době trvání neoprávněného odběru, počtu a příkonu instalovaných plynových spotřebičů. Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil, když stanovil výše popsaným postupem výši škody. Jeho závěry jsou v souladu i s odkazovaným plenárním usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, kde Ústavní soud mimo jiné nastínil v obecné rovině možný postup soudů při určení výše náhrady škody z neoprávněného odběru elektrické energie. Tento postup byl posléze konkretizován v již citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, od jehož závěrů se odvolací soud v projednávané věci taktéž neodchýlil.
11. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, takže dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení, jež skončilo odmítnutím dovolání, není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu