25 Cdo 721/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 10 C 276/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 25. září 2006, č. j. 39 Co 66/2006-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 2.782.506,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla žalobci
vzniknout v důsledku sdělení obvinění pro trestné činy zneužívání pravomoci
veřejného činitele, přijímání úplatků a pletichy při veřejné soutěži a veřejné
dražbě a v důsledku vzetí do vazby; škoda sestávala z poštovních nákladů (912,-
Kč), cestovních nákladů (24.094,- Kč), amortizace žalobcových věcí zadržených
vyšetřovatelem (8.174,- Kč), z nákladů na koupi kancelářských potřeb (7.000,-
Kč), náhrady za ztracený čas (286.120,- Kč), z majetkové újmy za ztrátu
zaměstnání, omezení v možnosti podnikání a za nemožnost vykonávat správcovství
konkursní podstaty (399.452,- Kč) a z nemajetkové újmy (2.000.000,- Kč). Soud
vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 3. 11. 1995 sděleno obvinění pro
podezření ze spáchání shora uvedených trestných činů, dne 5. 11. 1995 byl na
základě usnesení Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 3 Nt 2218/95, vzat do vazby,
z níž byl dne 10. 4. 1996 propuštěn; rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze
dne 19. 10. 1999, sp. zn. 2 T 218/96, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Plzni ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 6 To 692/99, byl obžaloby pravomocně zproštěn.
Žalobce dne 31. 1. 1995 uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru u U. b.,
a. s., dne 31. 8. 1995 dohodu o rozvázání pracovního poměru u P. S., dne 7. 11.
1995 byl odvolán z funkce ředitele odboru privatizace Ministerstva
zdravotnictví ČR a dne 23. 11. 1995 zproštěn funkce správce konkursní podstaty
ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 26 K 85/95. Soud prvního
stupně věc posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a
dospěl k závěru, že ačkoli jsou sdělení obvinění a usnesení o vzetí do vazby
rozhodnutími nezákonnými, žalobce neprokázal, že by mu v příčinné souvislosti s
nimi vznikla tvrzená škoda. Ohledně nároku na náhradu imateriální újmy uvedl,
že žalobce se v průběhu řízení nijak konkrétně nevyjádřil, jaká psychická újma
mu uvedenými rozhodnutími vznikla a nenabídl ani relevantní důkazy; stejně tak
u všech ostatních nároků neprokázal, že mu tato škoda vznikla v souvislosti s
trestním stíháním či pobytem ve vazbě.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2006, č. j. 39
Co 66/2006-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování zjistil, že pracovní poměr u
Ministerstva zdravotnictví ČR žalobce rozvázal dohodou ke dni 30. 6. 1996 a že
souhlas s podnikáním či s výkonem funkce správce konkursní podstaty mu nebyl
zaměstnavatelem udělen. Odvolací soud proto přisvědčil soudu prvního stupně, že
žalobce škodu neprokázal, a uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo
do českého právního řádu inkorporováno teprve zákonem č. 160/2006 Sb., v
rozsahu 1.000.000,- Kč nebyl tento nárok ani předmětem obligatorního
předběžného projednání. Všechny ostatní nároky rovněž nemají oporu v zákoně č.
58/1969 Sb. ve spojení s § 442 odst. 1 a 2 obč. zák. v „tehdy platném znění“,
byť jsou sdělení obvinění ze dne 3. 11. 1995 a usnesení o vzetí do vazby ze dne
5. 11. 1995 rozhodnutími nezákonnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů nepoučily
žalobce o možném jiném právním posouzení věci podle § 118a odst. 2 o.s.ř.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neopodstatněnosti nároku na náhradu
imateriální újmy z důvodu absence v zákoně a s odkazem na nálezy Ústavního
soudu ČR ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a ze dne 13. 7. 2006, sp. zn.
I. ÚS 85/04, tvrdí, že od samého počátku řízení žádal náhradu nemajetkové újmy
podle § 13 obč. zák., přesto se soudy obou stupňů z tohoto pohledu žalobou
nezabývaly. Jelikož „již před 16. 3. 2006 existovala zákonná možnost újmu,
která byla žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím státního orgánu v rozsahu,
které požadoval ve své žalobě, odškodnit“, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2
o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty
za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony),
obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání
nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Ačkoliv odvolací
soud rozhodl o uplatněné částce jedním výrokem, je zřejmé, že se skládá z
několika samostatných nároků majících odlišný skutkový základ (částka 912,- Kč
představuje náhradu poštovného, částka 24.094,- náhradu cestovních výdajů,
částka 7.000,- Kč náhradu nákladů vynaložených na kancelářské potřeby, částku
8.174,- Kč považuje žalobce za amortizaci zadržených věcí, částku 286.120,- Kč
za odškodnění ztraceného času, částku 399.452,- Kč za majetkovou újmu za ztrátu
zaměstnání, omezení v možnosti podnikání a nemožnost vykonávat správcovství
konkurzní podstaty a částka 2.000.000,- Kč představuje imateriální újmu);
rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z nich charakter
samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez
ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem. Za situace, kdy u čtyř z dovoláním dotčených nároků,
tj. vyjma nároku na náhradu za ztracený čas, majetkové újmy za ztrátu
zaměstnání, omezení v možnosti podnikání a za nemožnost vykonávat správcovství
konkurzní podstaty a újmy nemajetkové, bylo rozhodnuto pokaždé o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolání tak v této části směřuje
proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný,
a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku odvolacího soudu
podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu neshledal dovolací soud napadené potvrzující rozhodnutí
odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo žádné rozhodnutí zrušovací [nejde tak o
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.], zásadně právně
významným za situace, kdy dovolání může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. To současně znamená, že dovolatelem uplatněný
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., kterým soudům obou stupňů
vytýká vadu řízení (že nebyl v nalézacím řízení poučen podle § 118a o.s.ř.), je
důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání
přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty druhé
o.s.ř.). Dále platí, že dovolací soud je vázán dovolacími důvody i jejich
obsahovým vymezením. Dovolatel sice dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu v celém rozsahu, napadá však obsahově pouze jeho závěr o nedůvodnosti
nároku na náhradu nemajetkové újmy, aniž by současně vymezil v tomto směru
konkrétní právní otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným.
Otázka, zda má poškozený v případě odpovědnosti státu za škodu vzniklou
nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969
Sb. nárok na náhradu nematkové újmy, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena se závěrem, že tento zákon nárok na odškodnění nemajetkové
(imateriální) újmy, který byl založen až zákonem č. 160/2006 Sb., účinným od
27. 4. 2006, nepřiznával; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 19. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 762/2004, publikovaný pod č. 41 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006 (ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05,
odmítl jako zjevně neopodstatněnou), nebo též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 28. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 159/2005, vztahující se na právní stav podle
pozdějšího předpisu - zákona č. 82/1998 Sb., ve znění před účinností zákona č.
160/2006 Sb.; rozhodnutí bylo publikováno pod C 4469 v Souboru civilních
rozhodnutí NS ČR, C. H. BECK, a ústavní stížnost proti němu Ústavní soud
usnesením ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 607/06, odmítl. Odvolací soud tak v
souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu dospěl k
závěru, že zákon č. 58/1969 Sb. neumožňuje uhradit nemajetkovou újmu
sestávající z morální či psychické újmy, byť by jinak byly splněny podmínky
odpovědnosti za škodu způsobenou sdělením obvinění a rozhodnutím o vzetí do
vazby. Ostatně samotný zákon č. 160/2006 Sb. výslovně počítá s odškodněním
imateriální újmy vzniklé před nabytím své účinnosti pouze v jediném případě, a
to u tzv. průtahů v řízení, jak vyplývá z přechodného ustanovení čl. II. tohoto
zákona. Na tom nic nemění ani poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne
13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, který se týká případu s odlišným skutkovým
základem (šlo o odškodnění za trest vykonaný na základě později zrušeného
odsuzujícího rozsudku) a který se zároveň odchyluje od závěrů uvedených ve
shora citovaných rozhodnutích téhož soudu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných
dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu