25 Cdo 722/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v
právní věci žalobkyně B. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) nezl. M.
Č., zastoupenému Magistrátem města H. K. jako opatrovníkem, 2) V. Č., a 3) I.
Č., oběma zastoupeným advokátkou, o 69.936,80 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 33/2001, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2004, č. j. 21
Co 367/2004-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poté,co usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2003, č. j. 21
Co 34/2003-102, byl zrušen mezitímní rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové
ze dne 16. 8. 2002, č. j. 12 C 33/2001-86, jímž bylo rozhodnuto, že odpovědnost
všech žalovaných za škodu způsobenou žalobkyni dopravní nehodou ze dne 19. 4.
2000 je dána do výše jedné poloviny, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, Okresní soud v Hradci Králové mezitímním rozsudkem ze dne 19.
12. 2003, č. j. 12 C 33/2001-146, rozhodl, že odpovědnost prvního žalovaného za
škodu způsobenou žalobkyni dopravní nehodou ze dne 19. 4. 2000 je dána do výše
jedné poloviny a že odpovědnost druhého a třetího žalovaného za škodu není
dána. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 19. 4. 2000 okolo 17 hodin utrpěla
pád při jízdě na kole, když se střetla s prvním žalovaným, který hrál kopanou
se svědkem M. M. v pravé části vozovky. Žalobkyně přijížděla na kole k nim, v
té době první žalovaný stál zády k ní a když M. M. nakopl míč směrem na prvního
žalovaného, tj. proti žalobkyni, první žalovaný, aby míč zachytil, vběhl
žalobkyni do její jízdní dráhy. Žalobkyně v důsledku kolize s prvním žalovaným
s kola spadla a utrpěla zlomeniny několika kostí s následným lehkým omezením
hybnosti kyčelního kloubu. První žalovaný v době nehody byl téměř desetiletý,
normální dítě bez výchovných problémů, spíše uzavřené povahy. Od rodičů (tj. od
druhého a třetího žalovaného) a od babičky věděl, že si nesmí hrát na silnici.
Nehoda se stala na rovném a přehledném úseku vozovky, žalobkyně musela dobře
vidět všechny hrající si děti předtím, než se k nim přiblížila. Jízdní kolo
žalobkyně nebylo vybaveno zvonkem ani účinnou přední brzdou, mělo pouze
nedostatečně účinnou zadní brzdu. V místech, kde k nehodě došlo, je velmi slabý
provoz. Soud věc posoudil podle ust. § 422 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru,
že první žalovaný odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni, neboť hraním kopané
na vozovce porušil ust. § 2, bod 30, § 3 odst. 1 a 2, § 54 odst.1 a § 55 odst.
2 vyhlášky č. 99/1989 Sb., ve znění tehdy účinném. Na vozovce se neměl
bezdůvodně zdržovat a nacházel-li se na ní, měl povinnost neprodleně uvolnit
prostor pro projetí. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vznik škody
spoluzavinila (§ 441, § 415 a § 420 obč. zák.), neboť její jízdní kolo nemělo
předepsanou výbavu, zejména zvonek, kterým by mohla dát výstražné znamení ve
smyslu ust. § 30 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., a žalobkyně tedy nesplnila
povinnost dát výstražný signál a odvrátit tak nebezpečí, které hrozí za
situace, kdy na vozovce v blízkosti jízdní dráhy hrají děti kopanou. Míru
spoluzavinění žalobkyně soud stanovil v rozsahu jedné poloviny vzniklé škody.
Odpovědnost rodičů nezletilého – tj. druhého a třetí žalované - za škodu
způsobenou žalobkyni soud neshledal, neboť svěřili dohled nad prvním žalovaným
jeho babičce.
K odvolání žalobkyně a prvního žalovaného Krajský soud v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 6. 10. 2004, č. j. 21 Co 367/2004-175, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že odpovědnost prvního žalovaného za škodu způsobenou
žalobkyni dopravní nehodou ze dne 19. 4. 2000 je dána do výše tří čtvrtin, a ve
vztahu k druhému a k třetí žalované rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Na základě skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně se ztotožnil se závěrem o odpovědnosti prvního
žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni podle ust. § 422 odst. 1 obč. zák. i o
spoluzavinění žalobkyně, která svým počínáním porušila prevenční povinnost
podle ust. § 415 obč. zák. Jestliže děti stály na silnici, dal se předpokládat
jejich pohyb, a to i směrem do jízdní dráhy žalobkyně. Ta měla na svou
přítomnost alespoň hlasem upozornit děti a tím omezit riziko vzniku škody.
Žalobkyně to však neučinila a toto její opomenutí je jednou z příčin vzniku
škody na její straně. Odvolací soud však dovodil, že míra spoluzavinění
žalobkyně je nižší než míra zavinění prvního žalovaného, proto rozsudek soudu
prvního stupně v tomto směru změnil tak, že první žalovaný za škodu odpovídá ze
tří čtvrtin.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, a tedy nebylo vyhověno žalobě v rozsahu jedné čtvrtiny základu nároku,
podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení jejího
spoluzavinění. Namítá nesprávnost názoru, že měla použít výstražného znamení a
upozornit tak děti na svůj příjezd, neboť by bylo v rozporu s ust. § 30 vyhl.
č. 99/1989 Sb. (ve znění tehdy účinném), podle nějž se smí dát výstražné
zvukové znamení pouze tehdy, jestliže je to nutné k odvrácení hrozícího
nebezpečí, což podle jejího názoru nebyla tato situace. Teprve v okamžiku, kdy
se první žalovaný náhle a neočekávaně rozběhl směrem do jízdní dráhy žalobkyně,
nastala taková situace a v tomto okamžiku by již ani výstražné znamení
nedokázalo střetu zabránit. Rovněž nebyl dán důvod pro zpomalení její již tak
pomalé jízdy, neboť první žalovaný byl dostatečně vzdálen od její jízdní dráhy
a ona nemohla předpokládat, že jí některé z dětí do jízdní dráhy vběhne.
Poukazuje dále na ust. § 5 odst. 2 písm. f) uvedené vyhlášky o tom, že řidič
nesmí snížit náhle rychlost jízdy nebo zastavit, pokud to nevyžaduje bezpečnost
silničního provozu. Nesouhlasí proto se závěrem, že porušila prevenční
povinnost podle ust. § 415 obč. zák., uvádí, že bylo prokázáno, že jela na kole
pomalu, před nehodou první žalovaný stál s ostatními dětmi mimo její jízdní
dráhu, a dovozuje, že za této situace neměla důvod, aby je hlasem upozornila na
svůj příjezd nebo aby začala brzdit. Dále poukazuje na znalecký posudek Ing. J.
J., z něhož vyplývá, že by střetu zabránila pouze v případě, že by začala
brzdit hned, jak viděla stojící děti, zatímco pokud by začala brzdit až v
okamžiku, kdy se první žalovaný rozeběhl směrem do její jízdní dráhy,
nedokázala by střetu zabránit ani v případě, kdy by její brzdy splňovaly
technickou normu.
První žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odpovědnost za dopravní
nehodu nese v celém rozsahu žalobkyně, která při řízení jízdního kola porušila
celou řadu ustanovení právních předpisů. Její jízdní kolo nemělo povinné
vybavení, žalobkyně se nevěnovala řízení s náležitou péčí ani poté, když
zjistila, že se na silnici nacházejí děti hrající si s míčem, nereagovala na ně
snížením rychlosti, případně úplným zastavením kola. Její kolo nebylo vybaveno
zvonkem, proto nemohla na svou přítomnost upozornit zazvoněním a odvrátit tak
možnost vzniku dopravní nehody. V důsledku technického stavu kola nebyla
schopna snížit rychlost a pokusit se střetu s prvním žalovaným vyhnout. Po
dopravní nehodě se chovala v rozporu s ust. § 38 odst. 3 písm. a) vyhlášky,
neboť nehodu neohlásila policii ani nesdělila tuto skutečnost lékaři, proto
nemohla být nehoda řádně vyšetřena a zadokumentována.
Druhý žalovaný a třetí žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně nesouhlasí s
jejím argumentem, že by se hlasovým upozorněním chlapců na svůj příjezd
dopustila dopravního přestupku, poukazují na to, že žalobkyně měla možnost děti
vidět mnohem dříve, než ze vzdálenosti 13,8 m od místa nehody, a pokud by
adekvátně na děti reagovala, měla možnost nehodě zabránit. Jízdní kolo
žalobkyně nesplňovalo podmínky pro jízdu na veřejné komunikaci a technický stav
kola významně ovlivnil možnost zabránění střetu. Mezi základní povinnosti
řidiče podle ust. § 5 odst. 1 písm. c) vyhlášky patří povinnost dbát zvýšené
opatrnosti vůči osobám uvedeným v § 3 odst. 2, zejména vůči dětem, avšak
žalobkyně tuto svoji povinnost nesplnila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
V rozsahu jedné čtvrtiny základu nároku, v níž nebylo návrhu žalobkyně vyhověno
soudy obou stupňů, se jedná o potvrzující rozsudek odvolacího soudu a
přípustnost dovolání proti němu se posuzuje podle ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.
3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost
soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
Závěr odvolacího soudu o spoluzavinění žalobkyně (§ 441 obč. zák.) vychází z
názoru, že žalobkyně porušila povinnost stanovenou v § 415 obč. zák.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, z nichž je dovolací soud povinen vycházet
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.), žalobkyně se na jízdním kole za dobré viditelnosti
blížila k dětem, které na silnici hrály s míčem kopanou, v tu chvíli byl první
žalovaný otočen k ní zády a děti stály mimo její jízdní dráhu. Za takovéto
situace existuje vždy objektivní nebezpečí vzniku škody, a to jak pro hrající
si děti, jejichž pohyb nelze dopředu předvídat, tak pro ostatní účastníky
silničního provozu. Pokud kolo žalobkyně nebylo vybaveno účinnými brzdami, bylo
zcela na místě, aby žalobkyně přinejmenším přibrzdila a děti na svůj příjezd
upozornila výstražným zvukovým znamením, popř. zastavila, neboť u dětí
hrajících míčovou hru se dá pohyb předpokládat, a i kdyby žádné dítě do jízdní
dráhy žalobkyně nevběhlo, mohla být žalobkyně ohrožena např. míčem, s nímž si
hrály. Objektivně se tedy dalo předpokládat nebezpečí, že některé z dětí nebo
jejich míč zkříží dráhu žalobkyně, a pokud žalobkyně za této situace, kdy měla
možnost děti včas zpozorovat, v zájmu i vlastní bezpečnosti nezpomalila svoji
jízdu natolik, aby byla schopna v případě potřeby zastavit či provést úhybný
manévr, a ani na svůj příjezd děti neupozornila (a to bez ohledu na to, že hra
dětí na silnici byla protiprávní), nepočínala si tak, aby předešla reálně
hrozící škodě. Jestliže soudy obou stupňů na tomto skutkovém základě aplikovaly
ust. § 415 obč. zák. a dospěly k závěru o spoluzavinění žalobkyně na škodě jí
vzniklé pádem s kola, nelze jim vytknout nesprávnou aplikaci § 441 obč. zák.
Ustanovení § 415 obč. zák. ukládá totiž povinnost každému postupovat vzhledem
ke konkrétním okolnostem tak bedlivě, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody.
Chovat se v rozporu s touto povinností znamená chovat se protiprávně.
Jak z výše uvedeného vyplývá, odvolací soud posoudil po právní stránce otázku
spoluzavinění poškozené v souladu s hmotným právem a není tak důvodu pro závěr,
že by jeho rozhodnutí mělo zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a
tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního
případu a porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na
straně poškozeného. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného
na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném
případě, kdy okolnosti vzniku škody jsou natolik specifické, že rozhodnutí
odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm.
b) a c) o. s. ř., odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo, prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady
nevznikly a druhý žalovaný a třetí žalovaná nemají na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo, neboť dovolání bylo podáno pouze do výroku ve vztahu k
prvnímu žalovanému a náklady vynaložené na sepsání vyjádření k dovolání tak
nelze považovat za účelně vynaložené k bránění jejich práv.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu