25 Cdo 732/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců a/
Ing. J. B. a b/ JUDr. D. B., proti žalované Obci D. B., o 48.600,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 1603/98,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince
2000, č. j. 26 Co 469/2000 - 73, takto :
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
10. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku
žalobců na náhradu škody, která jim podle jejich tvrzení vznikla tím, že dne
20. 8. 1996 provedli pracovníci pověření žalovanou vyklizení obecního pozemku
č. parc. 382/18 v kat. území D. B., z něhož byly odvezeny movité věci žalobců a
byly demolovány dřevěné ohrádky na kompost, v důsledku čehož došlo ke zničení
600 kg biohumusu a žalovaní přišli o dvě násady kalifornských žížal, které na
tomto pozemku chovali. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že uvedeného
dne byl předmětný pozemek žalovanou vyklizen a žalobci se o vzniku škody a o
tom, kdo za ni odpovídá dozvěděli téhož dne, neboť vyklizení pozemku byli
přítomni. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení nároku na
náhradu škody, zabýval se okresní soud posouzením, zda nárok byl žalobci ve
smyslu ust. § 106 odst. 1 obč. zák. uplatněn včas. Žalobci sice dne 19. 8. 1998
soudu osobně doručili tzv. blanketní podání, v němž uvedli, že na žalované
požadují zaplacení částky 48.600,- Kč jako náhrady škody, avšak toto jejich
podání bylo neúplné a nesplňovalo náležitosti uvedené v § 42 odst. 4 a § 79
odst. 1 o.s.ř., neboť neobsahovalo vylíčení skutkových okolností ani petit
žaloby, a podle názoru soudu se tudíž jednalo o úkon absolutně neplatný podle §
37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, který nemohl vyvolat stavění promlčecí
doby ve smyslu ust. § 112 obč. zák. Jestliže žalobci v dané věci řádnou žalobu
podali u soudu až dne 21. 8. 1998, stalo se tak po uplynutí subjektivní
promlčecí doby.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, č. j. 26
Co 469/2000 - 73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění
okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil,
že počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák.
připadá na 20. 8. 1998, neboť toho dne se žalobci o vzniku škody na jejich
věcech a o tom, že ji při vyklizení předmětného pozemku způsobila Obec D. B.,
resp. jí pověření občané, dozvěděli, což je zřejmé i z protokolu, který byl
téhož dne sepsán. Jestliže řádnou žalobu k soudu podali až dne 21. 8. 1998,
stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Krajský soud
považoval za správný i názor okresního soudu, že tzv. blanketní podaní ze dne
19. 8. 1998, které bylo téhož dne soudu prvního stupně doručeno, nelze za řádné
uplatnění práva považovat, a že neplatnost tohoto úkonu nemohla být zhojena
podáním ze dne 21. 8. 1998, neboť to bylo soudu doručeno až po uplynutí
promlčecí doby. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že
návrhu žalobců na připuštění dovolání nevyhověl z důvodu, že v daném případě se
nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť posouzení
počátku běhu subjektivní promlčecí doby je otázkou skutkovou, nikoliv právní.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a f/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. a podávají
je z důvodů uvedených v ust. § 241 odst. 3 písm. a/, b/ a d/ o.s.ř. Nesouhlasí
se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů ohledně promlčení nároku
uplynutím subjektivní doby, neboť základní orientaci o škodě a její výši se
dozvěděli teprve poté, kdy případ krádeže, kterou dne 20. 8. 1996 oznámili
Policii ČR, byl odložen, k čemuž došlo až dne 29. 10. 1996. Dovolatelé jsou
přesvědčeni o tom, že v dané věci jde o rozhodnutí zásadního právního významu,
neboť řádně nebyl zjištěn počátek subjektivní promlčecí lhůty; kromě toho je
řízení postiženou též jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci, jež spočívá v tom, že soudy obou stupňů nehodnotily správně
žalobci předložené důkazy, včetně protokolů a rozhodnutí Policie ČR, a v řízení
nebylo zjištěno ani prokázáno, zda Obec D. B. měla právo předmětný pozemek
vyklidit, když obecní úřad jej měl pouze ve správě podle vyhlášky o správě
národního majetku, nebyl však jeho vlastníkem. Soudům obou stupňů dále
vytýkají, že řízení zatížily vadami, neboť žalobcům neumožnily, aby se o
neurčitosti jejich podání ze dne 19. 8. 1998 dozvěděli před vydáním rozhodnutí
ve věci samé, a neurčitost tohoto podání neodstranily výkladem. Namítají
dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., který podle jejich názoru
spočívá v tom, že nebyli-li soudem prvního stupně vyzváni podle § 43 odst. 1
o.s.ř. k odstranění vad návrhu a k jeho doplnění a nebylo-li řízení pro tento
nedostatek zastaveno a jestliže soud nepostupoval ani podle § 103 a 104 o.s.ř.,
došlo ke „konverzi právního úkonu, kdy splynuly následky jiného právního úkonu,
směřoval-li tento původní projev vůle i k vyvolání následků tohoto jiného
právního úkonu z nekauzálního důvodu“. Z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. f/
o.s.ř. a rovněž ust. § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dále vyslovují pochybnost o
správnosti názoru soudů obou stupňů, že na základě jejich podání ze dne 19. 8.
1998 je považovaly za účastníky občanského soudního řízení, když současně
dovodily, že toto podání je „neplatné“ a nezpůsobilé vyvolat následky zastavení
běhu promlčecí doby. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu
věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci (§ 242
o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí
trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudum, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 238 odst. 1 písm.b/
o.s.ř.).
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno,
jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ust. § 238 odst. 1
písm. a/ o.s.ř., ani ust. § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a podle § 239 odst. 1
o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť odvolací soud ve výroku svého
rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
V dané věci - kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost
dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobci podali
návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo
vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podali včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je
závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek
v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání podle § 239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce
zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní
právní otázky, není dovolání přípustné a totéž samozřejmě platí i v případě, že
dovolatel nebrojí proti řešení otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolání, jehož
přípustnost je dovozována podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nelze totiž podat z jiného
důvodu, než je nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro
právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora
uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na
připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky (§ 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř.) se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil. Pokud je však namítáno, že soud při hodnocení důkazů
nevzal v úvahu skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, anebo pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nejde o námitku
nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení důkazů
při zjišťování skutkového stavu věci.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhli žalobci v odvolacím řízení připuštění
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu k řešení právní otázky mající podle
nich zásadní význam, a to „není-li řádně zjištěn počátek subjektivní lhůty
hmotného práva pro uplatnění náhrady škody u soudu, nelze ani určit, kdy došlo
k promlčení tohoto nároku“.
Namítají-li dovolatelé, že v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby,
která tvoří skutkový základ pro posouzení vznesené námitky promlčení, dospěly
soudy obou stupňů k nesprávnému skutkovému závěru, napadají nikoliv právní,
nýbrž skutkový závěr soudu, který je výsledkem hodnocení důkazů při zjišťování
skutkového stavu věci. Předestírají-li dovolatelé v tomto směru vlastní
hodnocení provedených důkazů a činí z těchto důkazů jiné skutkové závěry než
soudy obou stupňů (v tom, že základní orientaci o škodě a její výši se
dozvěděli teprve poté, kdy případ krádeže, kterou dne 20. 8. 1996 oznámili
Policii ČR, byl odložen, k čemuž došlo až dne 29. 10. 1996), napadají tak
hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem.
Okolnost, zda Obec D. B. měla právo předmětný pozemek vyklidit,
když nebyla jeho vlastníkem, nýbrž jen správcem, není pro posouzení dané věci z
hlediska hmotného práva významná.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce
druhého tohoto ustanovení platí, že nejpozději se právo na náhradu škody
promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne,
kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí jde-li o škodu na zdraví.
Subjektivní promlčecí doba ve smyslu ust.§ 106 odst. 1 obč. zák. začíná běžet
ode dne, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik
škody, a vědomost o tom, kdo za ni odpovídá. Ke splnění předpokladů pro počátek
běhu subjektivní promlčecí doby však nemůže dojít před tím, než škoda vůbec
vznikne.
Objektivní promlčecí doba (§ 106 odst. 2 obč. zák.) začíná běžet ode dnem kdy
došlo k události, z níž škoda vznikla (to neplatí, jde-li o škodu na zdraví).
Uplynutím subjektivní promlčecí doby dojde k promlčení, i kdyby objektivní doba
ještě běžela, jinými slovy řečeno, skončí-li běh jedné z promlčecích dob, právo
se promlčí bez ohledu na to, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba.
Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vycházel odvolací soud (stejně jako
soud prvního stupně) ze skutkového závěru, že žalobci se o vzniku škody a o
tom, kdo za ni odpovídá dozvěděli dne 20. 8. 1996, kdy k vyklizení předmětného
pozemku žalovanou došlo, neboť mu byli osobně přítomni. Jestliže nárok na
náhradu škody žalobci uplatnili dne 21. 8. 1998, stalo se tak po uplynutí
dvouleté subjektivní promlčecí doby. Právní názor odvolacího soudu na otázku
promlčení podle § 106 odst. 1 obč. zák. je tedy v souladu s rozhodovací praxí
soudů.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobců je podáno z jiných důvodů, než pro řešení
nějaké konkrétní právní otázky zásadního významu, nejsou podmínky přípustnosti
dovolání z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. splněny.
Dovolatelé dále výslovně uplatňují dovolací důvody podle § 237 odst. 1 písm. b/
a f/ o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. však není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je
postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž
přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou
uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon
přiznává (např. účastnit se jednání soudu, činit přednesy, navrhovat důkazy
apod. O vadu řízení ve smyslu cit. ustanovení však jde jen tehdy, jestliže se
postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li
tento postup nesprávný.
V posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že
soudy obou stupňů věc projednaly za přítomnosti žalobců, že žalobci byli
vyslechnuti jako účastníci řízení, že jim bylo umožněno činit přednesy a
navrhovat důkazy a že se mohli vyjádřit k dokazování i k právní stránce věci.
Důvod, na základě něhož žalobci nebyli soudem prvního stupně vyzvání podle § 43
odst. 1 o.s.ř. k odstranění vad jejich písemnosti (podání) doručené soudu dne
19. 8. 1998, vysvětlil již soud prvního stupně; v odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že za stavu, kdy dne 21. 8. 1998 žalobci soudu doručili řádnou žalobu o
náhradu škody, která splňovala náležitosti uvedené v § 42 odst. 4 a § 79 odst.
1 o.s.ř., nebylo již postupu podle § 43 odst. 1 o.s.ř. třeba. Z stejného důvodu
nepřicházel v úvahu ani postup podle § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.
Podle § 42 odst. 1 o.s.ř. podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu
nebo telegraficky. Podle odst. 4 tohoto ustanovení pokud zákon pro podání
určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému
soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být
podepsáno a datováno.
Podle § 79 odst. 1 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat jméno, povolání a bydliště
účastníků, popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho
se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů
mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
Rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu uvedeného ustanovení jsou skutečnosti
(údaje), které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém
podkladě má soud rozhodnout. Vyplývá z toho, že žaloba musí obsahovat takové
skutečnosti, jimiž je vylíčen skutek, na jehož základě žalobce svůj nárok
uplatňuje, to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a dále musí být v žalobě
uveden přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit. Nárok uplatněný žalobou je
tedy vymezen skutkovým tvrzením žalobce a žalobním petitem.
V dané věci doručili žalobci soudu prvního stupně dne 19. 8. 1998 písemnost
(podání), která nesplňovala náležitosti, jenž občanský soudní řád vyžaduje u
žaloby (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), a neobsahovala ani náležitosti, které musí
obsahovat každé podání adresované soudu (§ 42 odst. 4 o.s.ř.). Tím, že soudy
obou stupňů tuto písemnost, v níž byli označeni jen účastníci řízení a která
jen vymezovala věc, která má být mezi nimi projednávána (o náhradu škody ve
výši 48. 600,- Kč), nepovažovaly za řádné uplatnění nároku na náhradu škody u
soudu (§ 100 odst. 1 obč. zák.), proto žalobcům neodňaly možnost jednat před
soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že podání (a tedy i žaloba) je procesní a nikoliv hmotněprávní
úkon účastníka adresovaný soudu (i když není vyloučeno, aby řádný procesní úkon
účastníka obsahoval i úkon hmotněprávní), nepřichází v úvahu aplikace ust. § 35
odst. 2 obč. zák. o výkladu obsahu hmotněprávního úkonu (jak se mylně žalobci
domnívají), stejně jako ust. § 37 odst. 1 obč. zák. o neplatnosti právního
úkonu. Námitka dovolatelů, že „jim soudy neumožnily, aby se o neurčitosti
jejich podání ze dne 19. 8. 1998 dozvěděli před vydáním rozhodnutí ve věci
samé“, je pak zcela bezpředmětná, a to zejména za situace, kdy tzv. blanketní
podání ze dne 19. 8. 1998 bylo sepsáno advokátem, tedy osobou s právnickým
vzděláním.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako
účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost
mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten,
kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; ten, kdo nemá
tuto způsobilost (právní subjektivitu), může být účastníkem řízení jen tehdy,
jestliže mu tuto způsobilost přiznává zákon. Způsobilost být účastníkem řízení
ve smyslu § 19 o.s.ř. mají fyzické a právnické osoby a stát; v právních
vztazích (kromě pracovněprávních vztahů) vzniká způsobilost fyzické osoby být
účastníkem řízení narozením, přičemž tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-
li se živé (§ 7 odst. 1 obč. zák.), a tato způsobilost zaniká smrtí (§ 7 odst.
2 obč. zák.). Podle § 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obecním zřízení, je obec
právnická osoba, která vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese
majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že žalobci i žalovaná obec jsou nadáni
hmotněprávními předpisy založenou způsobilostí mít práva a povinnosti, proto
jsou způsobilí být rovněž účastníky občanskoprávního řízení. Je tedy zřejmé, že
soudy jednaly na straně žalobců i na straně žalované se subjekty, které byly
způsobilými účastníky řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu není tudíž vadou
uvedenou v ust. § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. postiženo a dovolání není ani z
hlediska tohoto ustanovení přípustné.
Názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o neplatnosti podání
žalobců ze dne 19. 8. 1998 je sice nesprávný, avšak z důvodů shora uvedených z
něj nelze dovozovat porušení procesních práv žalobců ve smyslu ust. § 237 odst.
1 písm. f/ o.s.ř., ani vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatelé ani netvrdí), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z dalších vad uvedených v ust. § 237
odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za této situace se
dovolací soud již nemohl zabývat vadami podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.,
neboť ty je oprávněn zkoumat jen v případě, že dovolání je přípustné.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 4, věty
první a § 218 odst.1 písm. c/ o.s.ř odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243bodst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu