25 Cdo 732/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně SLUG a. s., se sídlem Ostrava, Mariánské Hory, Novinářská 1113/3, IČ
25685171, proti žalované České pojišťovně a. s., se sídlem Praha 1, Spálená
75/16, IČ 45272956, o určení platnosti pojistné smlouvy, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 32/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2007, č. j. 2 Cmo 385/2006-87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném
určení shledal v okolnosti, že již došlo k pojistné události, která byla
oznámena žalované pojišťovně. Bylo prokázáno, že v pojistné smlouvě bylo
sjednáno placení jednorázového pojistného ve čtvrtletních splátkách s tím, že
pokud nebude některá ze splátek zaplacena, je zbylé pojistné splatné najednou.
Žalobce pojistné ve lhůtě nezaplatil a se žalovanou opakovaně uzavřel dohodu o
prodloužení lhůty k zániku pojištění, podle níž byla nakonec splatnost
prodloužena do 31. 7. 2002. Protože pojistné nebylo do 31. 7. 2002 zaplaceno,
soud dovodil, že k tomuto dni došlo k zániku pojištění ve smyslu § 801 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j.
2 Cmo 385/2006-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť z jiného důvodu
než soud prvního stupně. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, avšak dospěl k závěru, že žalobce nemá ve smyslu ustanovení § 80 písm.
c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení platnosti pojistné smlouvy, jelikož
mohl podat přímo žalobu na plnění a domáhat se po žalované plnění z pojistné
smlouvy, a to i přes názor žalované, že pojistná smlouva zanikla. Otázka
existence pojistné smlouvy je totiž otázkou předběžnou v rámci sporu na plnění
ze smlouvy a jestliže k pojistné události již došlo, určovací žaloba nemůže
splňovat ani svůj preventivní charakter.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že nebyly
splněny předpoklady pro podání žaloby na plnění ze smlouvy, neboť s ohledem na
zánik pojistné smlouvy žalovaná neprováděla šetření nutné ke zjištění jeho
rozsahu, a nebyl tak stanoven rozsah plnění ani jeho splatnost, přičemž škoda
vyčíslená Policií ČR nemusí odpovídat výši pojistného plnění ze smlouvy.
Žalobce má za to, že určením platnosti smlouvy by byl určen pevný základ pro
právní vztah se žalovanou, a tím by se předešlo žalobě na plnění. Odvolacímu
soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda pojistná smlouva zanikla podle § 801
obč. zák. nezaplacením pojistného ve stanovené lhůtě. Uvádí, že k prodloužení
platnosti smlouvy nedošlo z důvodu prohlášení konkursu na majetek úpadce
(pojištěného) ke dni 14. 6. 2002, a dovozuje, že nemohlo dojít k zániku
pojistné smlouvy a pojistná smlouva je platná. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR
rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Krajskému
soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř.). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.
dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., není důvodné.
Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací
soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah
posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti
účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov.
rozhodnutí publikované pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (dle § 219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, o jehož určení jde, posoudil jinak.
Oproti soudu prvního stupně se žalobou nezabýval věcně (tedy tím, zda pojistná
smlouva je platná) a žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení. Dovolání je tedy podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení)
lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem na
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by
bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení
jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80
písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat přímo
o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. např.
rozhodnutí uveřejněné pod R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního
zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude
plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné
závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého
konkrétního určení se žalobci domáhají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Jestliže však právní otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na
základě žaloby o určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k otázce, jíž se
přímo řeší povinnost žalovaného poskytnout plnění ze smlouvy, není dán naléhavý
právní zájem na určení platnosti smlouvy, z níž má být plněno.
Za situace, že podle tvrzení žaloby nastala pojistná událost a žalovaný
pojistitel odmítá plnit s odůvodněním, že pojistná smlouva zanikla pro
neplacení pojistného, je otázka platnosti pojistné smlouvy otázkou předběžnou
ve vztahu k nároku pojištěného na plnění (srov. VS v Praze sp. zn. 7 Cdo 63/92,
in : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za, Komentář.
1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 531 s.). Ostatně pravomocný rozsudek o
kladné či záporné určovací žalobě netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené k
žalobě na plnění založené na tomtéž právu. Jestliže tedy v daném případě se
žalobce může domáhat splnění závazků ze smlouvy a v takovém řízení by otázka
trvání smlouvy a její platnosti byla řešena jako otázka předběžná, žalobce
nemůže mít naléhavý právní zájem na určení platnosti smlouvy.
Nedůvodně vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda pojistná
smlouva zanikla, tedy že nerozhodl o požadovaném určení právního vztahu.
Jestliže soud zamítá žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či
není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvodu,
aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu