25 Cdo 742/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce D. D., zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem
Liberec 3, Jánská 864/4, proti žalovaným 1) J. K., zastoupenému JUDr. Milanem
Štětinou, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614, a 2) Karlu Mičanovi –
Nakladatelství ELIT s místem podnikání České Budějovice 3, Lipenská 869/17, IČO
60846151, zastoupenému JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem České
Budějovice, U Černé věže 304/9, za účasti vedlejší účastnice České kanceláře
pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené
Českou pojišťovnou, a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o
337.267,- Kč a 4.393,- Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu v České Lípě, pod
sp. zn. 9 C 356/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 10. 7. 2009, č. j. 73 Co 213/2008-108,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě
dne 16. 8. 1999 se žalobce jako cyklista střetl s osobním vozidlem druhého
žalovaného, které řídil jeho zaměstnanec - první žalovaný, jenž byl v trestním
řízení uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví. Žalobce utrpěl zhmoždění
mozku a plic, poranění ramene, zlomeninu lopatky a mnohočetné zlomeniny žeber.
V tomto řízení uplatnil dne 21. 2. 2005 proti druhému žalovanému nárok na
náhradu škody na zdraví s požadavkem na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti v částce 53.053,- Kč za dobu od 16. 8. 1999 do 29. 2.
2000 a v částce 56.394,- Kč za dobu od 3. 12. 2001 do 14. 7. 2002, a dále po
jejím skončení od 15. 7. 2002, odkdy mu byl vyplácen plný invalidní důchod, do
června 2003 v částce 55.104,- Kč a od července 2003 do července 2004 v částce
52.716,- Kč a nadále od 1. 8. 2004 rentu 4.393,- Kč měsíčně, dále uplatnil
nárok na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění 120.000,- Kč.
Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že veškeré
žalobcem uplatněné nároky byly uplatněny až po marném uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.). Obraně žalobce, že
námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, soud nepřisvědčil s tím, že
pokud byl žalobce schopen uzavírat pracovní smlouvy a žádat o přiznání
invalidního důchodu, byl také schopen obstarávat své osobní záležitosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci rozsudkem
ze dne 10. 7. 2009, č. j. 73 Co 213/2008-108, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil, a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Poté, co odvolací soud částečně zopakoval
dokazování, shodně se soudem prvního stupně shledal námitku promlčení důvodnou.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žádný z uplatněných dílčích
nároků na náhradu škody nelze žalobci přiznat, a v tomto směru odkázal na
judikaturu Nejvyššího soudu. Na základě skutkových zjištění o zdravotním,
zejména psychickém stavu žalobce neshledal rozpor vznesené námitky promlčení s
dobrými mravy, neboť psychické potíže žalobce po úrazu ho zcela nevylučovaly z
možnosti činit právní úkony a po doručení rozsudku Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou sp. zn. 1 T 489/2000 si mohl v přiměřené době zvolit advokáta nebo o
jeho ustanovení požádat podle ust. § 30 o. s. ř. Odvolací soud tak dospěl k
závěru, že na straně žalobce neexistují okolnosti tak výjimečné intenzity,
které by ospravedlnily odepřít žalovanému právo námitku promlčení uplatnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé a výroku o nákladech
řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že námitka promlčení byla
uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť k pozdějšímu uplatnění nároku došlo
v důsledku jeho dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu, pro nějž nebyl
schopen obstarávat své věci a adekvátně jednat s úřady. V tomto směru poukazuje
na předložené lékařské zprávy a na hodnocení posudkové komise OSSZ z r. 2003 a
2004, z nichž dovozuje, že převážnou část plynutí promlčecí doby nebyl pro svůj
závažný psychický stav schopen starat se o své záležitosti do té míry, aby byl
schopen naplánovat a rozhodnout se pro podání žaloby. Navrhl, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že v průběhu řízení bylo
prokázáno, že žalobce byl schopen se o své záležitosti starat a podat žalobu o
náhradu škody u soudu. Navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání nevymezuje právní otázku, v níž spatřuje zásadní význam
napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal právní otázku, jejíž
řešení by mělo zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř. Rekapituluje v dovolání průběh řízení a opakuje námitky, s nimiž se
vypořádal odvolací soud, avšak z popisu toho, s čím dovolatel nesouhlasí, nelze
dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu
činila zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Otázkou
zásadního právního významu není námitka týkající se psychického stavu
dovolatele, pro nějž nemohl uplatnit svůj nárok u soudu včas. Tato námitka v
dovolání směřuje totiž proti skutkovému stavu, jak byl v řízení zjištěn a z
něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel. Pokud dovolatel namítá, že
skutkový stav ohledně jeho zdravotního stavu po úrazu nebyl z provedených
důkazů správně zjištěn, a z listin, jimiž byl v řízení proveden důkaz, dovozuje
opačné zjištění, je zřejmé, že odvolacímu soudu v podstatě vytýká nesprávné
hodnocení důkazů a na něm založené nesprávné skutkové zjištění. Pochybení při
hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tyto námitky nejsou kritikou
právního posouzení, tím méně pak mohou být v dané věci právní otázkou zásadního
významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší
soud k otázce aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k námitce promlčení
žalovaného nároku opakovaně uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-
li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení
přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy
použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných
případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který
marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace
zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Podstatné je, že tyto
okolnosti by v takovém případě musely být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). V souladu s tím jsou i
právní úvahy, jimž se odvolací soud řídil, když na základě konkrétních
skutkových okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, neshledal
jejich tak výjimečný charakter, jenž by odůvodňoval aplikaci § 3 odst. 1 obč.
zák.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud
proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu