25 Cdo 745/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. J. J., a 2. J. J.,
oběma zastoupeným advokátem, o 289.751,40 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 15/2001, o dovolání prvního
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října
2002, č. j. 26 Co 254/2002-110, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 289.751,40 Kč způsobené tím,
že žalovaní při výměně diferenciálu u žalobcova vozidla Ford Taurus zapomněli v
agregátech vozidla nástrčný klíč č. 10, který se později uvolnil, způsobil
prasknutí převodové skříně a obroušení měniče, a tím i nepojízdnost vozidla.
Tato porucha se stala žalobci v Rumunsku během cesty na dovolenou do Ř. a musel
vynaložit prostředky na odtah nepojízdného vozidla do České republiky, zaplatit
práci rumunského mechanika, náklady na ubytování v R., náklady na tlumočníka,
volání mobilním telefonem v souvislosti s poruchou, dálniční poplatky v M.,
odtah a odvoz lodi, opravu předmětného vozidla a půjčovné za jiné vozidlo, se
kterým pokračoval v cestě na dovolenou.
Okresní soud v Trutnově mezitímním rozsudkem ze dne 22. 3. 2002, č. j. 9 C
15/2001-91, rozhodl, že žalobou uplatněný nárok je co do základu dán a žalovaní
odpovídají za škodu společně a nerozdílně s tím, že rozhodnutí o výši nároku a
o nákladech řízení se ponechává konečnému rozsudku. Vycházel ze zjištění, že
žalobce je od 3. 3. 1999 vlastníkem vozidla Ford Taurus CX Wagon. Oba žalovaní
mají živnostenské oprávnění pro živnost opravy silničních vozidel, oba mají
místo podnikání v B. č. p. 183. V létě 1999 dal žalobce žalovaným do opravy
vozidlo k odstranění závady, která byla žalovanými mylně identifikována jako
závada diferenciálu. Po jeho výměně však vyšlo najevo, že závada spočívala
pouze v uvolnění šroubu v přední části vozidla, a byla odstraněna. Pro tuto
opravu nebylo žalovanými vydáno žalobci žádné písemné potvrzení o převzetí
zakázky, jednání probíhala ústně. Bezprostředně po provedení opravy odjel
žalobce s vozidlem na dovolenou do Ř., v R. se na vozidle objevila závada,
která způsobila jeho nepojízdnost. Druhý žalovaný odtáhl vozidlo do České
republiky a demontoval díly, na kterých se závada projevila. Dne 22. 9. 1999
byla uzavřena dohoda o postupu při zjišťování příčiny závady, kterou podepsal
první žalovaný, a na jejím základě objednal znalecké posouzení. Znaleckým
ohledáním se zjistilo, že závadu způsobil nástrčný klíč č. 10 zapomenutý v
agregátech vozidla při předchozí opravě. První žalovaný namítal, že není ve
věci pasivně legitimován, protože žalobce byl ve smluvním vztahu pouze k
druhému žalovanému. Vzhledem k tomu, že nebylo vydáno písemné potvrzení
objednávky zakázky a oba žalobci se jmenují stejně, mají stejné místo
podnikání, oba přijímají objednávky, vzájemně si pomáhají a oba se na opravě
automobilu podíleli, dospěl soud k závěru, že nelze jednoznačně zjistit, kdo je
zhotovitelem ve smlouvě o dílo při první opravě vozidla, a dovodil proto podle
ust. § 438 odst. 1 obč. zák., že za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti
s porušením jejich povinnosti podle § 633 obč. zák. (provést dílo – opravu
vozidla – řádně), odpovídají oba společně a nerozdílně. Námitku promlčení,
vznesenou druhým žalovaným, neshledal soud důvodnou.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10.
2002, č. j. 26 Co 254/2002-110, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrdil, ve vztahu mezi žalobcem a
druhým žalovaným jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a ve vztahu mezi nimi
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zopakování listinných důkazů dospěl
odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový
stav věci a věc správně posoudil po právní stránce, jeho pochybení však spočívá
v tom, že pominul skutečnosti, které umožňují jednoznačný závěr o tom, který z
žalovaných za škodu způsobenou žalobci odpovídá, tj. kdo byl zhotovitelem ve
smlouvě o dílo při první opravě vozu. Z obsahu dohody z 22. 9. 1999, na níž je
v záhlaví uvedeno IČ prvního žalovaného, a z obsahu zakázkového listu č. 8/99
sepsaného v návaznosti na tuto dohodu, který je opatřen vlastnoručním podpisem
prvního žalovaného a jeho razítkem, dovodil, že i původní smlouva o opravě vozu
byla uzavřena s prvním žalovaným, který se považoval za smluvního partnera
žalobce a tedy i osobou odpovědnou za vady opravy; jeho pozdější tvrzení
vyvracející tuto skutečnost lze mít za účelová a nevěrohodná. Na odpovědnost
zhotovitele díla pak nemá vliv, zda jeho provedením pověřil třetí osobu ( § 633
odast. 2 obč. zák.), tedy ta okolnost, že opravu provedl druhý žalovaný.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podal první žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro otázku
zásadního právního významu, a to, zda soud může hodnotit listinný důkaz jako
důkaz vyšší hodnoty než důkaz výslechem svědka nebo účastníka řízení, a zda
určitý (např. listinný) důkaz, obsahující částečně nepravdivé údaje, může mít z
hlediska hodnocení důkazů vyšší hodnotu, než několik důkazů, které žádné
rozporné skutečnosti neobsahují. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že ačkoli
bylo v soudním řízení prokázáno, že minimálně část obsahu dohody z 22. 9. 1999
neodpovídá skutečnosti, neboť se v ní uvádí, že odtah vozu žalobce do ČR
zajišťoval první žalovaný, ačkoliv to zajistil druhý žalovaný, soud k tomu
nepřihlédl a naopak hodnotil účastnické výpovědi obou žalovaných jako účelové,
aniž by konkrétně uvedl, z jakých skutečností tak dovodil, a nepřihlédl ani k
výpovědi svědka P., která potvrzuje výpovědi obou žalovaných. Dovolatel je
přesvědčen, že z provedených důkazů je patrné, že žalobce byl v právním vztahu
s druhým žalovaným. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce podal k dovolání vyjádření, v němž nesouhlasí s názorem prvního
žalovaného, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.
s. ř. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, soud se při hodnocení
důkazů pečlivě řídil ust. § 132 o. s. ř., a pokud některému důkazu přiznal
větší význam než jinému, nebylo to z nějakých formálních důvodů, že by dával
přednost určitým důkazním prostředkům, nýbrž na základě provedeného hodnocení
důkazů. První žalovaný ve skutečnosti žádá, aby dovolací soud zasáhl do
hodnocení důkazů odvolacím soudem, což není v dovolacím řízení možné a dovolání
tak není přípustné. Navrhl, aby soud dovolání odmítl a přiznal žalobci právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2001, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku o existenci uplatněného nároku
mezi žalobcem a prvním žalovaným se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.
3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost
soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
Obě otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci otázkou
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by pochybil při aplikaci procesních
předpisů, tedy že by v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s.
ř.) přiřadil z formálních důvodů některým důkazům vyšší důkazní sílu jen proto,
že jde o důkaz listinný či jiný, nebo že by skutkové výsledky řízení nesprávně
hodnotil z hlediska právního nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu.
Dovolatel ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů a
na něm založené nesprávné skutkové zjištění. Pochybení při hodnocení důkazů a
nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.
vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ a k případným jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li
dovolání přípustné.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr,
že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní
význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5
a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu