25 Cdo 754/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce: G. T., zastoupený JUDr. Bohumilou Holubovou, advokátkou se sídlem v
Praze 8, Za Poříčskou bránou 21/365, proti žalovanému: FERTIMED, s. r. o., se
sídlem v Olomouci, třída Svobody 2, IČO 2584086, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 224/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, č. j. 56 Co
155/2009-174, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, č. j. 56 Co
155/2009-174, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zaplacení 41.160,- EUR a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění,
že žalobce a S. S. byli partnery a hodlali formou umělého oplodnění počít dítě,
k čemuž dali u lékaře – specialisty v Rakousku písemný souhlas již v r. 1999.
Během srpna a října r. 2000 navštívili žalované zdravotnické zařízení (dále
„žalovaný“), kde žalobce několikrát odevzdal své sperma za účelem jeho užití k
oplodnění partnerky, jíž byla následně aplikována žalovaným 3 embrya, která
vznikla oplodněním vajíček darovaných třetí ženou spermatem žalobce. Z tohoto
oplodnění se S. S. (dále jen „matka“) narodila 6. 6. 2001 dvojčata, k nimž
žalobce dne 11. 6. 2001 uznal své otcovství. Pravomocným rozsudkem rakouského
soudu bylo žalobci uloženo přispívat na výživu každého z dětí 420 EUR měsíčně
od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2004 a 430 EUR měsíčně od 1. 1. 2005 nadále. Žalobce
na výživném uhradil 100 EUR. Žalobce se domáhal u rakouského soudu určení
neúčinnosti prohlášení o uznání otcovství, pravomocným rozhodnutím však
podmínky pro neúčinnost prohlášení shledány nebyly. Soud prvního stupně
dovodil, že je příslušný k rozhodnutí v dané věci a že uplatněný nárok na
náhradu škody je třeba posoudit podle českého práva, jmenovitě § 420 odst. 1
obč. zák., neshledal však příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením právní
povinnosti žalovaného (spočívajícím v tom, že žalobce dostatečně neinformoval o
tom, jakým způsobem bude s jeho spermatem naloženo a že bude oplodněno vajíčko
jiné ženy) a vznikem škody (spočívající v povinnosti žalobce platit výživné na
děti). Zkoumání dalších předpokladů odpovědnosti za škodu považoval soud za
nadbytečné. Dodal, že skutečná škoda, která žalobci mohla vzniknout, činí pouze
100 EUR, neboť pouze tuto částku žalobce skutečně na výživné vynaložil, a pouze
o tuto částku se tedy jeho majetek ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. snížil.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č. j. 56 Co 155/2009-174,
k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby
a o nákladech řízení mezi účastníky a státem potvrdil, změnil jej ve výroku o
nákladech řízení mezi účastníky navzájem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně. Z hlediska právního posouzení věci poukázal na to, že do 31. 5. 2006
stanovilo podmínky pro umělé oplodnění závazné opatření Ministerstva
zdravotnictví ČSR z r. 1982, které však „nebylo právní normou všeobecně
závaznou“ a „stanovilo práva a povinnosti osob zúčastněných na procesu
asistované reprodukce v roce 1982, při absenci zákonné právní úpravy“. Některá
jeho ustanovení byla překonána v důsledku plynutí doby, s ohledem na odlišnou
úroveň lékařské vědy v roce 2000 (kdy došlo k umělému oplodnění v posuzovaném
případě) ve srovnání s r. 1982, a s ohledem na následující společensko-
politické změny (např. požadavek, aby bylo k umělému oplodnění přikročeno pouze
na žádost manželů). Věkové omezení se týkalo pouze dárce (40 let) a v případě
ženy (35 let) mělo pouze doporučující charakter. Otázku, zda je možno použít k
umělému oplodnění vajíčka jiné ženy, opatření neřešilo. Žalobce předložil
žalovanému písemné prohlášení ze dne 13. 4. 1999 obsahující jeho výslovný
souhlas k provedení mimotělního umělého oplodnění matky, udělený bez časového
omezení a podepsaný oběma žadateli. Okolnost, že prohlášení je zaznamenáno na
listině, v jejímž záhlaví je uvedeno jméno a příjmení odborného lékaře pro
gynekologii a porodnictví a adresa jeho ordinace ve městě Graz v Rakousku, nemá
dle odvolacího soudu právní význam. Z hlediska právního řádu České republiky je
rovněž bezvýznamné, že k umělému oplodnění došlo za použití vajíčka cizí ženy.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že žalovaný porušil při
umělém oplodnění matky spermatem žalobce jakoukoli právní povinnost, a proto se
již nezabýval dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňuje v něm dovolací
důvody procesních pochybení odvolacího soudu a nesprávného právního posouzení
věci. Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že
jím posuzované otázky nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Odvolacímu soudu
vytýká, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, nezachoval
dvoustupňovost řízení, nezjistil dostatečně skutkový stav, neboť si nevyžádal
zdravotnickou dokumentaci případu, a porušil zásadu předvídatelnosti
rozhodnutí, když své rozhodnutí založil na závěru o neporušení právní
povinnosti žalovaným, aniž by před tím účastníky vyzval, aby k této otázce
tvrdili a dokazovali rozhodné skutečnosti (§ 118a o. s. ř.). Dovolatel
nesouhlasí s tím, že žalovaný neporušil právní povinnost. Zdůrazňuje, že o
zákrok nikdy nepožádal a nedal k němu souhlas, souhlas podepsaný v ordinaci
rakouského lékaře nebylo možno použít, neboť nebyl adresován žalovanému a byl
udělen více než rok před provedením zákroku. Dle rakouského práva je takový
souhlas účinný pouze po dobu jednoho roku. Žalobce má za to, že na dobu
použitelnosti souhlasu lze analogicky použít § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák. o zániku návrhu na uzavření smlouvy marným uplynutím přiměřené doby. Platnost
souhlasu je zpochybněna i tím, že do něj matka dopisovala po jeho podpisu
žalobcem u jeho jména jinou adresu, aby mohli být považováni za druha a družku,
což je dle rakouského práva podmínkou umělého oplodnění, stejně jako notářský
zápis souhlasu. Nebyla též splněna poučovací povinnost zdravotnického zařízení
ve smyslu § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. ve znění ke dni provedení zákroku. Žalobce tvrdil, že náležitě poučen nebyl, důkazní břemeno tedy leží na
žalovaném, soudy však k této otázce dokazování neprováděly. Dovolatel
nesouhlasí ani s výkladem opatření Ministerstva zdravotnictví upravujícího
podmínky pro umělé oplodnění. Toto opatření představovalo zásady výkonu
zdravotnického povolání ve smyslu § 55 odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb. a
žalovaný byl povinen podle něj postupovat. Žalovaný však porušil tyto zásady v
několika směrech: umělé oplodnění lze provést jen na žádost obou manželů,
žalobce však takovou žádost nepodepsal; žalobce rovněž nepodepsal prohlášení,
že byl poučen o právních důsledcích umělého oplodnění a komplikacích, které se
mohou vyskytnout při každém těhotenství; umělé oplodnění lze provést jen u
zletilé ženy zpravidla do věku 35 let, matce však bylo v době oplodnění 50 let;
žalobce nebyl manželem matky, bylo mu 51 let (ač opatření stanoví limit pro
dárce spermatu 40 let) a nebyl vyšetřen jeho zdravotní stav. Dále dovolatel
zpochybňuje i závěr soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi
jednáním žalovaného a vznikem škody. Zdůrazňuje, že kdyby žalovaný dodržel
právní předpisy upravující umělé oplodnění, k oplodnění by nedošlo, děti by se
nenarodily a jemu by k nim nevznikla vyživovací povinnost.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání se zcela ztotožnil s rozhodnutími soudů obou
stupňů, označil dovolání za nedůvodné a nepřípustné, a navrhl proto, aby bylo
odmítnuto a jemu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou (dotčeným účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu ve
věci samé (zamítající žalobu) potvrzen, aniž mu předcházelo rozhodnutí
zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo
b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té
doby je součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání
podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne
6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Nejvyšší soud pokládá dovoláním napadený rozsudek za zásadně právně významný
pro (dosud jím neřešenou) otázku, zda porušení postupu stanoveného opatřením
Ministerstva zdravotnictví ČSR upravujícího do 31. 5. 2006 podmínky pro umělé
oplodnění může zakládat porušení povinnosti jako jeden z předpokladů
odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.
Předně je třeba upřesnit, že odvolacím soudem uvedené podmínky pro umělé
oplodnění byly stanoveny opatřením Ministerstva zdravotnictví ČSR ze dne 11.
12. 1982, č.j. OP-066.8-18.11.1982, uveřejněným ve Věstníku Ministerstva
zdravotnictví ČSR pod č. 18/1982 a oznámeným (registrovaným) v částce 6/1983
Sbírky zákonů (dále jen „citované opatření“ nebo „opatření“). Citované opatření
bylo vydáno k tomu příslušným ústředním orgánem státní správy na základě
zákonného zmocnění Ministerstva zdravotnictví k vydání prováděcích obecně
závazných předpisů obsaženého v § 70 odst. 1 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb.,
bylo normativním právním aktem upravujícím práva a povinnosti neurčité skupiny
adresátů, bylo ve smyslu § 4 odst. 1 zákonného opatření předsednictva Národního
shromáždění č. 4/1962 Sb. registrováno ve Sbírce zákonů, a bylo tedy – i v době
posuzovaného provedení umělého oplodnění – obecně závazným právním předpisem
[srov. shodně Haderka, J. F.: Právní ochrana statusu dítěte narozeného z
lékařsky navozeného oplodňování: co je a co není právně přípustné v ČR, Správní
právo č. 4/1998, s. 218; Frinta, O.: Asistovaná reprodukce – právo a současná
praxe, Právní fórum č. 4/2005, s. 136]. Opatření bylo účinné až do 31. 5. 2005,
kdy bylo nahrazeno zákonnou úpravou obsaženou v ustanoveních § 27d - § 27h
zákona č. 20/1966 Sb. ve znění zákona č. 227/2006 Sb. Není tudíž správný právní
názor odvolacího soudu, že citované opatření „nebylo právní normou všeobecně
závaznou“. Ostatně odvolací soud vzápětí konstatuje, že opatření „stanovilo
práva a povinnosti osob zúčastněných na procesu asistované reprodukce v roce
1982, při absenci zákonné právní úpravy“. Jeho závaznost nelze tudíž odmítnout
paušálním poukazem na plynutí doby, vývoj lékařské vědy a společensko-politické
změny. Současně je však nutno vzít v úvahu, že vázanost soudce zákonem podle
čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy znamená oprávnění soudu
neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se
zákonem, respektive právním předpisem vyšší právní síly, tedy rovněž Ústavou,
Listinou základních práv a svobod, popřípadě mezinárodní smlouvou, která má
přednost před zákonem (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 274/01 a I.
ÚS 276/01, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 24
pod č. 168 a svazek 29 pod č. 34). A contrario z uvedeného však vyplývá, že
nekonstatuje-li obecný soud nesoulad jiného právního předpisu se zákonem, je
jím vázán a musí takový předpis pokládat za závazný i pro jeho adresáty [srov.
nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 274/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 168/24 SbNU
243)]. Jako každý právní předpis pak i citované opatření podléhá výkladu za
pomoci standardních interpretačních metod.
Dále je třeba vzít v úvahu, že navzdory obecnému názvu se opatření netýká všech
forem umělého oplodnění, nýbrž jen léčebného výkonu, „kterým se provádí u ženy
oplodnění semenem manžela anebo semenem jiného muže“ (§ 1 odst. 1), tedy pouze
umělého oplodnění ve formě inseminace, nikoli inovulace, tj. mimotělního
oplodnění vajíčka ženy, ať již vlastního nebo cizího, a transferu zárodku do
těla ženy; právní úprava obsažená v citovaném opatření tedy na posléze uvedené
případy inovulace přímo nedopadá (srov. Drgonec, J., Holländer, P.: Moderná
medicína a právo, Obzor, Bratislava 1988, s. 158). Nicméně za absence výslovné
úpravy je při řešení dílčích otázek nutné používat analogicky zásad a
ustanovení týkajících se heterologní inseminace (oplodnění ženy spermatem
dárce), pokud to přichází v úvahu (srov. Štěpán, J.: Právo a moderní lékařství,
Panorama, Praha 1989, s. 186-187, a Haderka, J. F.: citovaný článek, s. 224).
K otázce, zda je v souladu s právním řádem České republiky přípustné umělé
oplodnění provedené na žádost nesezdaného páru, byly v literatuře vysloveny
rozdílné názory. Starší literatura (srov. citovaná díla autorů Drgonce,
Holländera, Štěpána a Haderky) tuto možnost nepřipouštěla. Novější literatura
(srov. Frinta, O.: cit článek, s. 136-138, shodně Knap, K. a kol.: Ochrana
osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde, Praha 2004, s. 271) tuto
možnost připouští. Ve prospěch tohoto závěru je argumentováno tím, že součástí
práva na rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je i svoboda jeho
účastníků, zda spolu chtějí počít dítě, že každý může činit to, co zákon přímo
nezakazuje (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny), že při používání
ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a
smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny), že tudíž jakákoli omezení v přístupu k
asistované reprodukci musí být provedena zákonem, a opatření je tedy
protiústavní tam, kde stanovuje podmínky přístupu k asistované reprodukci,
neboť to nepřísluší podzákonnému právnímu předpisu. Právo na rodinný život je
zaručeno bez ohledu na to, zda je uskutečňován v manželství či mimo něj, právo
na výchovu ze strany obou rodičů může být plnohodnotně naplněno bez ohledu na
to, zda jeho rodiče jsou manželi a přístup k metodám asistované reprodukce by
tedy měl být možný nejen pro manžele, ale také pro muže a ženu, kteří spolu
žijí v partnerském vztahu. Konečně i samotné znění citovaného opatření lze
vyložit tak, že upravuje pouze řešení situace, kdy se pro využití umělého
oplodnění rozhodnou manželé, že však žádné restrikce vůči nesezdaným osobám z
něj nelze vyvozovat, když zákaz použít metod asistované reprodukce u
nesezdaných párů není v právním řádu expressis verbis vysloven. Dovolací soud
pokládá uvedené argumenty za přesvědčivé, a proto (i s ohledem na společenskou
realitu, kdy soužití nesezdaných párů je v současnosti běžným a společensky
akceptovaným jevem a služby asistované reprodukce jsou jim poskytovány nejen v
České republice ale i v zahraničí, což reflektuje i platná právní úprava účinná
od 1. 6. 2005) se přiklání k závěru, že žalovaný neporušil právní povinnost,
pokud v daném případě poskytl službu asistované reprodukce muži a ženě, kteří
nebyli manželi.
Odvolací soud dospěl k závěru (na němž výlučně založil své potvrzující
rozhodnutí ve věci samé), že žalovaný neporušil právní povinnost, vycházeje z
nesprávného právního názoru, že citované opatření Ministerstva zdravotnictví
není obecně závazným právním předpisem, aniž se blíže zabýval otázkou, do jaké
míry lze citované opatření aplikovat na daný případ analogicky, zda k dalším
žalobcem tvrzeným porušením citovaného opatření skutečně došlo, a pokud ano,
zda jsou skutečně porušením právní povinnosti, a to s přihlédnutím k tomu, zda
úprava obsažená v opatření je v souladu s předpisy vyšší právní síly, např. s
čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
apod. Je přitom nutné rozlišovat jednotlivé podmínky pro umělé oplodnění, neboť
je zajisté rozdíl například v hodnocení ústavněprávní konformity požadavku, aby
umělé oplodnění bylo provedeno pouze manželům, a požadavku, aby žadatelé byli o
rizicích a následcích oplodnění poučeni a aby podstoupili potřebná vyšetření.
Porušení povinnosti je však pouze jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu. K
závěru o odpovědnosti žalovaného za škodu lze tedy dospět pouze při splnění
všech předpokladů odpovědnosti (protiprávní jednání, vznik škody, příčinná
souvislost, zavinění).
Naproti tomu nelze vytýkat odvolacímu soudu, že nepovažoval za relevantní
tvrzení o rozporech postupu žalovaného s rakouským právem, když postup
žalovaného a jeho případná odpovědnost je posuzován podle práva českého (což
žalobce ani nezpochybňuje).
Dovolací soud se nemohl zabývat námitkami směřujícími proti závěru soudu
prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a
tvrzenou škodou, neboť na tomto závěru dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu nespočívá. Stejně tak se dovolací soud nemohl zabývat tím, zda je dána
odpovědnost žalovaného za škodu přesahující částku 100 EUR, kterou žalobce na
výživném uhradil, neboť (ačkoli soud prvního stupně tuto okolnost použil jako
další argument pro zamítnutí žaloby) ani k této otázce odvolací soud žádné
stanovisko nezaujal, a nebyla tak ani předmětem dovolacích námitek.
Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení § 420 odst. 1 obč.
zák. není správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak je
naplněn, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem,
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
pak rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu