U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Bc. L. R., zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve
Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti žalované MUDr. A. W., zastoupené JUDr.
Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 10, o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C
250/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.
prosince 2008, č. j. 8 Co 545/2008, 546/2008-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Při
rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu za bolest a ztížení společenského
uplatnění vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 1. 6. 2002 způsobila dopravní
nehodu, kdy v důsledku nepřiměřené rychlosti nezvládla řízení a čelně se
srazila s protijedoucím vozidlem řízeným žalobcem. Ten utrpěl pohmoždění pravé
ruky v místě nad základním kloubem palce s mírným otokem a pohmatovou
bolestivostí bez omezení hybnosti; jiná zranění žalobce podle znaleckých
posudků (MUDr. Ilji Piňose, 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní
nemocnice na Bulovce) zjištěna nebyla. Soud dospěl k závěru, že žalovaná
odpovídá za škodu na zdraví žalobce ve výši 1.200,- Kč představující náhradu za
bolest palce v rozsahu deseti bodů; důvody pro přiznání náhrady za ztížení
společenského uplatnění shledány nebyly. Usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 8 C
250/2004-213, pak soud prvního stupně zrušil ustanovení advokáta k zastupování
žalobce v nalézacím řízení a zamítl jeho další návrh na ustanovení zástupce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 12. 2008, č. j. 8
Co 545/2008, 546/2008-229, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém
výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení vůči státu jej změnil tak, že státu
náhradu nákladů řízení nepřiznal, odmítl odvolání žalobce do vyhovujícího
výroku o věci samé z důvodu nedostatku subjektivní legitimace, potvrdil
usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, uvedl, že řízení před soudem prvního stupně netrpělo žádnou vadou, a
zdůraznil, že důkazní povinnost ohledně vzniku škody včetně příčinné
souvislosti s tvrzeným zraněním leží na žalobci.
Tento rozsudek (výrok o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé, výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, výrok o
potvrzení usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce a výrok o náhradě
nákladů odvolacího řízení) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. Podle žalobce je „rozhodnutí především významné pro dotčené
účastníky řízení, tj. pro věc samotnou, ale je významné i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec, když se jedná o právní otázku, která dosud
není řešena“. Namítá, že ačkoli se řádně a včas omluvil a požádal soud o
odročení nařízeného jednání, soud odvolání projednal v jeho nepřítomnosti a
navíc mu nebyl nově ustanoven zástupce. Tím došlo ke zkrácení jeho práv (to
konstatuje i Ústavní soud ve svých rozhodnutích) a k vadě řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále tvrdí, že znalecký posudek
MUDr. Ilji Piňose byl zpracován bez znalosti zdravotnické dokumentace,
jmenovaný lékař nebyl nepodjatý a v řízení neproběhlo „žádné pravdivé
dokazování na podkladě důkazů“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k
tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 2. 12. 2008, postupoval
Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí
nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č.
28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto je s touto jejich
samostatností nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobce
napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o dvou
nárocích, a to o náhradě za bolest ve výši 28.800,- Kč a náhradě za ztížení
společenského uplatnění ve výši 70.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti výroku
rozsudku o bolestném je tedy vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř. bez ohledu na to, že v součtu s náhradou za ztížení společenského
uplatnění převyšuje částku 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v
tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění se řídí ustanovením §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bylo nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím
dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro
posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolatel, ačkoli v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, „když se jedná o právní
otázku, která dosud není řešena“, žádnou otázku zásadního právního významu
nevymezil. Jeho hlavní námitka, že řízení je postiženo vadou [dovolací důvod
podle § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], není způsobilým dovolacím důvodem, a jak
je uvedeno přímo v § 237 odst. 3 o.s.ř., v dovolacím řízení se k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3
o.s.ř. nepřihlíží. Namítané vady řízení, které měly spočívat v nesprávném či
nedostatečném hodnocení provedených důkazů, nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., stejně jako závady
při zjišťování skutkového stavu. Proto pokud dovolatel zpochybňuje skutkové
závěry soudů obou stupňů a též podklady, z nichž vycházel znalec při
vypracování znaleckého posudku, nejde o okolnosti podléhající dovolacímu
přezkumu v dané věci. Nesouhlas dovolatele se závěry znaleckého posudku MUDr.
Ilji Piňose s tím, jak soudy na základě provedených důkazů zjistily skutkový
stav věci, a námitky, že v řízení nebyl skutkový stav zjištěn správně, nejsou
otázkou aplikace práva, nýbrž směřují proti správnosti skutkových zjištění, což
přípustnost dovolání nezakládá.
Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
po právní stránce zásadní význam, a dovolání neobsahuje způsobilé dovolací
důvody, je zřejmé, že dovolání v rozsahu, v němž byla přípustnost dovolání
posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce dovolání není
přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení
zástupce pro řízení není rozhodnutím ve věci samé, ani podle § 238, § 238a a §
239 o.s.ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo
265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se
nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani
ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalované žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2013