25 Cdo 788/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. B.,
zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky
3, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s., člen holdingu ČSOB, IČO: 45534306, se
sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1458, o náhradu škody na zdraví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 55/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 28 Co
329/2011-166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 28 Co
329/2011-166, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. února 2011, č.
j. 18 C 55/2010-153, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k
dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 4. 6. 2006 byl při
dopravní nehodě vážně zraněn žalobce, který utrpěl polytrauma, do 11. 6. 2006
byl hospitalizován a do 8. 5. 2007 byl v pracovní neschopnosti. Žalobce od 1.
7. 2004 byl vojákem z povolání Hradní stráže a rozhodnutím ze dne 17. 6. 2005
mu byla prodloužena doba služebního poměru na dobu 24 měsíců do 30. 6. 2008.
Rozhodnutím přezkumné komise ze dne 16. 11. 2006 nebyl žalobce ze zdravotních
důvodů uznán schopným vojenské činné služby v přímé souvislosti s úrazem a jeho
služební poměr byl ukončen ke dni 30. 11. 2006. Žalovaná, u níž byl pro případ
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pojištěn vůz,
jehož řidič zavinil nehodu, odškodnila žalobci ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti ve výši 131.649,- Kč za dobu od 9. 5. 2007 do listopadu
2008, nahradila mu i příspěvek na bydlení, další náhrady odmítla poskytnout s
tím, že služební poměr žalobce měl skončit k 30. 6. 2008. Soud věc posoudil
podle § 445 a § 447 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že
nebýt dopravní nehody ze dne 4. 6. 2006, byl by jeho služební poměr prodloužen
i po 30. 6. 2008 a dál by konal svoji práci, proto mu nenáleží odškodnění
ztráty na výdělku za dobu po 30. 6. 2008.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, č.
j. 28 Co 329/2011-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Pokud by měla být
žalobci poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti i po skončení jeho služebního poměru, který byl sjednán na dobu
určitou, musel by žalobce prokázat, že by jeho služební poměr pokračoval, nebýt
poškození zdraví při dopravní nehodě. Hradní stráž nemá povinnost prodlužovat
služební poměr, jedná se o individuální přístup a postup Hradní stráže závisí
na více okolnostech; žalobce neprokázal, že nebýt škodné události, jeho
služební poměr by pokračoval i po 30. 6. 2008.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst.
2 písm. a) a b) o. s. ř.
Za otázku zásadního významu považuje, zda musí žalobce unést důkazní břemeno
ohledně skutečnosti, která měla nastat teprve v budoucnosti a která nenastala z
objektivních důvodů, tedy zda musí být zcela jistě prokázáno, že by došlo k
prodloužení jeho služebního poměru, nebo zda je prokázání této skutečnosti
splněno již tím, že na základě provedených důkazů je možné podle okolností
předpokládat, že inkriminovaná skutečnost by za normálního běhu věcí nastala.
Poukazuje např. na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 581/06, v němž je
uvedeno, že v občanskoprávním řízení by měl postačit nižší důkazní standard,
je-li skutkové zjištění soudu vzhledem k provedeným důkazům opřeno o
pravděpodobnostní závěry. Uvádí, že zřejmě nikdy nebude prokázáno zcela jistě,
že by více než dva roky po nehodě došlo k prodloužení jeho služebního poměru,
avšak i podle § 386 odst. 1 zákoníku práce platí, že náhrada za ztrátu na
výdělku přísluší poškozenému i poté, co měl jeho pracovněprávní vztah sjednaný
na dobu určitou skončit, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že by
byl i nadále zaměstnán. Dovolatel shrnuje provedené důkazy a dovozuje, že z
provedených důkazů vyplývá, že v jeho případě lze předpokládat, že nebýt újmy
na zdraví, byl by i dále zaměstnán u Hradní stráže, a v této souvislosti
poukazuje na to, že v 96,42 % případů byl služební poměr prodloužen. Dále
namítá vadu řízení, neboť nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že soud zajistil všechny důkazy,
které bylo možno v dané věci opatřit, žalobce však neprokázal tvrzené
skutečnosti a nárok na odškodnění. K postupu podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
nebyl důvod, neboť soud měl shromážděny všechny potřebné důkazy pro rozhodnutí
a z vlastní iniciativy provedl další dokazování. Žalovaná navrhla, aby dovolací
soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní
význam otázky trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti podle § 447 obč. zák., jež v napadeném rozhodnutí nebyla
správně vyřešena.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne
16. listopadu 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12.
2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle § 445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se
hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného,
kterého před poškozením dosahoval.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem
dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo
částečného invalidního důchodu (§ 447 odst. 1 obč. zák.).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
invalidity nebo částečné invalidity) jako jeden z nároků na náhradu škody
způsobené na zdraví má nahradit újmu odvíjející se od ztráty pracovní
způsobilosti poškozeného. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní
schopnost poškozeného byla následkem újmy na zdraví snížena nebo zanikla, a
účelem této náhrady je poskytnout přiměřené odškodnění tomu, kdo není schopen
pro své zdravotní postižení, způsobené újmou na zdraví, dosahovat takového
výdělku, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je
majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem poškozeného
před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního
(částečného invalidního) důchodu; tím je vyjádřeno snížení nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na
zdraví stejného výdělku jako předtím. Výše odškodnění se odvíjí od výdělku,
kterého poškozený skutečně dosahoval předtím, než byla jeho pracovní
způsobilost vlivem úrazu snížena a než došlo ke snížení jeho příjmu.
Občanský zákoník – na rozdíl od zákoníku práce (srov. § 371, § 386 zák. č.
262/2006 Sb.) neurčuje dobu, po kterou se poskytuje náhrada za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity), neboť nerozlišuje, zda k poškození zdraví došlo v době, kdy
poškozený měl pracovní poměr sjednaný na dobu určitou či neurčitou, ani
nelimituje existenci nároku věkem poškozeného či jinými okolnostmi. Občanský
zákoník tedy neomezuje trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti pouze na dobu trvání pracovního nebo jiného
obdobného poměru, který měl poškozený sjednán nebo do něhož byl povolán v době
škodné události. Pokud nedojde ke změně poměrů na straně poškozeného, náleží mu
odškodnění po dobu, po kterou mu ztráta pracovní způsobilosti brání, aby si
příjmy k úhradě svých potřeb opatřoval vlastní prací.
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní názor odvolacího soudu na zánik nároku
žalobce není správný, dovolací důvod podle § 241a písm. b) o. s. ř. je tak
naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že
důvody, pro něž byl rozsudek zrušen, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí
o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu