USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Martiny Vršanské, ve věci žalobkyně: ZONAS a. s., se sídlem Horní náměstí 14/17, Olomouc, IČO 27826309, zastoupená JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, za účasti: EG.D, a. s., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, IČO 28085400, zastoupená Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, o nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 12. 2020, č. j. 08464-31/2015-ERU, rozhodnutím soudu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 41/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2023, č. j. 18 Co 178/2023-238, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit zúčastněné osobě na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Bc. Pavla Vincíka.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 2023, č. j. 55 C 41/2021-200, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne 8. 12. 2020, č. j. 08464-31/2015-ERU, tak, aby soud uložil žalované (míněna osoba, která byla účastníkem v řízení před správním orgánem, dále jen „zúčastněná osoba“) povinnost zaplatit žalobkyni 4 254 104,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 29. 4. 2015 do zaplacení a s náklady spojenými s
uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím ERÚ ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERU, které nabylo právní moci 29. 12. 2010, byla společnosti FVE 28 s. r. o. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) udělena licence č. 111018292 pro výrobu elektřiny ve fotovoltaické elektrárně Mrlínek II na dobu 25 let. Právní předchůdkyně žalobkyně jako výrobce elektřiny uzavřela dne 21. 1. 2011 s tehdejší provozovatelkou regionální distribuční soustavy (E.ON Distribuce, a.
s.) smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy, jíž se zavázala dodávat elektřinu vyrobenou ve zdroji v dohodnutém množství této provozovatelce, která se zavázala elektřinu vykoupit a zaplatit. K úhradě sjednané ceny za odebranou elektřinu za srpen 2012 vystavila právní předchůdkyně žalobkyně dne 3. 9. 2012 fakturu na částku 4 254 104,40 Kč, splatnou dne 17. 9. 2012, která nebyla uhrazena. Ke dni 1. 4. 2015 právní předchůdkyně žalobkyně zanikla fúzí sloučením a její jmění přešlo na žalobkyni jakožto nástupnickou společnost.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599, bylo zrušeno rozhodnutí o licenci, kasační stížnost žalobkyně byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, a ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650, s právní mocí dne 11. 4. 2019 byli jednatel právní předchůdkyně žalobkyně F. Š. a revizní technik J.
P. uznáni vinnými ze zvlášť závažného zločinu podvodu, jehož se dopustili v souvislosti s nesprávně dokladovaným včasným uvedením fotovoltaické elektrárny do provozu. Soud v nyní projednávané věci shodně s ERÚ a Radou ERÚ dospěl k závěru, že zúčastněná osoba není ve věci pasivně legitimována, neboť účinností § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie (dále též jen „zákon o podpoře“), přešla práva a povinnosti vzniklé do 1. 1. 2013 vůči výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů z důvodu odmítnutí nároku na výkupní cenu na operátora trhu, jímž je společnost OTE, a.s., nikoliv zúčastněná osoba.
Zákon pro odmítnutí nároku provozovatelem regionální distribuční soustavy nestanovil žádnou formu, tudíž je za odmítnutí nutno považovat i samotné neuhrazení faktury. Kromě toho shledal soud důvod k zamítnutí žaloby i v tom, že rozhodnutí o licenci č. 111018292 bylo zrušeno soudem pro rozpor se zákonem, který vyvolala právní předchůdkyně žalobkyně (její jednatel a revizní technik), což vylučuje nárok žalobkyně na úhradu zvýhodněné výkupní ceny elektřiny podle Tarifu 2010.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 18 Co 178/2023-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěry o nedostatku pasivní legitimace zúčastněné osoby, neboť smyslem a účelem § 54 odst. 13 zákona o podpoře byl k 1. 1.
2013 přechod všech nevypořádaných nároků, neuspokojených do tohoto data, na operátora trhu. Proto je nadbytečné přezkoumávat závěry soudu prvního stupně o existenci nároku žalobkyně na podporu ve formě výkupních cen v Tarifu 2010, neboť to nic nemůže na jeho závěru změnit.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání pro řešení otázky hmotného práva, „jaké požadavky lze dovodit pro právní jednání odmítnutí nároku na výkupní cenu dle přechodného ustanovení § 54 odst. 13 zákona o podpoře, a to s ohledem na jeho obsah a lhůtu, ve kterém bylo nutné jej učinit“, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka teleologickým výkladem tohoto ustanovení dovozuje, že zákon vyžaduje, aby do 31. 12. 2012 dal provozovatel přenosové soustavy jednoznačným a výslovným způsobem najevo, že nehodlá výrobci přiznat nárok na výkupní cenu, což není naplněno pouhou nečinností, resp. nezaplacením vystavené faktury. Podle dovolatelky to plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, který sice takto postavený problém přímo neřešil, nicméně odlišuje situaci prostého neuhrazení fakturované částky od výslovného napadení a zpochybnění podkladů pro úhradu podpory. Odvolací soud se tak v důsledku nesprávné interpretace § 54 odst. 13 zákona o podpoře již dále nijak nezabýval otázkou existence nároku dovolatelky na podporu ve formě výkupních cen v Tarifu 2010, která je podstatou tohoto řízení. Pokud by odvolací soud předmětné ustanovení interpretoval správným způsobem, byl by povinen posoudit též tuto zásadní otázku ve prospěch žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu, nebo aby rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobě se vyhovuje.
4. Zúčastněná osoba ve vyjádření označila dovolací argumentaci za nesprávnou a dovolání za nepřípustné a zejména s odkazem na dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu navrhla, aby bylo odmítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající osobou, která má právnické vzdělání podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 54 odst. 13 zákona o podpoře práva a závazky provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy vzniklé do účinnosti tohoto zákona z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla a nebo vyrobené z druhotných zdrojů, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona na operátora trhu.
8. Dovolatelka se domnívá, že pouhé nezaplacení faktury není dostatečnou formou odmítnutí přiznat nárok ve smyslu § 54 odst. 13 zákon o podpoře, a mýlí se v úvaze, že „otázka požadavků na toto právní jednání“ nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud totiž rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, publikovaným pod č. 19/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, sice rozhodoval o nároku na úrok z prodlení z částky nárokované výrobcem proti provozovateli distribuční soustavy, nicméně v této souvislosti se zabýval též pasivní legitimací subjektu, jíž se dotklo citované přechodné ustanovení. V bodě 48 odůvodnění vyložil, že úmyslem zákonodárce při jeho tvorbě bylo odlišit způsob vypořádání práv a závazků z dosavadních vztahů týkajících se podpory v situaci, kdy mělo jít pouze o vyplacení nesporných nároků (ty měl uhradit stávající poskytovatel podpory), od situací, kdy práva a závazky vznikly ze zaplacení podpory bez předání podkladů nebo kdy mezi výrobcem a dosavadním poskytovatelem podpory došlo ke sporu o jejich důvodnosti (takové situace měly být řešeny a případné závazky dosavadního poskytovatele uhrazeny již novým poskytovatelem podpory). Nicméně vzhledem k tomu, že provozovatel přenosové či regionální distribuční soustavy nebyl podle předchozí právní úpravy subjektem, který by mohl rozhodovat o přiznání či nepřiznání nároku na podporu, je nutné chápat slovní spojení „odmítl přiznat nárok“ ve smyslu „odmítnutí zaplacení výrobcem nárokované podpory“. Právě takový výklad s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona (teleologický) podporuje i právnická literatura, podle níž zákonodárce tento krok zamýšlel ve vztahu ke všem dosud neuspokojeným nárokům. Je tedy možný výklad, že i tyto nevypořádané nároky přecházejí na operátora trhu, ačkoliv je zjevné, že k tomu nemohlo dojít ke dni 1. 1. 2013, kdy sice tyto nároky mohly vzniknout, ale již nemohlo k tomuto dni dojít k jejich odmítnutí, neboť § 54 odst. 9 až 12 zákona o podpoře stanoví pozdější termín pro předání údajů a podkladů (5. 1. 2013 a 28. 2. 2013). I z tohoto důvodu představuje soudem provedený výklad analogickou aplikaci přechodného ustanovení pro zjevnou mezeru v právní úpravě (Obůrka, J. in Zákon o podporovaných zdrojích energie, 1. vydání, 2023, C. H. Beck, s. 520 až 521).
9. Lze tedy uzavřít, že není-li forma odmítnutí nároku provozovatelem přenosové soustavy do 31. 12. 2012 nijak stanovena zákonem ani nebyla vymezena smlouvou mezi stranami, je právní účinek § 54 odst. 13 zákona o podpoře spojen s jakýmkoliv způsobem, jímž bylo vyjádřeno, že provozovatel nárok nehodlá přiznat (nehodlá plnit). Nezaplatil-li provozovatel přenosové soustavy do 31. 12. 2012 fakturu, která byla vystavena držitelem nezákonně získané licence, lze toto jeho jednání podle provedeného výkladu právní normy a s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem případu posoudit jako odmítnutí nároku, v jehož důsledku práva a povinnosti z uplatněného nároku přešla k 1. 1. 2013 na operátora trhu.
10. Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace zúčastněné osoby je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Protože nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu