25 Cdo 811/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce Ing. V. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí ČR, o zaplacení 2.466.409,- Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 75/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 13 Co 67/2005-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
75/2004-14, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.466.409,- Kč a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodnou žalobu, jíž se žalobce jako vlastník
nájemního domu domáhal proti státu náhrady škody (ušlého zisku), představující
rozdíl mezi smluvním nájemným ve výši, jaké dosahuje u čtyř bytů ve svém domě,
a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb.,
zrušené nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že možnost státu regulovat ceny výrobků, prací a služeb upravoval zákon
č. 526/1990 Sb., o cenách, na základě něhož pak Ministerstvo financí stanovilo
vyhláškou č. 176/1993 Sb. způsob určení maximální výše nájemného z bytu, a že
stanovení maximální ceny není tím omezením vlastnického práva, které má na
mysli čl. 11 Listiny základních práv a svobod, za něž by vlastník nemovitosti
mohl po státu požadovat náhradu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2005, č. j. 13
Co 67/2005-38, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Zrekapituloval dosavadní
vývoj právní úpravy regulovaného nájemného včetně nálezů Ústavního soudu
vztahujících se k uvedenému institutu a uvedl, že pokud stát prostřednictvím
legislativních orgánů činí kroky směřující k přijetí zákona a k jeho přijetí
přesto nedojde, je tento stav výrazem zastupitelské demokracie a ne stavem
protiprávním či dokonce protiústavním. Nepřijetí zákona tedy není nesprávným
úředním postupem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí řeší „otázku, která
doposud nebyla vyřešena“, a jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Namítá, že orgány veřejné moci, které právní předpisy zrušené Ústavním soudem
přijaly, porušily své povinnosti a nepostupovaly správným úředním postupem,
jelikož jejich normy stanovovaly výši nájemného nepřiměřeně nízko a odporovaly
tak normám ústavním (jak také konstatoval Ústavní soud ve svých nálezech). Stát
nepřijal žádný právní předpis, který by umožňoval zvýšení nájemného na úroveň
odpovídající alespoň nákladům na opravy a údržbu nemovitostí; jejich vlastníci
tak byli protiústavním způsobem omezováni a diskriminováni ve svých
vlastnických právech. Žalobce má za to, že nepřijetí odpovídajícího právního
předpisu je nesprávným úředním postupem a že mezi ním a vznikem škody je vztah
příčiny a následku. Jelikož soudy obou stupňů svými rozhodnutími zcela popřely
právní závěry Ústavního soudu a porušily tak žalobcova ústavně zaručená práva
podle čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod a čl. 13, 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod včetně
jejího Dodatkového protokolu, navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
V daném případě se přípustnost dovolání řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3
o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem České republiky zakládá či nezakládá
podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobci nárok na náhradu škody způsobené nečinností
státu, byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, kdy s
poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl učiněn
závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu
PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze
dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům. Na tom
nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in
fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí
č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl.
11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto ji podle § 70
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě
poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“ (obdobně
v nálezech č. 528/2002 Sb., 84/2003 Sb.). Nelze totiž dovozovat, že by tímto
Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového
právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud
nedisponuje; podle Ústavy České republiky (zákon č. 1/1993 Sb., ve znění
pozdějších změn) ani podle jiného zákona touto pravomocí není nadán [podle čl.
87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo
jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o
zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v
rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem].
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl v
prvé řadě splněn předpoklad nesprávného úředního postupu orgánu státu při
uplatňování veřejné moci, je tedy správný a v souladu s vysloveným názorem
dovolacího soudu.
Rovněž námitkou, že rozhodnutím soudů obou stupňů bylo porušeno ústavně
zaručené právo vlastníka domu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím
soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním
postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, se Nejvyšší
soud opakovaně zabýval. Proto ani otázka, zda nepřiznání náhrady škody
dovolateli je či není porušením jeho práva ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §
237 odst. 3 o.s.ř.
Podle Čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného
orgánu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci
soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se
základních práv a svobod podle Listiny. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení má
každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného
státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Podle odstavce 4 tohoto ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
V tomto směru lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že
ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36
nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v
tomto směru odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním
zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za
nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny,
nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní
soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že
kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud
nemůže nějaké další nároky konstituovat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Dovolání tak není podle těchto ustanovení
přípustné a Nejvyšší soud je odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu