25 Cdo 818/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně Ing. M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. S.,
zastoupenému advokátkou, o 81.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 367/2003, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 23 Co
386/2003-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 23 Co
386/2003-60, s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 17. června 2003, č. j. 11
C 367/2003-38, ve výroku o věci samé co do částky 40.000,- Kč a ve výroku o
nákladech řízení se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu
řízení.
4. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 10. 2001, č. j. 1
T 281/2001-232, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1.
2002, č. j. 10 To 505/2001-268, pravomocně uznán vinným, že jako řidič
automobilu způsobil dne 1. 5. 2001 dopravní nehodu, při níž srazil dvě chodkyně
a způsobil jim zranění, kterým obě na místě podlehly, čímž spáchal trestný čin
ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona, a byla mu uložena
povinnost zaplatit žalobkyni – matce jedné z poškozených – na náhradě škody
částku 2.812,- Kč, přičemž žalobkyně byla se zbytkem svého nároku na náhradu
škody (91.100,- Kč) odkázána podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve
věcech občanskoprávních. Žalobkyně v souvislosti s pohřbem dcery zaplatila
kamenické firmě za práce při zhotovení náhrobku částku 91.100,- Kč, pojišťovna
K., a. s., (za žalovaného) jí na zřízení hrobu vyplatila pouze částku 10.000,-
Kč a dále jí uhradila částku 2.812,- Kč za náklady pohřbu, které činily 7.812,-
Kč a do výše 5.000,- Kč byly kryty státním příspěvkem (pohřebným), a dále jí
uhradila na nákladech právního zastoupení částku 19.030,- Kč. Soud věc posoudil
podle ust. § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti
žalovaného za škodu jsou splněny a žalobkyně má podle § 449 odst. 2 obč. zák.
nárok na náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem své dcery. Pokud jde o
výši těchto nákladů, ustanovení § 3 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. odkazuje na
pracovněprávní předpisy, tj. na ustanovení § 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.,
které stanoví, že náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky nesmí
přesáhnout částku 10.000,- Kč. Žalobkyni již byla tato částka vyplacena, když
za žalovaného plnila pojišťovna, a nelze jí přiznat více, než stanoví zákon, a
to ani podle § 3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2003, č. j.
23 Co 386/2003-60, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku,
jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že se nelze důsledně
držet dikce prováděcích předpisů, zejména pokud jde o ust. § 37 nařízení vlády
č. 108/1994 Sb. o limitu 10.000,- Kč na zřízení pomníku nebo desky, neboť
vzhledem ke změně cenové hladiny v České republice od doby vydání tohoto
předpisu je toto ustanovení v rozporu s ust. § 449 odst. 2 obč. zák. Hranice
10.000,- Kč stanovená nařízením vlády, tedy předpisem nižší právní síly, než je
občanský zákoník, již neodpovídá požadavku § 449 odst. 2 obč. zák. na
přiměřenost nákladů spojených s pohřbem. Soud proto k prováděcímu předpisu
nepřihlížel, řídil se hlediskem přiměřenosti ve smyslu § 449 obč. zák. a s
ohledem na cenovou hladinu v roce 2001, kdy žalobkyně vynaložila náklady na
pořízení pomníku, za přiměřenou výši nákladů na pořízení standardního pomníku
považoval částku 50.000,- Kč. Proto žalobu co do částky 40.000,- Kč shledal
důvodnou.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil,
když nepřihlížel k nařízením vlády č. 258/1995 Sb. a č. 108/1994 Sb., tj. k
obecně závazným právním předpisům publikovaným ve Sbírce zákonů. Navíc se soud
nevypořádal s jeho námitkou, že jeho zavinění na předmětné dopravní nehodě
nebylo výlučné. Namítá, že odvolací soud stanovil sám jako odpovídající částku
50.000,- Kč, ačkoliv neměl dostatek podkladů pro určení průměrné či přiměřené
výše nákladů na pořízení standardního pomníku, a jeho rozhodnutí tak vychází
pouze z jeho subjektivního názoru a nikoli ze skutkového zjištění, které by
mělo oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěrem, že dotčené prováděcí
předpisy jsou v současnosti v rozporu s ust. § 449 odst. 2 obč. zák., neboť
stávající právní úprava neodpovídá reálnému stavu při pořizování hrobů a
náhrobních desek. Poukazuje na to, že prováděcí předpis, stanovící maximální
částku 10.000,- Kč, byl vydán v souvislosti s náhradami nákladů při pracovních
úrazech a nemocech z povolání, avšak v tomto případě jde o usmrcení v důsledku
trestného činu. Dále upozorňuje na zákon č. 47/2004 Sb., účinný od 1. 5. 2004,
kterým bylo doplněno ust. § 444 odst. 3 obč. zák., přiznávající při usmrcení
pozůstalým jednorázové odškodnění; právní úprava se tedy nadále vyvíjí a je
zřejmé, že dosavadní právní úprava byla neudržitelná nejen z hlediska cenového
vývoje. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc posoudil podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je
důvodné.
Právnímu názoru odvolacího soudu na výši náhrady nákladů podle ust. § 449 odst.
2 obč. zák. nelze přisvědčit. Podle tohoto ustanovení se při usmrcení hradí též
přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným
poskytnutým podle zákona o státní sociální podpoře. Podle odstavce 3 se tyto
náklady hradí tomu, kdo je vynaložil.
K provedení občanského zákoníku bylo vydáno nařízení vlády č. 258/1995 Sb.,
které v
§ 3 pod rubrikou „Přiměřené náklady spojené s pohřbem (k § 449 odst. 2)“
stanoví : Přiměřené náklady spojené s pohřbem se určí podle pracovněprávních
předpisů o odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání;
to platí i o výši náhrady nákladů na zřízení pomníku nebo desky. Poznámka 2)
pod čarou pak odkazuje na § 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se
provádí zákoník práce a některé další zákony.
Ust. § 37 odst 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. ve znění č. 461/2000 Sb.
vymezuje, co tvoří náklady pohřbu: jsou jimi zejména náklady účtované
pohřebním ústavem, hřbitovní poplatky, cestovní výlohy, náklady na zřízení
pomníku nebo desky a úpravu hrobu a jedna třetina přiměřených nákladů na
smuteční ošacení. Náklady na smuteční ošacení a cestovní výlohy se hradí
jen nejbližším příslušníkům rodiny a domácnosti zemřelého. Podle odst. 2
tohoto ustanovení náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky nesmí
přesáhnout částku 10.000,- Kč.
V dané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nákladů spojených s pohřbem,
které požaduje uhradit do částky, kterou proplatila na základě faktury. Již ze
samotné dikce § 449 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že v rámci tohoto nároku se
nehradí veškeré náklady ve výši, v jaké byly skutečně vynaloženy, nýbrž náhrada
těchto nákladů je omezena hlediskem přiměřenosti. „Přiměřenost“ vynaložených
nákladů pohřbu, mezi něž vedle nákladů účtovaných pohřebním ústavem,
hřbitovních poplatků, cestovních výloh a nákladů na smuteční ošacení patří též
náklady na zřízení pomníku nebo desky a náklady na úpravu hrobu, je sice třeba
posoudit v každém jednotlivém případě zvlášť podle konkrétních okolností, avšak
tím, že právním předpisem je u některých z výše uvedených nákladů stanovena
maximální výše náhrady, je tak omezena i výše, do níž lze náhradu za tyto
náklady poskytnout. Z nákladů pohřbu, jak jsou uvedeny v ust. § 37 odst. 1
nařízení vlády č. 108/1994 Sb., je výše omezena jednou třetinou u smutečního
ošacení, které není předmětem tohoto řízení, a jednak u nákladů na zřízení
pomníku nebo desky tak, že náhrada nesmí přesáhnout částku 10.000,- Kč. To
samozřejmě platí i v případě, že skutečné náklady byly vyšší, a zdůraznit je
třeba, že toto omezení se vztahuje jen na samotné zřízení pomníku nebo desky,
nikoliv již na další náklady uvedené v
§ 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., na něž odkazuje nařízení vlády č. 258/1995
Sb., vydané k provedení občanského zákoníku, konkrétně k § 449 odst. 2 obč.
zák. U těchto dalších nákladů, včetně nákladů na úpravu hrobu, je otázka
přiměřenosti ponechána pouze na úvaze soudu.
Odvolací soud výši nároku určil částkou rovnající se „přiměřené výši nákladů
na pořízení standardního pomníku v cenové hladině roku 2001“. Nehledě k tomu,
že úvaha soudu o ceně pomníku v r. 2001 zůstala v řízení zcela nepodložená, je
třeba připomenout, že ani samotná prováděcím předpisem stanovená částka, kterou
nesmí náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky přesáhnout, není pouhým
vyjádřením přiměřené ceny za pořízení pomníku v době vydání prováděcího
předpisu, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž znamená omezení výše přiměřených
nákladů vynaložených na pořízení takové věci, která – na rozdíl od jiných
nákladů pohřbu - není jen jednorázové povahy v souvislosti s pohřbem zesnulého.
Otázkou jednotlivých druhů nákladů, které žalobkyně v souvislosti s pohřbem
dcery vynaložila, se odvolací soud nezabýval a ze souhrnné částky, žalobkyni
fakturované, nerozlišil částky na jednotlivé druhy nákladů účtované, ačkoliv
žalobkyně ve svých podáních žádala náhradu i za úpravu hrobového místa a hrobu
dle faktury. Ve faktuře je sice uvedeno, že je vystavena za kamenické práce při
zhotovení náhrobku, nicméně podle jejího obsahu (rozpis prací a materiálu),
příp. po provedení dalších důkazů, lze rozlišit, zda a které z jednotlivých
účtovaných položek za práce či materiál sloužily k úpravě hrobu, popř. k úhradě
dalších nákladů, za něž je náhrada poskytována (omezení není stanoveno a výše
náhrady je dána hranicemi přiměřenosti), a které sloužily čistě ke zřízení
náhrobku, náhrada za něž je limitována částkou 10.000,- Kč.
Pokud jde o námitku spoluzavinění, je třeba vycházet z toho, že odpovědnost
žalovaného za způsobenou škodu je dána v tom rozsahu, v jakém by jako pachatel
trestného činu byl povinen nahradit škodu poškozené. Rozhodnutí o tom, že byl
spáchán trestný čin, znamená konstatování zaviněného protiprávního jednání
určitého pachatele, a ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud tímto
rozhodnutím vázán, avšak pouze pokud jde o jednání tohoto pachatele. Jestliže
okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele mohlo
podílet i jednání poškozeného, není soud při posouzení jeho spoluzavinění
výrokem o vině pachatele podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Soud sice v
občanském soudním řízení nemůže předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku,
zda a kdo spáchal určitý skutek, bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné
rozhodnutí příslušného orgánu, avšak takové rozhodnutí neznamená automaticky
závěr, že škoda byla způsobena výlučně jeho zaviněním.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, soud zvažoval
částečné spoluzavinění poškozené na vzniku škody jí způsobené, avšak odvolací
soud, který žalobě zčásti vyhověl, se touto otázkou nezabýval, ač měla význam
pro rozhodnutí ve věci.
V rozsahu, v němž se na vzniku škody podílelo spoluzavinění poškozeného (příp.
dalších osob), totiž škůdce za škodu neodpovídá, neboť v tomto rozsahu chybí
příčinná souvislost mezi vznikem škody a jeho zaviněným protiprávním jednáním.
V případě spoluzavinění poškozeného platí zásada vyjádřená v ustanovení § 441
obč. zák., podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
je naplněn. Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 40.000,-Kč, není
správný, Nejvyšší soud České republiky jej v tomto výroku, jakož i v závislých
výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.
s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v
uvedeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Benešově k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu