USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci
žalobce: P T, narozený XY, bytem XY, Slovenská republika, zastoupený JUDr.
Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2, proti
žalovanému: T. B., narozený XY, XY, zastoupený JUDr. Petrem Kočím, Ph.D.,
advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 64/2009, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 129/2018-347,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 32 C 64/2009-311,
uložil žalovanému, aby do patnácti dnů od doručení rozsudku doručil žalobci
vlastnoručně podepsaný dopis ve znění: „XY“ soud žalobu zamítl (výrok II), dále
ji zamítl co do požadavku na uveřejnění omluvy ve znění výroků I a II v
inzertní sekci internetového portálu XY (výrok III) a na peněžité
zadostiučinění ve výši 200.000 Kč (výrok IV); rozhodl též o náhradě nákladů
řízení (výrok V). Rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1607/2017, jednak odmítl dovolání proti výroku rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, č. j. 3 Co 136/2013-268, jímž byl
potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně požadavku na
zveřejnění omluvy za umístění fotografií na stránkách žalovaného na webu XY,
jednak zrušil rozhodnutí vrchního soudu ve výrocích potvrzujících zamítavé
výroky ohledně zaslání omluvy, jejího zveřejnění a zaplacení 200.000 Kč a ve
výroku nákladovém, a současně zrušil v příslušných výrocích též rozsudek soudu
prvního stupně. Nyní soud s odkazem na závaznost právního názoru dovolacího
soudu o nezbytnosti respektovat presumpci neviny, znovu se zabýval přiměřeností
požadavků žalobce na zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv, ke
kterému mělo dojít zveřejněním článku obsahujícího shora uvedená tvrzení a
současně též fotografie žalobce na internetových XY (dále jen „webové
stránky“). Tyto stránky přitom zřídil žalovaný prostřednictvím internetových
služeb poskytovaných společností XY. Městský soud posoudil požadavky žalobce
podle § 11 § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Uzavřel, že formulace „P. T., předsedu představenstva XY banky
považujeme za vyděrače“ a „Gang z XY porušuje zákony ve velkém“ jsou
nepřiměřenou kritikou porušující princip presumpce neviny. V tomto rozsahu tedy
měl požadavek žalobce na omluvu formou vlastnoručně podepsaného dopisu za
opodstatněný. Oproti tomu na webových stránkách zveřejněný text o pánech J. s
T. se podle kontextu článku nemohl dotknout osobní sféry žalobce, neboť se
netýká přímo něj, ale jeho otce. V tomto směru je tedy požadavek na uveřejnění
omluvy nedůvodný, stejný závěr lze učinit i ve vztahu k formulaci „Svého
jednání velmi lituji“, neboť přiměřenou satisfakcí je omluva, otázka, zda
žalovaný svého jednání lituje, je irelevantní. Neopodstatněný je rovněž
požadavek na zveřejnění omluvy po více než deseti letech, což by po takové době
od publikace původního textu bylo naprosto kontraproduktivní. V řízení dále
nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, jež by poukazovaly na to, že uvedeným zásahem
způsobená újma byla natolik závažná, aby opodstatňovala peněžitou náhradu
nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3
Co 129/2018-347, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se
závěry soudu prvního stupně, že výrok zjevně vyslovený k osobě otce žalobce
nebyl zásahem do osobnostní sféry žalobce, že formulace ohledně politování je
nadbytečná a že na straně žalobce nebyla prokázána újma takové intenzity, aby
opodstatňovala přiznání peněžitého zadostiučinění.
Odvolací soud dále
zdůraznil, že v řízení nebylo sporné, že webové stránky, na nichž byly
zveřejněny články s předmětnými výroky a fotografiemi žalobce, byly zřízeny
žalovaným a že je užívali i jiní minoritní akcionáři společností ovládaných
finanční skupinou XY s tím, že sloužily ke kritice majoritních akcionářů. Bylo
přitom věcí žalovaného jako zřizovatele stránek dbát, aby obsahem stránek
nedošlo k zásahům do práv třetích osob. Odkaz žalovaného na § 5 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých
zákonů (dále též jen „informační zákon“), je nepřípadný, neboť na obsah článku
odpovědnost poskytovatele služby podle tohoto ustanovení nedopadá, své
povinnosti ostatně poskytovatel posléze k výzvě žalobce plnil. Jelikož webové
stránky žalovaného byly známy jen určitému omezenému okruhu čtenářů, lze mít za
to, že šíření daných výroků mohlo vést toliko ke vzniku takové újmy, jejíž
nápravě odpovídá soudem prvního stupně přisouzená omluva formou dopisu, oproti
tomu požadavek na zveřejnění omluvy na portálu seznam.cz nelze mít za
opodstatněný již vzhledem k nepoměru množství návštěvníků stránek tohoto
portálu a stránek žalovaného. Byť tedy úvaha o časovém odstupu zveřejnění
výroků a vydání rozhodnutí není přiléhavá, výsledný závěr soudu prvního stupně
obstojí jako správný. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku
soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje k otázce Nejvyšším soudem doposud neřešené, a to k vyjasnění
postavení a významu § 5 informačního zákona ve vztahu k obecnému institutu
odpovědnosti zakotvenému v různých právních předpisech, zejména pak v občanském
zákoníku, a k posouzení, zda § 5 informačního zákona zakládá speciální typ
odpovědnosti či je naopak nástrojem k vyloučení odpovědnosti, která by
poskytovateli služby ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem mohla
vzniknout podle jiných předpisů. Žalovaný zdůraznil, že v řízení nebylo
prokázáno, že by byl autorem sporného textu či že je na stránky umístil,
přičemž naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že přístup na dané stránky
měly další osoby, jimž žalovaný poskytnul přístupové heslo. Náhled odvolacího
soudu na to, že bylo bez dalšího věcí žalovaného jako zřizovatele zajistit, aby
nedošlo k zásahu do práv třetích osob, zcela popírá smysl § 5 informačního
zákona. Závěr o odpovědnosti žalovaného by bylo možné přijmout jen po uvážení,
jsou-li splněny podmínky ve smyslu § 5 informačního zákona a po zhodnocení
postavení žalovaného ve smyslu uvedeného zákona, a to i s přihlédnutím k dikci
§ 6 tohoto zákona limitujícího povinnosti poskytovatelů služeb. Dále se
dovolatel domáhá výkladu, zda použití pojmu „gang“ je bez dalšího porušením
presumpce neviny a zásahem do osobnostních práv, či zda je možné prokazovat
reálný základ takového označení. Uvedený termín nemá jen pejorativní význam ve
smyslu zločinecké organizace, ale lze jej použít ve smyslu tlupa nebo parta. Z
výroku „Gang z XY porušuje zákony ve velkém“ přitom nevyplývá úmysl označit
žalobce za pachatele trestné činnosti, je jím pouze naznačováno, že mohlo dojít
k porušení právních předpisů, přičemž takovýto závěr má podle soudů nižších
stupňů reálný základ. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil spolu s odpovídající části rozsudku soudu prvního
stupně a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však
podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovozuje-li dovolatel přípustnost dovolání z otázky vztahu § 5 informačního
zákona k obecné úpravě občanskoprávní ochrany osobnosti, přehlíží, že na této
otázce napadené rozhodnutí nezávisí, což vylučuje, aby jejím prostřednictvím
bylo možné založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5410/2017, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016). Odvolací soud dovodil, že na žalovaného
odpovědnost poskytovatele služby ve smyslu § 5 informačního zákona nedopadá a k
tomu závěru dovolatel svou otázku ani související právní argumentaci neupíná,
resp. se bez jakékoliv provázanosti se skutkovými zjištěními a právní úpravou v
zákoně č. 480/2004 Sb.
staví do pozice poskytovatele služby, zřejmě v domnění,
že je tato úprava pro něj příznivější. Přehlíží ovšem, že poskytovatelem služby
podle tohoto předpisu je každá fyzická nebo právnická osoba, která některou ze
služeb informační společnosti poskytuje [§ 2 písm. d) informačního zákona],
zatímco dovolatel naopak takové služby využíval, neboť byl pouze uživatelem
předmětných stránek, zaregistrovaný u společnosti XY. K povaze tzv. hostingu
neboli služby spočívající v poskytování digitálního prostoru na serverovém
úložišti umístěném mimo počítač uživatele s tím, že úložiště bývá zpravidla
nepřetržitě připojené k síti internet, srov. Korbel, F., Cholasta, R.,
Molitorisová, A.: Safe Harbour: Vyloučení odpovědnosti poskytovatelů
hostingových služeb za obsah vložený uživateli Internetu, in časopis Soudce,
Wolters Kluwer, č. 6/2016, s. 9, a k povaze služeb spočívajících v ukládání
obsahu poskytnutého samotnými uživateli do datového prostoru vytvořeného
infrastrukturou třetích stran, tj. poskytovatelů služeb, srov. Maisner, M.:
Zákon o některých službách informační společnosti. Komentář. 1, Praha: C. H. Beck, 2016, s. 60. Jestliže tedy dovolatel žádnou z těchto služeb neprovozoval,
naopak je při publikaci inkriminovaných výroků využíval, je jím požadovaný
výklad § 5 informačního zákona pro daný případ bez významu. K závěru odvolacího
soudu, že odpovídá za obsah stránek z pozice jejich zřizovatele a že jej přitom
stíhají důsledky § 13 a násl. obč. zák., přitom dovolatel žádný relevantní
dovolací důvod nevymezuje. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací námitka, že označení někoho za
člena gangu není bez dalšího porušením principu presumpce neviny dotčené osoby,
tedy že se uvedené slovo automaticky neváže ke zločinným aktivitám. Odvolací
soud význam tohoto pojmu posoudil nikoliv z hlediska jeho významu samotného,
nýbrž v kontextu celého sdělení, jak vyžaduje ustálená judikatura dovolacího
soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4738/2015), včetně předchozího rozhodnutí Nejvyšší soudu v této věci, rozsudku
ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1607/2017, od nějž není důvodu se odchýlit. Ostatně i význam, který mu přisuzuje dovolatel, má v souvislosti s dalšími
zveřejněnými údaji na adresu žalobce natolik negativní vyznění, že zakládá
důvod k omluvě. Jelikož ze všech těchto důvodů není dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.